Issac Asimov - Nemesis

A přesto tam Crile byl. Jednou si jí postěžoval na týdny čekání, které byly součástí dekontaminační procedury, a jí v duchu lichotilo, jak to všechno hrdinně snášel. Musel po ní nepochybně hodně toužit, když se tomu všemu podrobil.

Přesto bývaly dny, kdy se vypadal zasmušile a nevšímavě, a ona si kladla otázku, co ho vlastně na Rotor zlákalo. Možná to, co ho pohánělo, nebyla ona, ale potřeba dostat se ze Země. Spáchal zločin? Udělal si nepřítele na život a na smrt? Utekl od ženy, která ho omrzela? Nikdy se ho neodvážila zeptat.

A on se jí nikdy nesvěřil.

Dokonce i tehdy, co mu dovolili vstoupit na Rotor, zůstávalo nadále otázkou, jak dlouho bude moci zůstat. Aby se stal plnoprávným obyvatelem Rotoru, musel by mu Přistěhovalecký úřad udělit zvláštní povolení, a to se zpravidla nestávalo.

Insignová zjistila, že existuje celá řada věcí, které Crila Fishera činily nepřijatelným pro představy Rotořanů o sobě samých. Zjistila, že jeho pozemský původ mu propůjčuje jakýsi nádech cizokrajnosti a tajemství. Rození Rotořané jím určitě jako cizincem pohrdali — občan neobčan — ale také zjistila, že to může být příčinou erotického zájmu. Musela za něj bojovat, a vítězně, proti nepřátelskému světu.

Když si hledal práci, aby měl nějaký příjem a aby si zasloužil své místo v nové společnosti, byla to ona, kdo se zmínil, že kdyby se oženil s Rotořankou — Rotořankou přes tři generace — znamenalo by to pro Přistěhovalecký úřad silný impulz k tomu, aby mu udělil plné občanství.

Crile se tvářil překvapeně, jako by něco podobného jeho samotného nenapadlo, později potěšené. Insignová tím byla trochu rozčarovaná. Vdát se z lásky by jí lichotilo mnohem víc než kvůli udělení občanství, ale potom si řekla: No co, když to má být cena za –

A tak byli po typicky dlouhém rotorském zásnubním období oddáni.

Život šel dál bez větších změn. Vášnivý milenec z něj nebyl, ale to nebyl ani před svatbou. Poskytoval jí roztržitou lásku, občasné hřejivé teplo, které ji neustále udržovalo v pocitu blízkém štěstí, ne-li docela v jeho centru. Nikdy k ní nebyl úmyslně zlý ani nevlídný, vzdal se kvůli ní domova a prošel značnými nepříjemnostmi, aby byl s ní. To vše mu mohlo být připočteno k dobru a Insignová na to tak pohlížela.

I s plným občanstvím, jež mu bylo uděleno vzápětí po svatbě, v něm zůstal zbytek jakéhosi znechucení, nespokojenosti. Insignová si to uvědomovala a nemohla mu to mít za zlé. Možná byl plnoprávným občanem, ale nebyl rozený Rotořan a mnohé ze zajímavých činností, které kolonie nabízela, byly pro něj nedostupné. Nikdy se jí nezmínil, jaké má vzdělání, a tak ani nevěděla, co předtím dělal. Jako nevzdělanec se nevyjadřoval a na sebevzdělání nebylo nic zahanbujícího, ale Insignová věděla, že lidé na Zemi, na rozdíl od obyvatel kolonií, se zpravidla spokojovali s povinným, základním vzděláním.

To ji zneklidňovalo. Že byl Crile Fisher Pozemšťan a její přátelé a kolegové museli zaklánět hlavu, aby mu viděli do očí, jí nevadilo. Nevěděla však, jak by se vypořádala s faktem, že je nevzdělaný Pozemšťan.

Naštěstí to nikdo z nich nikdy nenaznačil. Crile jí s trpělivostí naslouchal, když mu vyprávěla o své práci na Dálkové Sondě. Nikdy ji samozřejmě nenapadlo prověřovat si jeho vzdělání probíráním technických detailů. Přesto, když se sám někdy na něco takového zeptal nebo něco poznamenal, měla z toho radost, protože se vždycky dokázala přesvědčit, že to byly inteligentní otázky a poznámky.

Fisher pracoval na farmě. Práce to byla naprosto přijatelná, dokonce velmi důležitá, ale nefigurovala příliš vysoko na společenském žebříčku. Nestěžoval si ani se kvůli tomu zbytečně nerozčiloval — to musela uznat — ale nikdy o své práci nemluvil ani nedal najevo, že by ho nějak těšila. A nade vším stále zůstával ten pocit nespokojenosti.

Insignová se tedy naučila nepokoušet se o zdvořilosti typu „Co bylo dnes v práci, Crile?“

Několikrát se ho takto zeptala, pouze několikrát, a vždycky se jí dostalo mdlého „Nic zvláštního.“ To bylo, kromě krátkého znechuceného pohledu, všechno.

Nakonec se mu bála vyprávět i o kancelářských pletichách a přehmatech. Mohl by si to vyložit jako nemístné srovnávání její práce s jeho.

Insignová si musela přiznat, že její obavy byly tehdy neopodstatněné, vzniklé spíše vlastní nejistotou. Fisher nejevil netrpělivost ani tehdy, když, a kupodivu to nebylo z jejího podnětu, došlo na probírání jejího pracovního dne. Někdy se Eugenie dokonce s chabým zájmem vyptával na hyperposilování, ale ona o něm věděla jen málo nebo vůbec nic.

Zajímal se o rotorskou politiku a neskrýval svou 'pozemskou' nelibost s omezeností jejího zájmu o ni. Musela se přemáhat, aby nedala najevo, jak ji to rozčilovalo.

A tak nakonec uvízli v krajině ticha, přerušovaného jen neutrálními diskuzemi o filmech, které shlédli, o společenských událostech, jichž se zúčastnili, o malých zpestřeních života.

Ne, nevedlo to k aktivnímu nedorozumění mezi nimi. Z koláče se brzy stal denní chléb a na světě existovaly horší věci než chléb.

Dokonce to mělo malou výhodu. Pracovat za přísných bezpečnostních opatření znamenalo také nemluvit s nikým o vlastní práci. Kolik však bylo těch, kteří svým ženám nebo manželům nezašeptali do ucha pár drobných tajemství? O Insignové to neplatilo, pokušení nemělo proč ji svádět, její práce žádná zvláštní bezpečnostní opatření nevyžadovala.

Ovšem, když se objevení Sousední hvězdy dostalo najednou bez varování pod pokličku, co měla dělat? Jistě, byla by nejpřirozenější věc na světě povědět vlastnímu muži o ohromujícím objevu, který na věčné časy zapíše její jméno do astronomických příruček. Mohla mu to dokonce povědět dřív než Pittovi. Mohla se přiřítit domů se slovy: „Hádej, co je nového! Hádej! Nebudeš tomu věřit —“

Jenže to neudělala. Nenapadlo ji, že by to Fishera mohlo zajímat. S jinými si možná o práci vykládal, třeba s farmáři nebo s dělníky ve válcovnách, ale s ní ne.

Nemělo tedy smysl se mu o Nemesis zmiňovat. Toto téma bylo pro ně mrtvé, nepotřebné, nikdy neexistovalo, a to až do onoho strašného dne, kdy se jejich manželství rozpadlo.

Kdy tak oddaně přešla na Pittovu stranu?

Pomyšlení na to, že musí existenci Sousední hvězdy držet v tajnosti, ji děsilo. Vyhlídka na odchod ze sluneční soustavy na místo, o kterém věděli pouze to, kde se nachází, jí naháněla strach. Z etického hlediska jí připadalo nesprávné, ba až vrcholně nemorální, vydat se pokradmu založit novou civilizaci, ve které pro zbytek lidstva nemělo být místo.

Kapitulovala na základě Bezpečnostního předpisu kolonie, ale hodlala Pittovi nadále vzdorovat argumenty, které si na něj přichystala. V hlavě je vybrušovala tak dlouho, až byly naprosto logické a nevyvratitelné. A potom — nikdy na ně nějak nedošlo.

Vždycky — vždycky — převzal iniciativu on.

Hned na začátku jí řekl: „Pamatuj, Eugenie, že jsi našla průvodce víceméně náhodou a stejně tak se to může podařit někomu z tvých kolegů.“

„Nemyslím, že —“ začala.

„Ne ne, Eugenie, nesmíme se spoléhat na domněnky. Musíme si být jistí. Musíš dohlédnout na to, aby tím směrem nikdo nepohlédl, aby nikoho nenapadlo prostudovat si počítačové sestavy, které by prozradily polohu Nemesis.“