Ondřej Neff: Měsíc mého života

Takže, takto skončil příběh, který jsem vám chtěl povídat. Cože? Ano, samozřejmě že doktor Kurz vrátil Dědkovi vzezření Frankenstei-nova monstra. Už proto, že bych vedlě Dědka — Agnes přišel o zbytek rozumu. A co ještě chcete vědět? Kam se poděl Stavropulos?

Milej zlatej, ani nevíte, jak hezky tahle otázka zní mým uším, a jak jsem rád, že mohu odpovědět — ani nevím, ani nemám zdání…

1/

Oči jsem nespouštěl ze splávku. Chvěl se, ale moje zkušenosti s rybařením byly mnohem menší než zkušenosti s čímkoliv jiným, mohu-li aspoň trochu přehánět, takže jsem nedokázal rozeznat, zda někde dole draft ťuká do návnady, nebo zda se jenom vítr rozhodl, že hladinu jezera pořádně zamete. Les za mými zády hučel, ale nezdálo se, že by se smál. Tak to asi bude nakonec draft.

Byl to draft. Přesvědčil jsem se o tom metodou takříkajíc vylučovací. Přiběhl Dědek Čuchák, hulákal a dupal — a splávek se přestal hýbat. Vítr by se nenechal zaplašit. Je mu lhostejný Dědek, lhostejný jsem mu já i ty hory kolem.

„Ozvali se znovu,“ povykoval rozčileně. „Opravdu nevím, co budeme dělat.“

„Jak kdo. Já například budu lovit na udici.“

Hekal a funěl, když usedl vedle mne (nejdříve námahou a pak slastí, jakmile spustil nohy do vody). „Jen aby nás rybařit nechali. Že prý s námi počítají. Jsme oběti teroru. Buzerovali nás. Šikanovali nás. A nejednou! Mockrát. Proč nic neříkáš? Nejsme oběti?“

„To teda jsme.“

Pomalu jsem točil navijákem. Pohyb návnady může drafta zlákat.

„Chtěli by nás do vejboru.“

„Ještě nejsme v tom jejich spolku a už by nás chtěli do vejboru. Jak že se to jmenuje?“

„Svaz Průkopníků.“

„Svaz Průkopníků, můj ty bože.“

Mohli by si dát jiný název. Fundamentalisté. Bojovníci na zdravotní frontě. Nová Hranice. To byly názvy. To dunělo jako zvon! A za mohutného dunění mohutná buzerace těch, kteří neduněli. Zase se to dunění ozývá, zatím jen z dálky, poznenáhlu… Proč to vždycky začne znovu? Proč lidi vždycky znovu lezou do stejné kaše s jiným názvem?

Pokusil jsem se nahodit dál, do míst, kam Dědkovo povykování nedoznělo.

„Ty, Kubo…“

Já věděl, že Dědek ještě něco schovává za lubem. Ani jsem nezamručel. Občas mám zřetelně sadistické sklony. Dlouho mlčel, a pak z něho vylezlo: „Su se k nim přidala. Taky byla obětí pronásledování ze strany Nový hranice.“

Jak by ne! Aby Su Wang-li u něčeho chyběla! Až nás odsud poženou, my s Dědkem z toho vyjdeme s odřeným hřbetem, pokud vůbec. Ale Su? Ta zachová eleganci, stejně jako tenkrát na Luně. Zmizí — a znovu se objeví, půvabná, usměvavá. „Kubo, drahý můj,“ řekne, „kde ses toulal? Umírám steskem.“ A bude dýmat podezřelé kuřivo z dlouhatánské špičky.

„Dobře dělá,“ přikývl jsem. „Určitě je ve vejboru.“

„Ve vejboru ne. Je v dozorčí radě,“ upřesnil Dědek.

„Šikovná holka. Aspoň bude mít pokoj.“

„Já bych taky chtěl mít pokoj.“

„Copak ho nemáš? Jen se podívej! Ty hory kolem, lesy, jezero… Napadlo tě někdy, že budeš žít na břehu jezera?“

„Jenže víš dobře, co je za těma horama.“

Vím, jenže nechápu, že bych se měl kvůli tomu dát do nějakého spolku. Členstvím ve Svazu Průkopníků bych na té věci nezměnil ani puntík. Jenže oni o to stojí, abychom tam byli oba.

Proč jim tak záleží na tom, abychom zrovna my dva…

Su mi to tenkrát v Arkádii pořádně vytmavila, hned druhý den po tom dojemném shledání, když se ukázalo, že hromádka masa, kterou mi ukazovali, neměla s její DNK společný ani jeden závit.

Že prý sedím pořád za větrem. Že jsem nikdy nebyl užitečný, s výjimkou toho půl druhého roku havířiny. Kriminálník, podvodník, parazit. To ona že si prý váží víc takového Mantelly III., který aspoň něčemu věřil.

„Věřil ale svinstvu!“ křičel jsem na ni.

„Bylo to jenom svinstvo? Copak Nová Hranice neprosadila svou? Nestaví se hvězdolet? Nechystá se první mezihvězdná cesta?“

„A to si myslíš, že se poletí do horoucích pekel proto, že pan Stavro-pulos byl lotr a Mantella III. fanatik a že mi nechali rozsekat hubu na maděru? A že na mě narafičili tvoji vraždu, abych vyměknul, a Dědka přešili na holku a mě strčili do prdele handgranát, abych za ně vyřídil jednu špinavou práci?“

„Asi ano,“ řekla Su. „Asi to jinak nejde. Vždycky jsou na světě lidi, kteří dělají paseku, a lidi, kteří zase dávají věci do pořádku. No a pak tam jsou lidi, kteří dávají ruce od všeho pryč. A to jsi ty.“

No řekněte, nepřehnuli byste ji přes koleno a nenaplácali jí? Ale opatrně, má svůj věk!

„Ti všichni,“ řekl jsem, „ti všichni kecalové jsou fuč. A až půjde o práci bez omáčky žvástů, budu tady stát připravenej a spolu se mnou ještě spousta takovejch, jako jsem já. Někdo je alergickej na celer. Mně naskočí pupínky, když uslyším vznešeně formulovaný heslo.“

Tak nějak jsem to Su pověděl, pak jsme se pohádali a smířili a zase se pohádali, jinak to mezi námi už asi nepůjde.

Su, ona se k nim tedy dala, Su. Bude to mít snazší, až začne naplno to nové dunění a hněv se obrátí proti těm, kteří by taky mohli dunět, jenže nechtějí.

Jsem zvědav, co prosadí tihle duniči. Nový hvězdolet? Stejně se nikam neletělo, protože na stavbu hvězdoletu nebyly prachy. Jaký recept na štěstí najdou tihle mudrcové?

Teď jsem si všiml, že už je šest a začíná nový program.

A sem přiletí draskary. Šeredné potvory, tyhle draskary. Moc by mě zajímalo, kdo si je vymyslel a koho mají obveselovat.

Sbalil jsem si pruty.

„Tak pojď,“ řekl jsem, „život není jenom rybaření.“

A šli jsme si vyzvednout ze skrejšky ty staré dobré čtrnáct padesátky, protože jakmile se začnou rojit dobrodějové, je dobré mít velkou ráži po ruce. Dobrodějové jsou horší než draskary, a že draskary jsou nějaké potvory! Když už jsme u čtrnáct padesátek, víte, že se Dědek Čuchák nikdy nedozvěděl, kdo to tenkrát na Luně do něho tou čtrnáct padesátkou prásknul? Počítám ale s tím, že až mu dvacátý křížek dolehne na záda, přestane se o to zajímat docela. Už to nebude dlouho trvat.

Dopsáno roku 2212,

obytný zábavní park

HyperIlusin, Luna