Arkadij a Boris Strugačtí - Poledne, XXII. století

„Tady leží,“ řekl Panin. „Dolehla na něj ale deprese.“

„Je strašně smutný,“ řekl Gurgenidze.

„Zakázali mu trénovat,“ vysvětlil Panin.

Serjoža zvedl hlavu a uviděl, že k nim přišla Táňa Gorbunovová z druhého ročníku fakulty pro dálkové ovládání.

„Ty jsi vážně v depresi, Serjožo?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl Kondratěv. Vzpomněl si, že Táňa je Kátina kamarádka a nebylo mu z toho právě nejlépe.

„Sedni si k nám, Táničko,“ řekl Malyšev.

„To ne,“ řekla Táňa. „Já si musím popovídat se Serjožou.“

Gurgenidze vykřikl:

„Hoši, jdeme hecovat fandy!“

Vstali a odešli, Táňa si sedla vedle Kondratěva. Byla štíhlounká, měla veselé oči a bylo nepředstavitelně příjemné dívat se na ni, i když to byla Kátina kamarádka.

„Proč se zlobíš na Káťu?“ zeptala se.

„Já se nezlobím,“ řekl zamračeně Kondratěv.

„Nelži,“ řekla Táňa. „Zlobíš.“

Kondratěv zavrtěl hlavou a díval se mimo ni.

„Tak ji tedy nemáš rád,“ řekla Táňa.

„Poslouchej, Táňuško,“ řekl Kondratěv. „Ty máš svého Malyševa ráda?“

„Mám.“

„Tak vidíš. Vy se pohádáte a já vás začnu usmiřovat.“

„Tak vy jste se pohádali?“ řekla Táňa. Kondratěv se odmlčel.

„Víš, Sergeji, když my se s Miškou pohádáme, určitě se smíříme. A sami. Ale ty…“

„Ale my se nesmíříme,“ řekl Kondratěv.

„Tak jste se přece jenom pohádali.“

„My se nesmíříme,“ úsečně řekl Kondratěv a pohlédl rovnou do Tániných veselých očí.

„Ale Káťa ani neví, že byste se nějak nepohodli. Nerozumí tomu a mně je jí prostě líto.“

„A co mám tedy dělat, Táňo?“ řekl Kondratěv. „Aspoň ty mě pochop. Vždyť tobě se něco takového jistě taky stalo.“

„Stalo,“ souhlasila Táňa. „Jenomže jsem mu to rovnou řekla.“

„No tak vidíš!“ řekl radostně Serjoža. „A co on?“

Táňa pokrčila rameny.

„Nevím,“ řekla. „Vím jenom, že z toho neumřel.“ Vstala, očistila si sukni a zeptala se: „Tobě vážně zakázali přetížení?“

„Vážně,“ řekl Kondratěv a vstal. „Jsi na tom líp jako děvče, ale jak to mám říct já?“

„Lepší je to říct.“

Otočila se a zamířila k hráčům čtyřrozměrných šachů, kde Miška Malyšev vykřikoval něco o kreténech bez mozku. Kondratěv za ní křikl:

„Táňuško…“ Zastavila se a ohlédla. „Nevím, třeba to všechno přejde… Mám teď v hlavě něco docela jiného.“

Věděl, že to nepřejde. Věděl taky, že to je Táně jasné. Usmála se a přikývla.

Po tom všem, co se stalo, neměl Kondratěv chuť k jídlu. Bezděčně namáčel suchary do silného sladkého čaje a poslouchal, jak Panin, Malyšev a Gurgenidze projednávají svůj jídelníček. Pak se pustili do jídla a u stolu chvíli panovalo mlčení. Bylo slyšet, jak u sousedního stolu někdo tvrdí:

„Psát, jako psal Hemingway, to dneska už nejde. Psát se musí krátce a podávat přitom maximum informací. Hemingwayovi chybí přesnost…“

„To je dobře, že mu chybí! Přesnost v polytechnické encyklopedii…“

„V encyklopedii? Vezmi takovou Strogovovu Cestu cest. Četls to?“

„Přesnost, přesnost!“ řekl nějaký bas. „Mluvíš a nevíš co…“

Panin odložil vidličku, pohlédl na Malyševa a řekl:

„A teď nám něco pověz o vnitřnostech velryby.“

Před tím, než přišel na fakultu, pracoval Malyšev ve velrybářském kombinátě.

„Počkej, počkej,“ řekl Gurgenidze.

„Já vám raději budu vyprávět, jak se loví sépie na Maoledao,“ navrhl Malyšev.

„Nechte toho!“ řekl podrážděně Kondratěv.

Všichni na něho pohlédli a odmlčeli se. Potom řekl Panin:

„Takhle to nejde, Sergeji, vzpamatuj se.“

Gurgenidze vstal a řekl:

„Tak! Nadešla vhodná chvíle k přípitku.“

Odešel do bufetu, vrátil se se sklenicí rajské šťávy a nadšeně oznámil:

„Hoši, Fu Dat říká, že Ljachov sedmnáctého odlétá na první mezihvězdný let!“

Kondratěv okamžitě zvedl hlavu:

„Vážně?“

„Sedmnáctého,“ opakoval Gurgenidze. „Na Molniji.“

Fotonový koráb Chius-Molnija byl prvním pilotovaným průtokovým korábem na světě. Stavěli ho dva roky a tři roky už ho zkoušeli nejlepší meziplanetární pracovníci.

‚Tak už to začalo,‘ pomyslel si Kondratěv a zeptal se:

„Ví se, jak daleko?“

„Fu Dat říká, že půldruhého světelného měsíce.“

„Soudruzi meziplanetární pracovníci!“ řekl Malyšev. „To je důvod k napití.“ Slavnostně rozlil rajskou šťávu do sklenic.

„Pozvedněte číše!“

„Nezapomeň to osolit,“ řekl Panin.

Všichni čtyři si přiťukli a napili se. ‚Začalo to, už to začalo,‘ uvažoval Kondratěv.

„Já jsem Chius-Molniji viděl,“ řekl Malyšev. „Loni, když jsem měl praxi na Hvězdičce. Je to taková hora.“

„Průměr zrcadla sedm set metrů,“ řekl Gurgenidze. „To není tak moc. Zato úhel shromažďovače, hoši, činí šest kilometrů. A délka od jednoho konce ke druhému téměř osm kilometrů.“

‚Hmotnost — tisíc šestnáct tun,‘ mechanicky si vzpomněl Serjoža. ‚Průměrný tah osmnáct megazengerů, cestovní rychlost — osmdesát megametrů za sekundu, vypočtené maximální přetížení — šest G… to je málo… Maximální vypočtený záběr — patnáct var… to je málo, málo…‘

„Navigátoři,“ řekl zasněně Malyšev. „Tohle je přece náš koráb. S takovými budeme létat.“

„Oversanom — Země — Pluton!“ řekl Gurgenidze.

Na druhém konci sálu zavolal někdo zvonivým tenorem:

„Soudruzi! Slyšeli jste to? Molnija sedmnáctého odlétá na první mezihvězdnou výpravu!“

V sále to zašumělo. Od sousedního stolku vstali tři z velitelské fakulty a pospíchali za hlasem.

„Esa šla za signálem,“ řekl Malyšev a sledoval je očima.

„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl najednou Panin při nalévání rajské šťávy do sklenice. „To je to, co přes veškerou snahu nedokážu pochopit. Na co nám vlastně ty hvězdy jsou?“

„Jak to myslíš — na co?“ podivil se Gurgenidze.

„Tak Měsíc — to je startovací plocha a observatoř. Venuše — to jsou aktinidy. Mars — to je fialové zelí, generace atmosféry — kolonizace. Skvělé. Ale na co hvězdy?“

„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Malyšev, „tak tobě není jasné, proč Ljachov odlétá na mezihvězdnou expedici?“

„To je obluda,“ řekl Gurgenidze. „Oběť mutací.“

„Tak poslouchejte,“ řekl Panin. ‚Já už o tom přemýšlím dlouho. Tedy my jsme hvězdoletci, odlétáme k Velrybě. Dva a půl parseku.“

„Dva celé, čtyři desetiny,“ řekl Kondratěv při pohledu do sklenice.

„Letíme,“ pokračoval Panin. „Letíme dlouho. Dejme tomu, že tam třeba jsou planety. Přistaneme na nich, prozkoumáme je, šup sem šup tam, jak říká můj děda.“

„Ten tvůj děda je estét,“ přerušil ho Gurgenidze.

„Pak dlouho letíme zpátky. Jsme staří a vymrzlí, všichni jsme se spolu mockrát pohádali. Serjožka aspoň docela jistě s nikým nemluví. Je nám už k šedesátce. A díky Einsteinovi na Zemi za tu dobu uplynulo sto padesát let. Vítají nás nějací mladí občané. Nejdřív je to všechno pěkné: hudba, květiny a šašlik. Pak ale dostanu chuť zajet si do mé Vologdy. A teď se ukáže, že tam nikdo už nebydlí. Udělali tam totiž muzeum.“