Vladimir Obrucev - Plutonie

Zabitý dravec byl šavlozubý lev, ačkoli se složením těla podobal medvědu. Jenom tvar hlavy a tlap prozrazoval, že patří k rodu šelem kočkovitých. Hřívu měl nízkou, skoro černou, srst na těle žlutohnědou, ocas bez štětičky. Hrozným tesákům v horní čelisti odpovídaly drápy na obrovských tlapách. Stan bylo nutno důkladně opravit, právě tak jako Makšejevovy boty. Kaštanovovy rozplácnuté hodinky se spolu s roztrhanou čepicí a rozdrcenou krabičkou zápalek našly až po dlouhém hledání v jednom koutě stanu.

Gromeko vytáhl za lůžkem ještě roztřeseného Generála, prohlédl mu rány a vymyl mu je. Pak odtáhl lva stranou a rozhodl se, že bude spát dál. Na stráž šel Makšejev a zbytek noci uplynul klidně. Ráno bylo světleji a na Plutonově kotouči jako by skvrny ubývaly a zmenšovaly se. Rozhodli se, že ještě počkají, a začali spravovat stan a měřit a stahovat zabitého lva. K polednímu se rozsvětlilo ještě víc a o chvilku později Pluton, jako by byl nabral sil, roztavil většinu skvrn, které ho pokryly, a zazářil plným světlem, jež se po čtyřicetihodinovém šeru zdálo zvlášť jasné.

Cestovatelé rychle sbalili věci, naložili loďky a vor a vydali se na další plavbu. Cesta však jim neubíhala tak rychle, protože plavidlo nebylo dost pohyblivé a museli usilovně veslovat. Krajina se toho dne k večeru začala měnit, kopce na březích řeky se nejdříve snížily a pak docela zmizely. Místo hustého lesa a křoví se tu prostírala step s osamělými hájky, kde převládaly obrovské baobaby. Jenom podle břehů se v úzkém pruhu táhlo bujné rostlinstvo s palmami, bambusy a liánami, kde se ukrývali ptáci a veliké opice několika druhů. Ve stepi se pásla stáda různých antilop, mastodontů, nosorožců, velbloudovitých žiraf, bezrohých žiraf a prakoní. V houštině u řeky se zdržovali tygři, hroši a jeleni.

Na první nocleh se pak zastavili na velkém ostrově, jehož podstatná část měla rovněž stepní charakter; jen podle břehů se místy táhly skupiny keřů a rákosové porosty. Stan postavili na severním konci ostrova, odkud bylo vidět řeku, jež se dělila ve dvě ramena, každé aspoň sto kroků široké.

Po večeři byl klid v okolí porušen hlukem. Z protějšího břehu řeky se rozléhal táhlý křik, jenž připomínal hlasy tlupy lidí, přerušený občas hlasitým chraptivým štěkotem a vytím.

Ze zelené houštiny se vyřítilo nevelké stádo narudlých čtvernožců s bílými skvrnami, lámajíc rákosí a rozdupávajíc křoví. Vrhli se do vody a pluli k ostrovu. Hned za nimi vyskočil houf strakatých šelem, které se se štěkotem a vytím také pustily přes řeku a snažily se dohnat a oddělit jedno zvíře, které už bylo unaveno a zřejmě vyčerpáno. Za několik minut dorazila pronásledovaná zvířata na ostrov a přeběhla nedaleko stanu. Podobala se koním, ačkoli neměla skoro žádnou hřívu.

Zvíře, které se opozdilo, taky už doplulo k ostrovu, dřív než šelmy, ale těžce se drápalo na příkře skloněný břeh. Nahoře bylo obklíčeno vyjícími a štěkajícími pronásledovateli. Sebralo poslední síly; kopalo je předníma i zadníma nohama a chňapalo po nich zuby. Nerovný boj s tuctem nepřátel však nemohl trvat dlouho. Šelmy se uhýbaly ranám, nepouštěly oběť ze svého kruhu a čekaly, až se docela vyčerpá.

Do boje se vmísili lidé. Tři výstřely do houfu šelem složily dvě z nich a zahnaly ostatní na překotný útěk. Vyčerpané oběti však už neočekávané osvobození nepomohlo. Když k ní lovci přišli, ležela již v posledním tažení. Na krku zela zvířeti veliká tržná rána, zřejmě způsobená zuby jedné z šelem hned při prvním přepadu stáda. Proto také oběť, která v běhu stále krvácela, tolik zeslábla.

Když lovci prohlíželi zabité šelmy, přesvědčili se, že zvířata patří k primitivním ssavcům.

Byla větší než sibiřský vlk, ale trup připomínal spíše šelmy kočkovité, právě tak jako dlouhý tenký ocas. Srst na hřbetě a na bocích byla tmavohnědá se žlutými podélnými proužky a na břiše žlutá. Zuby byly skoro stejné — všechny vypadaly nejspíše jako tesáky.

Oběti šelem se mohlo říkat kůň jen s velkými výhradami. Nebyla větší než velký osel, ale půvabnější, protože trup spočíval na tenkých nohách. Na noze pak nebylo jedno kopyto jako u skutečných koní, ale čtyři. Přitom prostřední kopyto bylo silně vyvinuto a ostatní byla zakrnělá.

Když Kaštanov a Papočkin studovali tohohle podivného koně, došli k závěru, že před sebou mají prakoně, předka nynějších koní, který se celým svým vzezřením podobal spíše americké lamě.

Nazítří se táhla stepní krajina dál, opravdová savana nebo prérie s vysokou trávou, s hájky a skupinami keřů nebo stromů na březích klidné řeky a početných ostrovů. Na jednom z velkých ostrovů si cestovatelé všimli stáda titanoterií — zvířat, jež vývojově stojí mezi hrochem a nosorožcem.

Cestovatelé chtěli přirazit k břehu o kousek níž, aby se k titanoteriím připlížili a jedno z nich ulovili, ale narazili na zvíře ještě zajímavější, na představitele prastarých tlustokožců — na čtverrohého nosorožce, který sestoupil předníma nohama do vody, aby uhasil žízeň. Když se k němu prám přiblížil, zdvihl nosorožec ohyzdnou hlavu a široce rozevřel tlamu, jako by chtěl spolknout anebo aspoň poplivat nezvané hosty. Po stranách horní čelisti mu trčely dva dlouhé žluté tesáky, na kořeni nosu mezi malinkýma očima čněly vzhůru vedle sebe dva nevelké rohy a za ušima se skvěly ještě dva další tupé rohy, které připomínaly jakési špalíky.

Avšak zatím co přistávali u břehu a prodírali se opatrně křovím, aby si to zajímavé zvíře vyfotografovali, odešel nosorožec od řeky a rozběhl se těžkým klusem. Když ho Kaštanov a Papočkin pronásledovali, protože doufali, že se zastaví, všimli si na sousední loučce obrovského zvířete, které stálo u vysokého stromu a rvalo s něho listí asi pět metrů nad zemí. Tvarem těla a barvou kůže se podobalo obrovskému slonu, jehož hřbet se zdvíhal na čtyři metry od země. Hlavou však a dlouhým krkem se od slonů ostře lišilo: hlava, proti obrovitému tělu velmi malá, připomínala hlavu tapíra s protaženým horním pyskem, kterým zvíře velmi rychle chňapalo listí v celých přehršlích.

„Jakápak je to obluda?“ zašeptal Papočkin. „Sloní tělo, koňský krk, tapíří hlava a žirafí návyky.“

„Mám za to,“ pravil Kaštanov, „že se nám poštěstilo spatřit vzácného představitele rodu bezrohých nosorožců, jehož zbytky byly nedávno nalezeny v Beludžistanu; proto tenhle obr, největší ze suchozemských ssavců, dostal jméno Beludžiterium. Žil na konci oligocénu nebo na počátku miocénu.“

„Opravdový obr!“ užasl zoolog. „Zdá se mi, že bych mu mohl vzpřímen, jen se skloněnou hlavou, projít pod břichem.“

„A kdybychom vedle něho postavili dospělého indického nosorožce, pak bude nosorožcův hřbet taky sahat jen k břichu tohohle obra, takže by nosorožec mohl být jeho mládětem.“

„Škoda, že se nemůžeme postavit vedle něho, abychom na fotografii měli měřítko pro srovnání,“ zalitoval Papočkin a fotografoval. „Ačkoli je to zvíře jak se zdá neškodné, přece jen bych se bál přiblížit se k němu. Kdyby hnul nohou, mohl by mi zpřelámat kosti.“