Vladimir Obrucev - Plutonie

Gromeko a Kaštanov, kteří na písčitém břehu sbírali kusy vyplaveného dříví, aby měli dost paliva pro noční oheň, spatřili asi po hodině tmavou hmotu, kolébající se na vlnách. Hnalo ji to podle břehu a pomalu se blížila. Nakonec se zastavila — pravděpodobně narazila na mělčinu.

Když se s dřívím vrátili ke stanu a viděli, že jejich druzi spí, odvázali loďku a pluli k tmavé hmotě. Byl to vskutku jeden z plesiosaurů. Na jeho mršině už seděli nějací velcí ptáci a klovali ji. Jiní, trochu menší, kroužili nad nimi ve vzduchu a zřejmě čekali, až na ně dojde řada, aby se přiživili, a vydávali zvuky, které připomínaly kvákání ohromných žab. Létali podobně jako netopýři.

Oba lovci museli hejno rozehnat několika výstřely, aby se mohli přiblížit k mršině. Její hlava s horní částí krku držela už jenom na cárech kůže, rozervané zuby nepřítele. Mrtvé zvíře plulo břichem vzhůru. Z vody mu trčely ohromné ploutve. Břicho bylo pokryto holou kůží hnědozelené barvy.

Plesiosaura nebylo možno vytáhnout na břeh — trup byl přes dva metry dlouhý, ocas trochu kratší, ale krk delší. Zadní ploutve dosahovaly téměř půl druhého metru.

Zastřelení ptáci byli vlastně ptakoještěři dvou druhů: větší — pterodaktylové — byli mohutnější než orel, menší byli asi jako pořádná kachna. Oba druhy měli velikou hlavu S ozubeným zobákem, holý trup a létací blánu, jež spojovala přední a zadní končetiny jako u netopýra. Ti menší měli dlouhý ocas.

Nazítří bylo počasí velmi příznivé plavbě na moři. Nebe bylo skoro bez mráčku a vál slabý severní vítr, jenž dovolil napnout plachtu, ale nezdvíhal velké vlny. Než se cestovatelé vypravili, pečlivě prohlédli čluny i vor a napjali plachtu mezi dvěma tyčemi, jež nahrazovaly stěžně. Na pyramidě z naplaveného dříví, kterou na břehu postavil Makšejev, vztyčili ještě žerď s bílým praporem. Sloužil jako znamení pro zpáteční plavbu. Kousek dál od břehu, těsně u kraje porostů, kam mohl příboj dosáhnout jen ve výjimečných případech, vykopali v písku jámu a schovali do ní sbírky — nerosty, herbáře, lebky a zvířecí kůže, aby se nevystavovali nebezpečí, že je při plavbě namočí, a aby s sebou nevezli zbytečnou přítěž. Nad zasypanou jámou postavili druhou pyramidu z naplaveného dříví, aby ji nějací dravci, přilákaní zápachem kůží, nemohli rozhrabat. V lahvičce přivěsili na pyramidu krátký popis své cesty od jurty k mořskému břehu.

Potom vsedli do člunů a vydali se na moře. Zamířili přímo na jih k sotva viditelnému dalekému protějšímu břehu. Jakmile se plavidlo poněkud vzdálilo od pobřeží, nadul vítr plachtu a pluli rychleji.

Když se dostali kus od severního mořského břehu, mohli lépe posoudit celkový ráz tohoto pobřeží. Na obě strany, na východ i na západ od ústí Makšejevovy řeky, byl břeh obrouben stejnou vysokou zelenou stěnou, na několika místech přerušenou ústími podobných řek. Na zeleném pozadí bylo dobře vidět pyramidu s praporem. Za pruhem porostů nebyly ani hory, ba ani pahorky, a krajina přiléhající k tomuto břehu moře byla zřejmě jen nízko položená, do dálky protažená rovina; pokrýval ji pravděpodobně pouze les a bažiny.

Po dvouhodinové plavbě přestali veslovat a nechali plavidlo plout jen pod plachtou.

Moře bylo téměř klidné. Lehký vítr nepatrně čeřil jeho hladinu, dál od břehů docela pustou. Byla tu velká hloubka, protože stometrová šňůra s olovnicí nedosáhla na dno. Cestovatelé nemohli měřit hloubku jinak. Když si odpočinuli, chopili se vesel a veslovali ještě hodinu.

Teď byli asi v polovině moře, protože oba břehy se zdály stejně daleko. Vítr brzo poněkud zesílil. Pluli rychleji. Už dobře rozeznávali vysoké černé, nafialovělé a červené útesy, které se stupňovitě zdvíhaly do vnitrozemí. Táhly se těsně při břehu a kus dál napravo ustupovaly zelené stěně lesa. Tato stěna byla ještě dál vpravo vystřídána vysokými narudlými pahorky, které se zvedaly místy těsně u vody, místy byly od ní odděleny úzkým pruhem zeleně.

Jak se blížili k břehu, počalo moře oživovat. Objevily se v něm ohromné medusy, jež měly až metr v průměru a houpaly svá průhledná rosolovitá těla na vlnách. Když muži přestali veslovat, bylo možno ve vodě rozpoznat hejna drobných i velkých ryb. Občas se ukazovaly loděnky, které napínaly své plachty a červená chapadla nad bělostnou vinutou skořápkou.

Dva kilometry od břehu bylo mořských živočichů ještě víc. Místy se vytvořily z chaluh celé plovoucí ostrovy a vesla se stěží nořila do jejich měkké zelené hmoty. Spolu s lodyhami těchto rostlin bylo možno z moře vytahovat malé mušličky, rybky a hmyz.

Cestovatelé vrhli do vody svou improvizovanou olovnici. Byla tam hloubka asi dvacet pět metrů. Odtamtud už bylo dobře vidět bílý pruh příboje při úpatí útesů.

Zatím plavba pokračovala velmi dobře a byla to málem kratochvilná projížďka. Avšak na cestovatele čekaly i nebezpečné chvíle. Asi kilometr od břehu se z vody náhle vynořila ve vzdálenosti nějakých třiceti metrů od lodi hlava Plesiosaura. Graciosně se pohupovala na dlouhém krku a začala se sunout proti nim. Ještěr plul pomalu a prohlížel si lidi, které i s jejich plavidlem považoval za nějaké veliké nevídané zvíře.

Pušky s trhavými střelami byly připraveny, a když se Plesiosaurus přiblížil, zaburácely dva výstřely. Obě kule trefily do cíle. Štíhlý krk sebou zaškubal, z pootevřené tlamy vyhrkla krev, hlava bezmocně sklesla na rozstřeleném krku a zvíře se začalo zmítat na vodě a zdvíhalo takové vlny, že se mořeplavci museli honem vzdálit, aby je to nepotopilo.

Usilovně veslovali k břehu, když se kolem nich mihla jako ponorka tmavá hmota, vysoko čeříc vodu. Z vln se vynořil zelenohnědý hřbet a ohromná dlouhá hlava, která připomínala hlavu krokodila. Nestvůra se s pootevřenou tlamou, plnou ostrých zubů, řítila k dodělávajícímu Plesiosaurovi a spoléhala na snadnou a přitom vydatnou kořist.

„To je jistě Ichthyosaurus!“ zvolal Kaštanov a díval se za hrozným ještěrem.

„Ba, tahle obluda je ještě horší,“ podotkl Makšejev, „klidně může chytit člověka a roztrhnout ho vejpůl.“

„Ale ve vodě je ho těžko zpozorovat a zastřelit,“ pravil Gromeko.

Břeh už byl nedaleko. Když k němu cestovatelé připlouvali, mohli ještě pozorovat, jak mladý Ichthyosaurus chytá ryby, které se před ním zachraňovaly a vyskakovaly z vody právě tak, jako vyskakují řízci, střevle a jeseni, když je pronásleduje žravá štika. Ichthyosaurova tlama velmi připomínala štičí tlamu.

Cestovatelé se vyhnuli zpěněným vlnám u úpatí holých skal a veslovali k nízkému břehu, obroubenému zelenou stěnou, kde bylo vidět rovnou písčitou plošinu, vhodnou pro táboření. Ale moře při břehu bylo tak mělké, že museli vylézt a táhnout loďky i prám. Plavba přes moře trvala asi šest hodin. Blížilo se poledne, a když se naobědvali a odpočinuli si, mohli se ještě projít po okolí. Prám i člun vytáhli na břeh, postavili stan a začali vařit oběd. Při tom zjistili, že jim dochází sladká voda.

„Jednali jsme lehkomyslně,“ zalitoval Papočkin. „Kdo ví, zda je na tomhle břehu sladká voda. Měli jsme si s sebou vzít vody na několik dní.“