Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Strážní neznamenali nebezpečí, alespoň ne hlavní. Kolem mužů ve dveřích strážnice prošla vysoká obtloustlá žena v tmavě modrých šatech a na rozdělených, po kotníky dlouhých sukních měla červené štítky se stříbrem vyšívanými blesky. V levé ruce držela stočené dlouhé vodítko ze stříbřitého kovu a volný konec ji spojoval s prošedivělou ženou v tmavošedých šatech, jež ji následovala ven s dychtivým úsměvem. Mat věděl, že tu budou. Seanchané teď měli sul’dam a damane u všech bran. Uvnitř mohl být dokonce další párek nebo dva. Nehodlali dopustit, aby jim ze sítí unikla jediná žena, která dokáže usměrňovat. Stříbrný medailonek s liščí hlavou, který měl pod košilí, ho zastudil na prsou. Neohlašoval, že někdo poblíž drží jedinou sílu, jen v sobě nahromadil chlad, a on sám byl příliš prochladlý, aby ho ohřál, ale stejně dál čekal na to první. Světlo, dneska v noci žongloval s rachejtlemi, a zapálenými!

Strážní by se možná divili, že šlechtična opouští Ebú Dar uprostřed noci, s víc než tuctem sloužících a řádkou soumarů, ukazujících na delší cestu, jenomže Egeanin byla urozená, na plášti měla vyšitého orla s rozepjatými černobílými křídly a na červených jezdeckých rukavicích delší prsty, aby se jí tam vešly nehty. Obyčejní vojáci se urozených neptali, co hodlají dělat, dokonce ani nižších urozených. Což neznamenalo, že nebylo třeba vyřídit žádné formality. Město mohl opustit každý, kdykoli si přál, ale pohyb damane Seanchané zaznamenávali, a v doprovodu jely tři, s hlavami sklopenými a tvářemi zakrytými kapucemi šedých plášťů, spojené stříbrným a’damem se sul’dam na koních.

Obtloustlá sul’dam kolem nich prošla, aniž by se na ně pořádně podívala, a kráčela dál tunelem. Její damane si však každou ženu pozorně prohlédla a zjišťovala, jestli dokáže usměrňovat. Když se zastavila vedle poslední damane na koni a lehce se zamračila, Mat zadržel dech. I se svým štěstím by si nevsadil na to, že by ta Seanchanka nepoznala bezvěkou tvář Aes Sedai, pokud by se podívala pod kapuci. Jako damane byly drženy i Aes Sedai, ale jaké byly šance, že všechny tři, které s sebou měla Egeanin, budou bývalé Aes Sedai? Světlo, jaké byly šance, že někdo níže urozený bude vlastnit tři damane!

Obtloustlá žena mlaskla, jako člověk mlaská na oblíbeného psa, a škubla za a’dam a damane ji následovala dál. Mat se pomalu bál, že se začne dusit. V hlavě se mu zase začaly otáčet kostky a dost hlasitě, aby přehlušily občasné zadunění hromu v dálce. Něco se vzápětí zvrtne, věděl to.

Důstojník stráže, urostlý Seanchan s očima šikmýma jako Saldejec, ale světlou, medově hnědou pletí, se zdvořile uklonil a pozval Egeanin do strážnice na pohár svařeného vína, než úředník zapíše informace ohledně damane . Každá strážnice, jakou kdy Mat viděl, byla strohá, ale ve světle lamp, které bylo vidět ve střílnách, vypadala tahle téměř lákavě. Mouše nejspíš připadala lákavá i láčkovka. Byl rád, že mu z kapuce kape voda a stéká mu po obličeji, takže nebylo vidět, jak se potí úzkostí. Uchopil jeden ze svých vrhacích nožů, který měl v pouzdře na ranci, přehozeném přes sedlo před sebou. Když ho měl takhle naplocho, vojáci by si ho neměli všimnout. Cítil, jak žena, v tom ranci zabalená, pod jeho rukama dýchá, a cítil napětí v ramenou, jak čekal, že se pokusí zavolat o pomoc. Selucia držela koně vedle něj a dívala se po něm zpod své kapuce. Zlatý cop měla zastrčený, aby nebyl vidět, a když sul’dam a damane procházely kolem, ani se po nich nepodívala. Stačilo by, aby vykřikla ona a vypustila tak lišku do kurníku. Mat myslel na nůž, kvůli němuž obě ženy mlčely – musely uvěřit, že je dost zoufalý nebo dost bláznivý, aby ho použil – ale nemohl si být jistý. Té noci bylo tolik věcí, jimiž si nemohl být jistý, tolik toho šlo šejdrem.

Vzpomínal si, jak zadržoval dech a říkal si, že si někdo všimne, že ranec před ním je bohatě vyšívaný, a zeptá se, proč ho nechává na dešti, říkal si to a proklínal se, že sebral závěs ze stěny, protože ho měl po ruce. Ve vzpomínkách se všechno zpomalilo. Egeanin sesedla a hodila otěže Domonovi, který je chytil v sedle a uklonil se. Domon měl kapuci odhrnutou natolik, aby bylo vidět, že má hlavu na jedné straně vyholenou a zbývající vlasy spletené do copu. Z krátkého vousu mu kapala voda, nicméně se mu dařilo zachovávat správnou nadutost só’džin , dědičných vrchních sluhů urozených, a tudíž téměř rovných urozeným. Rozhodně stál výš než obyčejný voják. Egeanin se ohlédla na Mata a jeho břímě, tvář jako zamrzlou masku, jež mohla vypadat jako povýšenost, pokud člověk nevěděl, že je k smrti vyděšená tím, co páchají. Vysoká sul’dam a damane se rychle vracely, jak dokončily prohlídku. Vanin, těsně za Matem, vedoucí jednu řádku soumarů a jako vždy sedící na koni jako hromada loje, se naklonil ze sedla a odplivl si. Mat nevěděl, proč si zvlášť pamatuje tohle, ale pamatoval. Vanin plivl a ozvaly se trubky, z dálky někde za nimi. Z jižní části města, kde muži hodlali zapálit seanchanské zásoby, uložené podél Přístavní silnice.

Důstojník stráže při zvuku trub zaváhal, ale náhle se ve městě rozezněl zvon, pak další a ve chvilce to vypadalo, že nocí na poplach zvoní stovky zvonů. Po černé obloze začalo létat mnohem víc blesků než za bouře, byly modrostříbrné a bušily do hradeb. Tehdy se z města ozval i křik a jek.

Mat chvíli proklínal hledačky větru, že začaly dřív, než mu slíbily. Ale uvědomil si, že kostky se mu v hlavě zastavily. Proč? Nejradši by začal klít, neměl však čas ani na to. Vzápětí už důstojník pobízel Egeanin zpět do sedla a spěšně vykřikoval rozkazy na muže, kteří se hrnuli ze strážnice. Jednoho poslal do města, aby zjistil, kvůli čemu vypukl ten poplach, a ostatní řadil tak, aby zvládli každou hrozbu, ať zevnitř, či zvenčí. Obtloustlá žena běžela se svou damane k vojákům spolu s další dvojicí žen propojených a’damem , které vyběhly ze strážnice. A Mat a ostatní vyrazili cvalem do bouře, s sebou vezli tři Aes Sedai, z toho dvě uprchlé damane , a unesenou dědičku seanchanského Křišťálového trůnu, zatímco za jejich zády se nad Ebú Darem strhla ještě mnohem horší bouřka. Blesků víc než stébel trávy ...

Mat se zachvěl a vrátil se do přítomnosti. Egeanin se na něj mračila a rozčileně do něj strčila. „Milenci ruku v ruce nespěchají,“ zamumlal. „Ti se... procházejí.“ Ohrnula nos. Domona musela láska úplně zaslepit. Nebo dostal moc ran do hlavy.

Na každý pád měli to nejhorší za sebou. Mat doufal, že dostat se z města bude nejhorší. Od té doby se kostky neozvaly. To bylo vždycky špatné znamení. Stopu mátl, jak nejlíp uměl, a byl si jistý, že oddělit zrno od plev by dokázal jen stejný šťastlivec jako on. Hledači šli po Egeaninině stopě už před onou nocí a teď ji budou hledat taky pro krádež damane , ale úřady budou očekávat, že pojede co nejrychleji pryč a už je na legue daleko od Ebú Daru, a ne že bude sedět hned za městem. S Tuon ji nespojovalo nic jiného než náhodné načasování. Stejně jako s Matem, a to bylo důležité. Tylin proti němu mohla taky vznést obvinění – žádná žena neodpustí muži, že ji svázal a strčil pod vlastní postel, i když to sama navrhla – a přece, s trochou štěstí, ho nemohli spojovat s ničím z toho, co se té noci stalo. S trochou štěstí po něm kromě Tylin nikdo jiný ani nevzdechne. Svázat královnu jako prase na trh obvykle stačilo na popravčí sekeru, ale vedle zmizení Dcery Devíti měsíců to bylo stejně důležité jako plesnivá cibule, a co mohla mít Tylinina tretka společného s tímhle? Stále ho žralo, že ho považovali za příživníka – horší, za mazlíčka! – ale mělo to své výhody.