Vladimir Obrucev - Plutonie

„Opravdu, je to pořádný kousek!“ odpověděl Makšejev a kopal do hroudy, která se ani nepohnula. „Myslím, že váží aspoň osmdesát kilo a má cenu dobrých sto tisíc rublů! Zlatá žíla je zřejmě blízko!“

Zdvihli hlavy a oba začali pozorně prohlížet svislé úbočí soutěsky. Brzo uviděli napravo ve výšce asi čtyř metrů mezi tmavým magnetovcem žlutou žílu zlata, která se táhla napříč. Hned se rozšiřovala až na půl metru, hned se úžila a rozvětvovala na drobné praménky nahoru i dolů.

„Miliony jsou před námi, miliony!“ vzdychl si Makšejev, když odhadl pohledem viditelnou délku žíly. „Tady máme přímo před očima desítky tun zlata!“

„Vás to zlato nějak příliš rozdychťuje!“ usmál se Kaštanov. „Aťsi je tahle žíla za desítky milionů, ale přece jen je to jenom žíla! Kolem ní však je celá hora drahocenné železné rudy, miliardy tun, které stojí miliardy rublů!“

„Ale je velmi pravděpodobné, že ani tahle žíla tu není sama. Možná, že jsou celé části hory složeny ze zlata, a pak tu jeho zásoby budou taky za miliardy rublů.“

„Kdybychom začali dobývat takové spousty zlata, jeho kupní cena by rychle klesla. Je proto tak drahé, že ho je v přírodě málo. A význam zlata v lidském životě je daleko menší než význam železa, bez kterého se současná technika nemůže obejít. Zničte zlaté peníze a neužitečné zlaté ozdoby — a poptávka po zlatě bude malá.“

„Vás zase příliš rozdychťuje úloha železa,“ namítl Makšejev. „Kdyby bylo zlata mnoho, nahradilo by spoustu kovů, zejména ve slitinách s mědí, zinkem a olovem. Technika usilovně hledá pevné kovy a slitiny, které se neokysličují. Z laciného zlata by začali dělat bronz, dráty a spousta jiných věcí, na které teď z nezbytí berou měď a její slitiny.“

„Přece však tady jsou beze sporu ohromné zásoby železa, ale jen problematické, poměrně malé zásoby zlata.“

„Nu dobrá! Vy si vezměte zásoby železa, a mně ponechte zlato, až se vrátíme, abychom je těžili,“ zasmál se Makšejev.

„Rád vám přenechám i železnou rudu, jen ať získáte ty miliony nebo miliardy!“ odpověděl stejným žertem Kaštanov.

Badatelé se vrátili k mořskému pobřeží a prohlédli ještě několik podobných soutěsek. Všude byly stěny složeny z železné rudy, místy s žilkami a hnízdy zlata. Ale s tlustou žilou, podobnou té, kterou našli v první soutěsce, již se nesetkali. Makšejev byl tak nucen přiznat, že bohatství, které tu představuje železná ruda, je nesrovnatelně větší než to, které dává zlato. Geologové s těžkým nákladem vzorků „milionové“ a „miliardové“ rudy přišli konečně ke stanu, kde svým vypravováním ohromili své druhy. Ti se vrátili jen o chvilku dřív.

Písečnou a oblázkovou pláž ohraničoval hustý les. Stály tu vedle sebe různé přesličky, vysoké osm až deset metrů. Jejich zelené větve začínaly nízko nad zemí, a tak bylo možno se pod nimi jen plazit anebo jít velmi shrbeně. Mezi přesličkami bujely stromovité kapradiny různých druhů. Vcelku tam byla taková houština, že tudy člověk téměř neprošel.

Papočkin a Gromeko začali hledat pěšinu nebo přirozenou mezeru v houští a nakonec našli vyschlé koryto potoka, které se táhlo na hranici mezi útesem a lesem. Nedaleko od moře se koryto dělilo: levé rameno vedlo dál mezi lesem a útesy, pravé zabíhalo do houštiny. Rostlinstvo se tu poněkud změnilo. Kromě přesliček a kapradí se tu vyskytovaly ságové a jiné palmy, které čněly několik metrů nad přesličkami. Půda v lese byla porostlá nízkou trávou, tvrdou jako štětiny. Podle koryta na kraji lesní houště se tísnily i jiné rostliny. Gromeko ustavičně vysvětloval, jak se jmenují, a byl stále nadšenější.

„Zdalipak víte,“ zvolal nakonec, „v jakém geologickém období jsme teď?“

„Snad ne v kamenouhelném?“ zabručel zoolog, který v lese neměl dosud pražádnou vědeckou kořist a jen si popíchal ruce o bodlavé rostliny.

„Ech, co vás to napadá! Copak ichthyosauři a plesiosauři žili v kamenouhelné době? Společně s geology už jsme tomu přišli na kloub! Ne, můj milý, teď jsme v jurském období. Podívejte se, tady je kapradí, typické pro tu dobu, zde je štíhlý stromek ginko a tuhle tvrdou rostlinku našli po prvé v jurských vrstvách v Irkutské gubernii na břehu řeky Angary a nazvali ji podle geologa Čekanovského, který ji objevil.“

„No, pěkně děkuju, to užili jeho jména pro divnou věc! Je horší než naše kopřivy a může se jí živit leda nějaký ještěr, který má chřtán jako z plechu.“

„My o vlku a vlk za humny!“ přerušil Gromeko svého rozhněvaného druha. „Jen se podívejte na tuhle malinkou stopičku! To je spíš váš obor!“

Zastavil se uprostřed koryta a ukazoval prstem na zem. V jemném písku bylo vidět hluboko vytlačené stopy ohromných tlap s třemi prsty, které končily tupými drápy. Každá stopa byla dlouhá přes třicet centimetrů.

„To ale byla nestvůra!“ zvolal zoolog a hlas se mu maličko zachvěl. „To je ovšem veleještěr. Ale rád bych věděl, zda je to býložravec nebo šelma. Pak by nebylo nijak příjemné setkat se s ním.“

Papočkin pozorně prohlížel stopy, které bylo vidět v písku. Mizely tam, kde písek vystřídaly oblázky.

„Je divné, že všechny stopy jsou stejně velké,“ zavrtěl hlavou Gromeko. „Přední tlapy bývají vždycky menší než zadní, pokud vím. A jakýpak je to pruh mezi stopami pravých a levých noh? Člověk by si málem myslil, že zvíře za sebou táhlo ohromnou kládu.“

Papočkin se rozesmál:

„To je stopa ještěrova ocasu. A když srovnávám jeho rozměry se stejně velkými otisky chodidel, domnívám se, že se zvíře procházelo jen po zadních nohách a opíralo se o ocas.“

„Cožpak známe takovéhle dvounohé ještěry?“

„Známe, a právě z jurského období. Na příklad Iguanodon, který se podobal ohromnému klokanu a měl veliké zadní a maličké přední nohy.“

„A čím se živil?“

„Podle tvaru zubů to byl býložravec. Patříli tyhle stopy skutečně Iguanodonu, nemáme se čeho bát, i když ta obluda byla v jurském období pět až deset metrů dlouhá.“

„No, to je báječné!“ vzdychl si botanik. „Stále si ještě vzpomínám na toho odporného ještěra, který se na řece chystal, že spolkne k svačině Makšejeva nebo mne.“

Když se koryto rozvětvilo, cestovatelé se rozhodli, že se pustí po pravém rameni, jež se táhlo k úpatí skály. Tam mohli spíše narazit na vodní pramen. To vlastně byl hlavní cíl jejich výletu. A skutečně, čím výše vyšli, tím byla půda vlhčí a drobné rostlinstvo kolem koryta bujnější a rozmanitější.

Brzo se vpředu mezi lodyhami rostlin zableskla v korytě dokonce voda.

„Jsme zachráněni!“ zvolal Papočkin. „Pramen máme kousek od tábořiště.“

„Ale co když je ta voda slaná?“ poškádlil ho Gromeko.

„Ochutnejte ji! Na pohled vypadá jako sladká.“

„Cožpak vy na pohled rozeznáte sladkou vodu od slané? To já přece jen nedovedu.“

„To jste botanik, když nevíte, jaké rostliny se vyskytují u slané vody?“

„Tak za prvé: tady je jurské období a zatím nevíme, jaké rostliny se v tomto období u slané vody vyskytovaly. Za druhé jste řekl, že poznáte vodu na pohled, a ne podle rostlin, které rostou kolem ní.“

„Vyjádřil jsem se špatně, měl jsem říci podle koryta. Kdyby to byl slaný pramen, pak by bylo celé koryto pokryto vrstvami různých solí.“