Issac Asimov - Nemesis

Insignová zrudla. Najednou ji napadlo, že Marlene se nic ne- dohaduje . Ona to věděla — jenže jak to mohla vědět? Insignová ji přesvědčovala, jak nejupřímněji dovedla. Tak, že se to snažila opravdu cítit. Ale Marlene ji bez námahy prokoukla. Nestalo se to poprvé. Insignová začínala mít dojem, že Marlene zvažuje modulaci hlasu, rozpaky, pohyby, a vždycky pozná to, co člověk nechce, aby poznala. Musela to být tato schopnost, proč začínala mít Insignová z Marlene stále větší strach. Komu by se líbilo být kouskem čirého skla pro něčí opovržlivý pohled?

Tak třeba, co z toho, co jsem řekla, vedlo Marlene k tomu, aby si myslela, že Země je odsouzena k záhubě? O tom si s ní budu muset promluvit.

Najednou na Insignovou dolehla únava. Jestli Marlene nemůže obelstít, nač to zkoušet? „Tak dobrá,“ řekla, „pojďme k věci, drahoušku. Co chceš?“

„Vidím, že to opravdu chceš vědět, tak ti to tedy povím,“ řekla Marlene. „Chci pryč.“

„Pryč?“ Insignová udiveně zjistila, že nemůže pochopit význam dvou prostých slov, která její dcera vyslovila. „Jak pryč. Kam pryč?“

„Neexistuje pouze Rotor, mami.“

„Jistě, že ne. Ale všechno ostatní je více než dva světelné roky daleko.“

„Ne, mami, to není pravda. Erythro je od nás necelých dva tisíce kilometrů.“

„Ta se nepočítá. Tam se nedá žít.“

„Někteří lidé tam žijí.“

„Ano, ale v Kopuli. Žije tam skupina vědců a inženýrů, protože provádějí nezbytné vědecké práce. Kopule je mnohem menší než Rotor. Když ti je těsno tady, jak se asi budeš cítit tam?“

„Venku okolo Kopule je celý svět. Jednoho dne ho lidé zabydlí.“

„Možná. Není to vůbec nic jistého.“

„A já jsem si jistá, že je.“

„I kdyby, potrvá to staletí.“

„Ale začít se s tím musí. Proč bych nemohla být kouskem toho začátku?“

„Marlene, mluvíš nesmysly. Máš tady všechno, nač si vzpomeneš. Jak tě to vůbec napadlo?“

Marlene sevřela rty, potom řekla: „Ani nevím. Začalo to před pár měsíci a je to stále silnější. Prostě na Rotoru zůstat nemůžu.“

Insignová se na dceru zamračeně podívala. Myslí si, že přišla o Aurinela, že má navždy zlomené srdce, a tak chce odejít a tím ho potrestat — tím, že dobrovolně odejde do vyhnanství na pustou planetu a on si to bude vyčítat –

Ano, bylo velmi pravděpodobné, že právě takto uvažovala. Vzpomněla si sama na sebe, když jí bylo patnáct. Lidská srdce jsou v tomhle věku tak křehká, že pukají i po lehkém úderu. Srdce — náctiletých se nicméně hojí rychle, ale žádný patnáctiletý člověk vám to nikdy neuvěří. V patnácti! To až později, až později se –

Nemá smysl o tom přemýšlet!

Řekla: „Co tě na Erythro přitahuje, Marlene?“

„Nevím přesně. Je to velký svět. Není to snad přirozené, chtít velký svět —“ než dodala poslední tři slova, zarazila se, ale nakonec je ze sebe nějak vysoukala, „- jako je Země?“

„Jako je Země!“ vyrazila ze sebe Insignová. „Nikdy jsi na Zemi nebyla. Vůbec nic o Zemi nevíš!“

„Vím o ní dost. Knihovny jsou plné filmů o Zemi.“

(Ano, to byly. Pitt jeden čas zastával názor, že by měly být všechny vyřazeny — nebo dokonce zničeny. Tvrdil, že opustit sluneční soustavu znamená opravdu ji opustit; že není dobré živit v sobě nějaký umělý romantismus vůči Zemi. Insignová mu tehdy vehementně oponovala, ale teď ji najednou napadlo, že chápe, o co mu tehdy šlo.)

„Marlene, nemůžeš se podle těch filmů řídit. Všechno idealizují. Jsou většinou o vzdálené minulosti, kdy to bylo na Zemi lepší, i když nikdy zas ne tak, jak se to snaží podat.“

„Ale stejně.“

„Ne, žádné 'ale stejně. Víš, co je to Země? Stoka, kde se nedá žít. Proto ji taky lidé opustili a postavili si kolonie. Odešli z děsivého a velkého pozemského světa do malých a civilizovaných kolonií. Nikoho ani nenapadne udělat to naopak.“

„Existují miliardy lidí, kteří stále žijí na Zemi.“

„Proto z ní je také stoka. Ti, co tam jsou, ji opouštějí při první příležitosti. Proto se postavilo tolik kolonií, a proto jsou přelidněné. A proto jsme opustili sluneční soustavu a vydali se sem, miláčku.“

Marlene tiše namítla: „Otec byl Pozemšťan a neopustil Zemi, přestože mohl.“

„Ne, neopustil. Zůstal tam,“ zamračila se, ve snaze, aby ji nezradil hlas.

„Proč?“

„Ale jdi, Marlene. Už jsme o tom mluvily. Hodně lidí zůstalo doma. Nechtěli opustit známá místa. Téměř každá rotorská rodina má na Zemi někoho z příbuzných. Vždyť to dobře víš. Chceš se vrátit na Zemi? To tě trápí?“

„Ne, mami. Vůbec ne.“

„I kdybys chtěla, jsi od ní dva světelné roky daleko a nejde to. To snad chápeš.“

„Ovšem, že to chápu. Jenom jsem se ti pokoušela naznačit, že máme jinou Zemi, přímo tady. Erythro. Tam chci být. Po té toužím .“

Insignová se neovládla. Skoro vyděšeně se slyšela, jak říká:

„Takže mě chceš opustit. Stejně, jako mě opustil tvůj otec.“

Marlene sebou trhla ale hned se vzpamatovala. „Bylo to opravdu tak, že on tě opustil? Třeba mohlo být všechno jiné, kdyby ses ty tehdy zachovala jinak.“ A klidně, nevzrušeně, jako kdyby říkala, že je naobědvaná poznamenala: „To ty jsi ho odehnala, viď mami?“

Zvláštní — nebo snad hloupé — že se ještě po čtrnácti letech dokázala tak nesnesitelně trápit takovými vzpomínkami.

Crile byl metr osmdesát vysoký a průměrná výška mužů na Rotoru byla něco málo pod metr sedmdesát. Už jen to (stejně jako v Janusově případě) mu propůjčovalo impozantní aureolu síly, která mu spolehlivě vydržela až do chvíle, kdy poznala, aniž by si to chtěla sama připustit, že se na ni nemůže spoléhat.

Jeho tvář byla také impozantní; vystouplý nos a lícní kosti, mohutná brada — takový hladový, nezkrotný výraz. Mužnost z něj přímo čišela. Mohla ji skoro cítit, když ho poprvé potkala. Okamžitě jí podlehla.

Insignová byla tehdy ještě studentkou astronomické fakulty, dokončovala na Zemi studijní praxi. Už se nemohla dočkat návratu na Rotor, aby se kvalifikovala na místo v projektu Dálková Sonda. Představovala si, jak velký krok vpřed bude projekt Dálková Sonda znamenat (a nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že právě ona učiní ten nejfantastičtější).

A potom potkala Crila. Ke svému překvapení zjistila, že se bezhlavě zamilovala do Pozemšťana — do Pozemšťana . Ze dne na den se rozhodla zapomenout na Dálkovou Sondu a raději zůstat na Zemi, jen aby mohla být s ním.

Ještě si pamatovala, jak se na ni tenkrát užasle podíval a řekl: „Zůstat tady? To raději půjdu s tebou na Rotor.“ Nedokázala si představit, že by on mohl chtít opustit svůj svět kvůli ní.

Jak se mu podařilo získat povolení k cestě na Rotor, Insignová nevěděla a nikdy to nezjistila.

Přistěhovalecké zákony byly přísné. Jakmile dosáhla populace některé kolonie určité hranice, brány Přistěhovaleckého úřadu se uzavřely — za prvé proto, že kolonie mohla zajistit pohodlný životní standard jen ohraničenému počtu osob, a za druhé proto, že se zoufale snažila o stabilizaci své ekologické rovnováhy. Lidé ze Země, přijíždějící na důležitá obchodní jednání — nebo dokonce lidé z ostatních kolonií — se museli podrobit zdlouhavé dekontaminační proceduře, potom určitému stupni izolace a nakonec vynucenému odjezdu v nejbližším termínu.