Vladimir Obrucev - Plutonie

Loďky spravovali asi hodinu; řeka zatím opadla zase do svých břehů, úlomky dřeva odpluly a cestovatelé mohli pokračovat v plavbě. Černý mrak už zmizel na jihu za kopci, a tak si cestovatelé po prvé mohli prohlédnout bezmračnou tmavomodrou oblohu.

„Když si jen pomyslím,“ řekl Papočkin už v loďce, „že přímo nad námi, nad tímhle modrým nebem, asi deset tisíc kilometrů daleko, je zrovna taková země s lesy, řekami a různými zvířaty! Jak by bylo pěkné, kdybychom ji viděli nad hlavou!“

„Je to příliš daleko,“ podotkl Kaštanov. „Tak silná vrstva vzduchu s částečkami prachu a vodními parami nemůže být dost průzračná a země pokrytá rostlinstvem odráží málo světla.“

„Zdalipak jste si všimli,“ zeptal se Makšejev, „když jsme včera prohlíželi okolí s poměrně nepříliš vysokého kopce, že je tady dole vidět daleko lépe než tam nahoře? Mohli jsme pozorovat lesnatou rovinu jistě do dálky sta kilometrů, protože povrch, na kterém teď jsme, není vypuklý jako na zemi, ale proláklý. Zdálo se, že stojíme na dně mělké misky.“

„Theoreticky by náš obzor musel být neohraničený, museli bychom vidět krajinu do dálky nikoli sta, ale pěti set nebo tisíce kilometrů. A zdvíhala by se stále výš k nebi. Ale ve velké vzdálenosti nejsou spodní vrstvy vzduchu dost průhledné a obrysy předmětů se poznenáhlu rozplývají a navzájem se slévají.“

„Pak tedy čára obzoru tu nemůže být tak ostrá a zřetelná jako nahoře. Ve skutečnosti tady obzor není, ale my vidíme poznenáhlý i přechod země do nebe!“

„Dosud však jsme si toho nemohli všimnout, protože se pořád valila mračna nebo mlhy.“

K večeru se řeka znatelně rozšířila, ale zato tekla pomaleji, a tak museli stále veslovat, aby pluli dost rychle kupředu.

V zelených stěnách obou břehů bylo místy vidět trhliny jako úzká ramena, kam voda odtékala nebo odkud se zase vracela do hlavního koryta. Uprostřed tohoto koryta se objevily ostrovy, lemované hustým rákosím, které čnělo nad vodou.

Když cestovatelé obepluli jeden takový ostrov, všimli si mezery v pruhu rákosí. Vzadu tam bylo vidět pěšinu, která vedla do zelené houště. Makšejev zamířil svou loďkou do uličky v rákosí, aby vystoupil na břeh a prohlédl si ostrov. Ale sotva se loďka přídí jen lehce dotkla hlinitého břehu, už vykoukla ze zelené houštiny hlava šavlozubého tygra. Dva oslnivě bílé tesáky, dlouhé asi třicet centimetrů, vyrůstaly v horní čelisti dolů jako u mrože. Šelma byla zřejmě nasycena a neměla v úmyslu útočit. Široce rozevřela tlamu, jako by zívala, a pak se zas hlava schovala v houštině. Makšejev se však musel kvůli této šelmě zříci výletu, po ostrově.

Nazítří se řeka zase zúžila a proud se zrychlil. Rostlinstvo nabývalo stále víc a více subtropického rázu: duby, buky a javory zmizely. Úplně je vytlačily magnolie, vavříny, gumovníky a mnoho jiných stromů, které botanik znal jen podle jmen a podle zchřadlých exemplářů ve sklenících. Ostatně yukky a vějířové i ságové palmy nebylo těžko určit ani s loďky.

Kopců bylo méně a byly nižší, avšak rozlehlejší. Na svazích zarostly bohatými travinami, vysokými po pás, a tu a tam stály stromy nebo skupiny stromů, připomínající galeriové lesy střední Afriky. Neproniknutelné houští se táhlo podle břehů řeky a rostlo v nížinách. Na oběd se zastavili poblíž takového kopce, aby se vypravili na výlet a prozkoumali rostlinstvo. Makšejev se uvolil, že zůstane na stráži u člunů. Ostatní se po obědě vypravili ke kopci.

První metry cesty si museli prosekat sekerou ve změti lián a keřů. Ale pak pod vysokou zelenou klenbou ohromných eukalyptů, myrtovníků, vavřínů a jiných stromů, kde vládlo šero, křoví při zemi zřidlo. Mezi skupinami kapradin a kmeny stromů byla půda pokryta rozličnými mechy a nádhernými orchidejemi. Vysoko nahoře se třepotal hmyz, ale dole byl úplný klid. Občas se objevil tiše se plazící had nebo ještěrka.

Blíž k úpatí kopce začal les řidnout a narudlé Plutonovy paprsky pronikaly k zemi. Zde bylo víc života, víc keřů, trav a květin. Lovci narazili na stezku, jež se vinula mezi stromy, a šli po ní, doufajíce, že je vyvede z lesa. Vpředu kráčel Kaštanov, za ním Papočkin, oba s připravenými puškami; obezřetně se rozhlíželi. Gromeko průvod uzavíral a každou chvíli se zdržel, aby sbíral nějaké rostliny.

Najednou se Kaštanov zastavil a zdvihl ruku, aby všichni zbystřili pozornost: vpředu bylo slyšet silný praskot a lehké broukání. Pak se na stezce objevil obrovský tvor podivného vzhledu. Vypadal jako medvěd, ale měl dlouhý huňatý ocas a dlouhou úzkou hlavu.

„To je mravenečník,“ zašeptal zoolog. „Jeho druhy, známé v Jižní Americe, jsou velmi mírné, třebaže zvíře vypadá tak strašlivě a má obrovské drápy. Jihoameričtí mravenečníci jsou však daleko menší než tenhle exemplář; vždyť je přes dva metry vysoký!“

Zatím si mravenečník všiml lidí, kteří se mu postavili do cesty, a nerozhodně se zastavil.

„Sejděme s pěšiny!“ zašeptal zoolog. „Ať přejde kolem nás, budeme si ho moci lépe prohlédnout.“

Lovci ustoupili stranou a schovali se za hustým křovím. Mravenečník zůstal stát ještě několik minut, nedůvěřivě se díval do lesa a pak se pomaličku pustil kupředu. Vždycky po pěti šesti krocích se zastavil a rozhlížel se. Při takové zastávce ho Papočkin stačil se strany vyfotografovat. Zvíře uslyšelo cvaknutí spouště a, rozběhlo se. Pohupovalo se na mohutných tlapách a natáhlo ocas. Od čenichu ke konečku ocasu mělo dobré čtyři metry.

Lovci vyšli z lesa a stáli u úpatí kopce, jehož povlovný svah se táhl daleko nahoru. Kaštanov se mrzutě díval na tenhle jednotvárný spád, který mu nesliboval kořist. Botanik však byl nadšen spoustou neznámých květin v husté trávě a začal je trhat. Najednou si geolog těsně při úpatí kopce všiml dost velkého kulatého pahorku, jehož holá skála zářila kovovým leskem.

„Nu, přece je tu něco pro mne!“ zvolal, vytáhl kladívko a téměř se rozběhl k pahorku, zatím co Papočkin právě chytal novou ještěrku, jež se před ním zachránila na nevysokém stromku.

Když Kaštanov došel k pahorku, v údivu se zastavil: kupa byla docela holá, nerostla na ní ani nejmenší travička, a celý její povrch byl složen z šestibokých tmavohnědých plošek s tmavými okraji.

Překvapený geolog se pokoušel urazit kladívkem kousek nerostu, ale kladivo od pahorku odskočilo.

Kaštanov doufal, že na vrcholu kupy najde víc trhlin, a začal se škrábat nahoru. Hned však se mu to nepovedlo; kupa byla vysoká jen asi tři metry, ale její stěny byly naprosto hladké. Nahoře byla hornina také bez trhlin, a proto geolog vytáhl za pasem velké dláto, nasadil je do brázdičky mezi dvěma ploškami a začal do něho klepat kladivem. Ostří vnikalo poznenáhlu do horniny.

Vtom porazil klečícího geologa prudký otřes. Stěží se stačil zachytit dláta, aby nespadl. Otřesy pokračovaly a Kaštanov se nechápavě rozhlížel. Zdálo se mu, že se všecka půda hýbe a stromy že se zakymácely.