Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Když se ale na druhou ženu zamračila, uviděla její obličej – skutečně ho uviděla, možná poprvé – a náhle věděla, co jí dělá takové starosti, možná i to, proč jí dělalo takové problémy podívat se na červenou sestru zpříma. Už to nebyla tvář Aes Sedai, tvář stojící mimo čas a věk. Většina lidí nevěděla, nač se má dívat, dokud jim to někdo neukázal, ale u jiné sestry to bylo nezaměnitelné. Zůstalo pár kousků, zbytečky, díky nimž se Sashelle přiblížila ke kráse, ale každý by její věk určil někde kolem čtyřicítky. Z toho Samitsu zamrzl jazyk.

O ženách, které byly utišeny, se toho vědělo velmi málo. Obvykle utekly a před ostatními sestrami se schovávaly. Nakonec zemřely. Většinou zemřely dřív než později. Ztráta saidaru byla víc, než dokázala většina žen snášet příliš dlouho. Ale ve skutečnosti to byly jen tlachy. Pokud věděla, nikdo už hodně dlouho neměl odvahu zjistit víc. Strach, na který žádná sestra pokud možno nemyslela, strach zastrčený do nejtemnějšího koutku duše, strach z toho, že by ji jednoho dne v neopatrné chvilce mohl potkat stejný osud, bránil každé snažit se zjistit příliš. Dokonce i Aes Sedai se mohly dívat jinam, když nechtěly něco vidět. Ale vždycky tu byly ty řeči, zřídkakdy vzpomínané a tak vágní, že si sestra ani nevzpomněla, kde je slyšela poprvé, zašeptané na hranici slyšitelnosti, které neustále kolovaly po světě. Podle jedné povídačky, již si Samitsu doposud pamatovala jen zpola, žena, která byla utišena, znovu omládla, pokud to přežila. Doteď jí to vždy připadalo směšné. Když Sashalle znovu získala schopnost usměrňovat, nevrátilo se jí všechno. Znovu bude muset pracovat s jedinou silou po celé roky, aby získala tvář, která ji ohlásí jako Aes Sedai každé sestře, která ji uvidí. Nebo... získá ji vůbec? Zdálo se to nevyhnutelné, ale byla to nezmapovaná krajina. A pokud se změnila její tvář, změnilo se ještě něco dalšího? Samitsu se zachvěla víc, než by vyvolalo pomyšlení na utišení. Možná bylo dobře, že jí snaha rozluštit Damerův způsob léčení jde tak pomalu.

Sashalle si hladila aielský náhrdelník a zřejmě netušila, že proti ní Samitsu něco má, neuvědomovala si, jak si ji Samitsu prohlíží. „Nemuselo by to být důležité nebo by to mohlo stát za pozornost,“ pravila, „ale Corgaide hlásila jen to, co zaslechla. Jestli chceme něco zjistit, musíme se jít přesvědčit osobně.“ Bez dalšího slova si zvedla sukně a vyrazila pryč. Samitsu ji mohla následovat nebo zůstat tady. To bylo nesnesitelné! Ale zůstat bylo nemyslitelné.

Sashalle nebyla o moc vyšší než ona, ale Samitsu si musela pospíšit, aby s červenou na chodbě udržela krok. Ujmout se vedení nepřicházelo v úvahu, pokud by se nerozběhla. Mlčky soptila vzteky, ačkoliv zuby skřípala dost hlasitě. Hádat se s jinou sestrou na veřejnosti bylo přinejlepším nevhodné. Ba hůř, nepochybně by to bylo marné. A to by jen zvětšilo díru, v níž se ocitla. Velice toužila někoho nakopnout.

Kandelábry v pravidelných vzdálenostech vydávaly dost světla i na tmavých chodbách, ale kromě nástěnných koberců, na nichž bylo všechno úhledně uspořádané, ať už se jednalo o lovecký výjev či udatně bojující šlechtice, tu nebylo moc barev či ozdob. V několika výklencích ve zdi stály zlaté sošky či porcelán Mořského národa. Na některých chodbách byly pod stropem vlysy, ale většina zůstala holá. To bylo vše. Cairhieňané své bohatství skrývali z dohledu veřejnosti, stejně jako tolik dalších věcí. Sloužící, spěchají cí po chodbách jako proudy mravenců, nosili livrej v barvě dřevě ného uhlí, jen ti, kteří sloužili šlechticům sídlícím v paláci, vypadali poněkud barevněji, s vyšitými rodovými znaky na prsou a s límci a manžetami v rodových barvách. Jeden dva měli dokonce kabátec či šaty celé v barvách rodu, jemuž sloužili, a mezi ostatními vypa dali skoro jako cizinci. Ale všichni klopili oči a jen se dvěma ses trám rychle poklonili, než spěchali dál. Sluneční palác potřeboval stovky sluhů a zdálo se, že dnes ráno všichni plní své povinnosti.

Po chodbách se potulovali i šlechtici a cestou Aes Sedai opatrně zdravili, mluvíce tichými hlasy, které se daleko nedonesly. Jejich pozdravy byly velice pečlivě vybalancované mezi iluzí rovnosti a skutečným stavem věcí. Šlechtici byli důkazem starého rčení že zvláštní časy znamenají zvláštní společníky na cestách. Staré nepřátelství bylo pozapomenuto tváří v tvář novým hrozbám. Prozatím. Tady se dva či tři bledí cairhienští pánové v kabátech z tmavého hedvábí s tenkými barevnými proužky vepředu, někteří s vyholeným a napudrovaným čelem podle vojácké módy, procházeli vedle stejného množství tmavých Tairenů, vysokých, v kabátech jasných barev s nabíranými pruhovanými rukávy. Támhle tairenská šlechtična v těsném perlovém čepečku a barevném brokátu s krejzlíkem ze světlé krajky kráčela zavěšená do menší cairhienské dámy s vlasy vyčesanými do složitého vysokého účesu, dosahujícího vysoko nad hlavu její společnice, s kouřově šedou krajkou pod bradou a úzkými pruhy rodových barev na předku široké suknice z tmavého hedvábí. Všichni jako blízcí přátelé a důvěrníci.

Některé páry vypadaly divněji než jiné. Hodně žen začalo poslední dobou nosit cizozemskou módu a zřejmě si nevšimly, jak to přitahuje pohledy mužů. Dokonce i sluhové vyvalovali oči. Těsné spodky a kabátky stěží dost dlouhé, aby zakryly boky, se pro ženu nehodily bez ohledu na to, kolik námahy šlo na bohaté výšivky ze zlatých nití a drahokamů. Drahocenné náhrdelníky a náramky a spony se spoustou barevného peří to podivínství ještě podtrhovaly. A ještě ty jasně obarvené holínky s podpatky, které ženě přidávaly dobře dlaň na výšku, až to vypadalo, že upadne při každém houpavém kroku.

„Ostudné,“ mrmlala Sashalle při pohledu na jeden takový párek a z nelibosti si poškubávala sukněmi.

„Ostudné,“ zamrmlala Samitsu, než se stačila zarazit, a pak zavřela pusu tak prudce, až jí cvakly zuby. Musela si dávat pozor na jazyk. Vyslovit nahlas souhlas jen proto, že souhlasila, byl zvyk, jaký si u Sashalle nemohla dovolit.

Přesto se na ty dvě dívala nesouhlasně. Před rokem by si Alaine Chuliandred a Fionnda Annariz šly po krku. Nebo by spíš poslaly své ozbrojence, aby šli po krku ozbrojencům té druhé. Ale kdo by byl čekal, že uvidí Bertome Saighana kráčet naprosto klidně vedle Weiramona Saniaga, aniž by už drželi v ruce dýku? Zvláštní časy a zvláštní společníci. Nepochybně tu hráli hru rodů, snažili se získat nějakou výhodu jako vždycky, ale hranice, které kdysi byly vytesané do kamene, se nyní kreslily do vody. Velice zvláštní časy.

Kuchyně byly v přízemí vzadu, shluk místností s kamennými zdmi a trámovými stropy, soustředěných kolem dlouhé místnosti bez oken, plné železných sporáků a cihlových pecí a kamenných ohnišť, a horko tady bylo jako v létě. Za normálních okolností by tu pobíhaly zpocené kuchařky a kuchtičky, ve stejně tmavém odění jako ostatní palácoví sloužící pod bílými zástěrami, a připravovaly by oběd, na dlouhých, moukou posypaných stolech s mramorovými deskami by hnětly těsto a polévaly pečínky a drůbež na dlouhých rožních. Teď se tady pohybovali jenom psi běhající v kolech, snažící se zasloužit si kousek pečínky. Koše tuřínů a mrkví tu stály nepovšimnuty, zelenina nebyla oloupaná a nakrájená, a z hrnců s omáčkami, s nimiž nikdo nemíchal, se nesla sladká a kořeněná vůně. Dokonce i kuchyňští pomocníci, otírající si tváře do zástěr, stáli na kraji hloučku žen shromážděných kolem jednoho stolu. Samitsu nad nimi již ode dveří viděla temeno ogierovy hlavy. Ogier seděl u stolu, byl však vyšší než většina mužů, kdyby stála, a taky dost široký. Cairhieňané byli poměrně malí, což také pomáhalo. Položila ruku Sashalle na rameno a žena se kupodivu bez námitek zastavila.