Vladimir Obrucev - Plutonie

„Ano, živočišný i rostlinný svět je stále odlišnější od všeho toho, co jsme si zvykli vidět na povrchu Země,“ přidal se Gromeko. „K přeměně dochází postupně a my si ji hned dokonce ani neuvědomujeme. Ale když se zamyslíme, tak je kolem nás všechno nové: zmizela spousta listnatých stromů, květin a trav, převládají palmy, rostliny šáchorovité a nahosemenné a objevilo se i plno rostlin tajnosnubných.“

„Tohle podzemní království ukrývá ještě mnoho překvapení a musíme být opatrnější. Ani krok bez pušky s výbušnou kulí!“

„Myslím si, že bychom si měli jen maličko odpočinout, než se uvaří večeře, pak se najíst a jet dál na vhodnější místo. Na velký oheň, který by nás chránil před šelmami, nemáme tu dost dříví!“ prohlásil Gromeko.

Všichni s ním souhlasili. Vytáhli poškozenou loďku, aby ji vysušili a spravili, povečeřeli, zdřímli si na dvě hodiny u dýmajícího ohně a znovu vypluli. Zbylé dříví si vzali s sebou. Ještě asi dvě hodiny se táhla stále stejně neproniknutelná houština s lemem rákosí a přesliček. Tam, kde nebyl proud, vyskakovaly nad vodu ryby a unikaly před nepřítelem, který je pronásledoval. Někdy bylo možno pozorovat, jak za rybou, jež se vymrštila nad hladinu, vykoukla na okamžik odporná ještěří hlava s rozevřenou tlamou a pak víry a velké rozbíhající se kruhy na hladině prozrazovaly, že se do vodní hlubiny rychle ponořilo velké tělo. Občas se bezstarostně poletující vážky rozprchávaly na všechny strany a schovávaly se v listí a v rákosí před velkým blankytným ptákem s ohromným zobanem, který s velkým hlukem odkudsi přiletěl a v letu chytal opozdilý hmyz.

Konečně se zelené stěny začaly rozvírat, proud se zmírnil a vodní hladina se stále víc a více rozšiřovala. Řeka se změnila v jezero, uprostřed něhož bylo vidět ostrovy. Jeden z ostrovů upoutal pozornost cestovatelů. Vysokou lesní houští byl zarostlý jen z poloviny, nadruhé půlce ostrova se prostírala poměrně velká louka s několika uschlými stromy. Spěšně tam zamířili a přistáli tam.

Tato luční polovina ostrova byla porostlá nízkou, ale tvrdou trávou. Když si ji podrobněji prohlédli, shledali, že je to zvláštní druh plavuně. Loučka byla v horní polovině ostrova a větřík vál dolů po proudu řeky. Topiva měli dost, a proto se rozhodli, že u lesa zapálí několik pořádných dýmavých ohňů, aby z ostrova vyhnali všechny šelmy a měli od nich pokoj.

Když začaly hranice praskat a kotouče dýmu pronikaly do nitra lesa, počali odtamtud vylétat drobní ptáci a různý hmyz. Někteří padali na zem, a tak si zoolog mohl nasbírat zajímavou sbírku neznámých druhů. Pak na louku vyběhl podivný a hrozný tvor. Velmi připomínal dikobraza, ale byl velký asi jako pořádný vůl a ostny měl na metr dlouhé.

Zvíře se naježilo, bylo najednou jako ohromná bodavá koule, přeběhlo kolem ustrnulých mužů a schovalo se v rákosí.

Hned za ním krátkými a vysokými skoky vyskočilo z houštiny zvíře, které připomínalo šelmu. Mělo tmavožlutou srst a kočičí hlavu, poměrně dlouhý a silný ocas, krátké nohy a tupou tlamu s vyceněnými ostrými zuby. Vcelku se podobalo velké, téměř dva metry dlouhé říční vydře a lišilo se od ní jen nápadnějšíma ušima a krátkou hřívou. Zvíře sice nejevilo úmysly napadnout lidi — kradlo se podle kraje lesa k vodě — ale jeho podoba Kaštanova tak zaujala, že šelmu dobrou ranou složil.

Šelma byla skutečně zajímavá: v tlamě jí nenašli ani ploché řezáky, ani ostrohroté stoličky jako u dravců pozdějších dob. Všechny zuby byly stejně ostré, kuželovité, jako u plazů. Jenom přední zuby, které nahrazovaly řezáky, byly trošku menší než ostatní a poněkud zploštělé. Zuby po stranách čelistí byly o trochu větší a tesáky předčily velikostí všechny ostatní zuby a byly největší v obou čelistech, zejména v horní.

„To je zajímavý příklad prassavce, který má ještě zuby ještěří, ale u něhož už začíná ona diferenciace, která se rozvila v pozdějších obdobích,“ poznamenal geolog.

Z houštiny už nevyběhlo nic, a tak si cestovatelé konečně mohli zaslouženě odpočinout. Střídali se však při hlídce a udržovali ohně, které je chránily před zuřivým hmyzem. Proto spali klidně.

Nazítří se táhla dál krajina téhož charakteru, jaký měla zvečera minulého dne. Řeka se zcela změnila v jezero se spoustou ostrovů, voda téměř neproudila. Museli neustále veslovat. Nad vodou i nad lesem poletovaly pestré vážky a ohromní rohatí brouci, kteří dosahovali délky až třicet centimetrů. Míhali se tam motýli, jejichž křídlo by bylo zakrylo celou lidskou dlaň. Občas se objevili podivní malí i větší modrošedí ptáci. Trochu připomínali volavku, ale měli kratší nohy, delší ocas a krátký zobák, v kterém bylo vidět drobné zuby.

Jednoho ptáka se jim podařilo v letu zastřelit. Kaštanov ukázal svým druhům toho podivného opeřence. Byl to přechodný typ mezi ještěry a ptáky, veliký jako jestřáb a měl modrošedé peří. Dlouhý ocas nebyl složen jen z per jako u ptáků, ale bylo v něm i mnoho obratlů. Měl tedy stavbu ještěřího ocasu. Peří rostlo po obou stranách. Na křídlech bylo po třech dlouhých prstech se stejnými drápy jako na nohách, takže tenhle pták mohl lézt po stromech a po skalách a chytat se jich předními okončetinami. Prohlídka zvířete přivedla Kaštanova k závěru, že zvíře patří k praptákům rodu Archaeopteryx, ale liší se od exemplářů nalezených v horních jurských vrstvách v Evropě mnohem větší velikostí.

Na konci dne se břeh docela snížil a na mnoha místech se táhly bažiny zarostlé přesličkami a kapraděmi, nad kterými se tu a tam tyčily skupiny podivných stromů, přizpůsobených vegetaci ve vodě.

Tyto porosty poskytovaly útulek různému bodavému hmyzu, který se zuřivě vrhl na cestovatele, kdykoli se pokusili přirazit k zelené stěně, aby obohatili své sbírky. Hmyz je pak chvíli pronásledoval i na vodě. Pětadvacetimilimetroví komáři, mouchy velké jako čmelák, ovádi a střečkové přes čtyři centimetry velcí soutěžili v těchhle okřídlených útocích na lidi, kteří byli nuceni ostudně ustupovat a už se začali znepokojovat při pomyšlení na nadcházející nocleh mezi hejny těchto mučitelů.

Bažinatou krajinou pluli několik hodin. Všichni horlivě veslovali, aby se odtud co nejrychleji dostali. Živočišný svět se tu zřejmě omezoval na hmyz a praptáky ve vzduchu a na ryby a ještěry, kteří se skrývali v tmavé, hluboké vodě a prozrazovali svou přítomnost pleskáním vody a víry. V bažinatých porostech na zemi čtvernožci zřejmě žít nemohli.

„A kterépak suchomilné zvíře by mohlo vydržet bodání tohohle odporného hmyzu?“ pravil Gromeko.

Ale tu z jihu zavanul svěží větřík a občas bylo možno rozeznat jakýsi pravidelný šum, který odtamtud zaléhal.

„Vpředu je velké otevřené jezero s pustými břehy nebo moře,“ oznámil Makšejev. První zaslechl ten hukot.

„Moře?“ užasl Papočkin. „Cožpak je v Plutonii dokonce moře?“

„Jestliže tu jsou řeky, a o tom nemůžeme pochybovat, musí se konec konců vlévat do nějaké nádrže se stojatou vodou. Nemohou přece téci bez konce.“

„Ale což se řeky nemohou ztrácet v bahnitých jezerech podobných tomu, v kterém teď plujeme, nebo se vsakovat do písku?“

„Zcela správně! Ale při spoustě vody je pravděpodobnější, že je tu otevřený bazén. A polozarostlé jezero, po němž teď plujeme, je jen jeho vstupní část.“