Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Moc hezký, opravdu,“ pochválil jsem Čahounův výkon. „A ten Hrdina mám bejt jako já?“

„Vy jím jste,“ pravil Čahoun slavnostně.

Aby bylo rozuměno: moje vnitřní psýcha měla vystupovat v tom Iluzinu. Fyzické vzezření měl Hrdinovi dodat jeden urostlý fešák, který měl od ustavičnýho postávání na hlavě maličkou plošinku na šešulce, dokonalý exemplář Zdravého člověka Naší Doby.

Dědek Čuchák se pokusil mě zlomit ještě několikrát, když jsme byli o samotě. „Přece tě nezajímá taková hovadina,“ naléhal.

„Je to hovadina,“ připustil jsem, „ale sumičku nabízej okrouhlou, nezdá se ti? To už bysme nemuseli fušovat vzadu v dílně, vyrábět falešný sběrače minerálů První Lunární Expedice a podobné opičky v ustavičném strachu, že někdo na ten podvod přijde. Mohli bysme se pustit do obchodování s pravejma starožitnostma, na který nám doposud chybělo oběživo.“

„Pravá starožitnost je taková,“ zabzučel Dědek Čuchák, „u který se nedokáže podvod.“

„Ta nová mašinka dokáže podvod u každé starožitnosti,“ namítl jsem. „Doposud mohly antik-kity odhalit jenom způsob výroby danýho předmětu. Nový antik-kity odhalí i způsob výroby výrobního nástroje.“

„No bóže,“ zabzučel Dědek Čuchák. „Tak si vyrobíme nový nástroje starejma metodama a pojedeme stejně, jako jsme to dělali dřív.“

„Dokud někdo nepřijde s antik-kilem ještě novější generace.“

„No a co? Řešení se vždycky najde.“

„Mě ale už nebaví tohle ustavičný skrejvání!“

Frankensteinovo monstrum se na mě upřeně zadívalo a dlouho to trvalo, než mi zabzučelo u ucha: „To budeš raději ze sebe dělat vola?“

„Za tu hromadu reálů ze sebe udělám vola na druhou.“

Byl jsem vskutku vůl, jak račte viděti.

Natáčení začalo týden poté, kdy jsme přibyli do dekorace Českopolské. Tam jsem se poznal s výrobním štábem (upřímně jsem pogratuloval architektovi, celý se rozzářil a pak mi dojatě vyprávěl, že práce architekta si v Iluzinu nikdy nikdo nevšímá, že je to taková anonymní nedoceněná dřina a že mi moc děkuje a že si mýho názoru moc váží). Herci, co byli vybraný jenom kvůli vzezření, se drželi stranou. Herci, to není ten správný výraz, jsem holt ze staré školy, já ještě pamatoval obyčejné tri-di filmy, teď se těmhle figurkám říkalo stanti, protože pravej herec — a ten byl pak populární mezi divákama — byl ten, kterej dodal emoce. V tomto případě to budu já a někde v pozadí ti dva další.

„Máme ty nejnovější emoční snímače,“ holedbal se Čahoun. „Šestá generace. Doposud neslýchaná iluze prožitku.“

Normálně se iluzinové spacerny natáčely tak, že se nejdřív udělal záznam všech scén se stantama; jak uvnitř, tak venku. No a pak přišla ta velká chvíle, kdy jsme my, Velký Herci, usedli do studia, na makovice nám nasadili všechny ty snímací tentočky a my měli zapnout svoje Velký Emoce.

Čahoun Dumulín mi dal poslední instrukce: „Začínáme tou scénou, kdy se poprvé dovídáte o vznikající epidemii v Českopolské. V hrudi se vám dme hněv proti člověku, který zanedbal elementární dietetické a zdravotní zásady a nezodpovědným chováním ohrozil životy svých druhů, a zároveň se vám v hrudi dme odhodlání čelit nákaze a překonat ji.“

„To já nevím, pane Dumulín,“ řekl jsem, „jestli dokážu dvě ty dmutí najednou. Já bych dmul buď hněv, nebo bych dmul to odhodlání, protože se bojím, že jedno to dmutí uťápne to druhý dmutí.“

Zapomněl jsem, že pan režisér je na place první po bohu, a Čahoun byl režisérem toho superskvělého spacernu Tři stateční.

„Řekl jsem hněv plus odhodlání! Záznam, jedeme, akce!“

Já se obul do toho dmutí a dmul jsem a dmul, šlo mi to podle mýho mínění docela dobře, ale najednou — že prej stop.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Tohle není hněv ani odhodlám. Člověče, vy u toho spíte!“

Řádil zle a já cítil, že se ve mně začíná dmout vlna hněvu vůči němu a taky vlna odhodlání s tím seknout a vrátit se do Arkádie do krámku se starožitnostmi, z nichž některé byly určitě pravé když ne z deseti procent, tak z pěti určitě.

„Dobrý!“ volal zezadu ten člověk ze záznamu. „Už se dme!“

Ty parchante čahounská, dmul jsem v duchu, počkej až tohleto skončí… „Stop! Nesmíte obracet hněv proti konkrétní osobě. To musí být neurčitě laděný hněv. Nezapomeňte, že snímače mají superjemnou rozlišovací schopnost. Ale intenzita byla dobrá. Připraven? Dmeme? Záznam, jedeme, akce!“

Dmul jsem a dmul, až mi za ušima lupalo a bzučelo, a to se ozval Dědek Čuchák. „Je to volovina, Kubo, nech toho! Kdyby ses viděl, prasknul bys smíchem, vždyť oni z tebe udělali dočista šaška!“

„Stop! Co se to tam ozývá?“ nadával Čahoun Dumulín.

Dědek Čuchák se tvářil velice nenápadně, ale zapomněl, že v nahrávacím studiu je plno techniků, dočista odborníků, a ti velmi snadno původce zla odhalili.

Vyhodili ho, to mě naštvalo, k režisérově spokojenosti, protože od toho okamžiku se dmutí dařilo mnohem lépe než předtím, ovšem jenom do okamžiku, kdy se Dědek ozval znovu, protože to jeho pojítko mělo dosah tři kilometry.

„Ten váš kamarád musí pryč,“ prohlásil režisér Čahoun Dumulín na sklonku druhého natáčecího dne. Až do téhle chvíle se nám podařilo horko těžko natočit snad jen pět sekvencí, a s tou šestou, mimořádně pitomou (Hrdina přemlouvá dva Vedlejší Hrdiny k Velkému Pochodu za Záchranu Ochořelých Druhů), jsme nemohli hnout, protože Dědek ustavičně vyrušoval uštěpačnými poznámkami.

„Mám ve smlouvě,“ řekl jsem, „že Dědek se účastní realizace vašeho skvělýho super-spacernu,“ upozornil jsem Čahouna Dumulína. Jenže ten měl za zadkem půl tuctu právníků, kteří mu dávali rozumy.

„Hodláme smlouvě dostát,“ pravil,, jenže smlouva nespecifikuje, kde bude váš vzácný přítel účasten realizace spacernu.“

„Přece tady, se mnou,“ řekl jsem naivně. Čahoun se usmál.

„Váš subjektivní výklad smlouvy,“ pravil, „není zakotven v písemném ujednání. Váš přítel se zúčastní realizace jako poradce u našeho arkádského štábu.“

Proti tomu jsem nemohl nic dělat, zejména proto ne, že ve smlouvě, jak se ukázalo, byl vsunut rozměrem nepatrný, ale významem veledůležitý odstavec o právu Pan-Universalu na postih proti mně v případě, že aktem zlé vůle či nekooperativností způsobím firmě hmotnou újmu. Dědka odvezli a já zůstal v dekoraci sám, pokud ovšem nepočítám ty stovky lidí z komparsu a techniky, a s některými jsem se dokonce i skamarádil.

Natočili jsme to všechno a Čahoun byl velice spokojený a jeho přítelkyně Geneviève mě vyznamenávala úsměvy — škoda, že jsem si je nemohl vyvěsit na klopu jako řádové stužky, moc hezky by se tam vyjímaly. Líbila se mi čím dál víc a začal jsem se bát, že to na mně Su pozná, až se s ní zase uvidím. A co Geneviève?

O pauzách se mnou ráda rozmlouvala a poslouchala moje vyprávění, což samozřejmě starého pamětníka blažilo. Kladla mi pitomoučké otázky, jako třeba, co že to byli ti funďáci a proč že se všichni tolik rozčilovali kvůli té, jak se to jmenovalo, atomové bombě, když přece epidemie Super-AIDS byla mnohem horší, a já ji vysvětloval, že nejhorší je vždycky to, co je teď, a že člověk má už tak založenou náturu, že kvůli vteřině radosti v současnosti si přivodí hodinu starosti v budoucnosti, že to dělají jednotlivci, ale — což je ještě horší — i celá společenstva a že vůbec ten nejhorší úděl mají lidé jasnozřiví, kteří vykřikují nepohodlné pravdy a upozorňují lidi, že tančí na okraji podemletého útesu, protože sice jednou dostanou pomník, ale až po smrti, a postaví jim ho ti, kteří je umořili.