Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Prohlédl si výkres práce „malého mozku“ s maximální pozorností. Vypadalo to, jako kdyby byl počítač pospíchal, jako kdyby byl — aniž chtěl narušit operaci — vyžadoval v časové jednotce stále větší počet dat od svých podsystémů. To způsobilo přetížení informacemi a vznik bludných proudů, přesněji řečeno ozvěnových. U živého tvora by tomu odpovídala hypertonie čili sklon k motorickým poruchám. Vůbec tomu nerozuměl. Neměl ještě ty nejdůležitější pásky, na nichž byla zaznamenána rozhodnutí samého počítače. Haroun mu dal něco, co sám měl. Někdo zaklepal na dveře. Pirx schoval pásky do neceséru a vyšel na chodbu. Stál tam Romani.

„Noví pánové také chtějí, abyste se zúčastnil práce komise,“ řekl. Nebyl už tak vyždímaný jako včera, vypadal docela dobře, snad dík antagonismům, jež se projevovaly v komisi zorganizované tak podivným způsobem. Pirx si pomyslel, že je naprosto logické, jestliže se navzájem na sebe nevražící „Marťané“ z Agathodaemonu a Syrty sjednotí, budou-li jim chtít „noví pánové“ vnutit vlastní koncepci.

Nově vytvořená komise se skládala z jedenácti osob. Nadále jí předsedal Hoyster, ale jedině proto, že nikdo na Zemi by byl ten úkol nezvládl. Porada, jíž se zúčastnili lidé vzdálení o osmdesát miliónů kilometrů, nemohla probíhat hladce, a jestliže se odhodlali k tak riskantnímu řešení, pak pod nátlakem různého druhu, který už zřejmě na Zemi působil. Katastrofa prohloubila antagonismy, i politické, v jejichž ohnisku pracoval celý Projekt odedávna.

Zprvu jen rekapitulovali získané výsledky — pro pozemšťany. Pirx z nich znal jen generálního ředitele loděnice van der Voyta. Barevný televizní obraz, dokonale věrný, mu dodával jakýchsi monumentálních rysů. Bylo to poprsí obrovského muže s tváří současně zvadlou a odulou, plnou vladařské energie, obklopenou kotouči dýmů, jako by kolem něho pálili kadidlo — neviditelným doutníkem, protože van der Voytovy ruce nebyly vidět. To, co se říkalo v sále, slyšel se čtyřminutovým požděním a jeho hlas se zde mohl ozvat teprve po dalších čtyřech minutách. Pirx k němu hned pocítil antipatii, protože to vypadalo, jako kdyby tu generální ředitel mezi nimi seděl samojediný a jako kdyby ostatní pozemští znalci, kteří mrkali očima z ostatních obrazovek, byli jen figuríny.

Když Hoyster skončil, mělo nastat těch osm minut čekání, ale pozemšťané zatím ještě mluvit nechtěli. Van der Voyt požádal o předložení pásků z „Ariela“, které už ležely u Hoysterova mikrofonu. Každý člen komise dostal rozmnožený celý jejich soubor. Nebylo toho mnoho, zápisy pocházely jen z posledních pěti minut práce řídícího komplexu. Pásky určené pro Zemi si vzali na mušku kameramani a Pirx se pustil do studia svých, hned odloživ stranu ty, které už znal dík Harounovi.

Počítač dospěl k rozhodnutí obrátit přistávací operaci na vzletovou v 339. vteřině. Nebyl to obvyklý vzlet, nýbrž útěk vzhůru, jakoby před meteory — vlastně tedy neznámo co, vypadalo to spíš jako nějaká zoufalá improvizace. Co se dělo potom, ty bláznivé skoky křivek na páscích z chvíle pádu, to považoval Pirx za zcela nepodstatné, protože to byl už jen záznam toho, jak se počítač dusí, když nemohl spořádat kaši, kterou si sám navařil. Podstatné v tuto chvíli nebylo rozbírat detaily té hrůzné agónie, nýbrž zjistit příčinu, proč počítač dospěl k rozhodnutí, jež se svými následky rovnala sebevraždě.

Tato příčina zůstala nevysvětlena. Počítač pracoval od 170. vteřiny v obrovském stresu a projevoval nesmírné přetížení daty, ale teď byl snadné být takhle chytrý, když člověk viděl, k čemu ta jeho práce vedla. O tom, že je přetížený, informoval svou řídící kabinu, to znamená lidi v „Arielu“, teprve v 201. vteřině operace. Už tenkrát se přetížil daty, a žádal pořád další. Místo vysvětlení dostali do rukou nové záhady. Hoyster jim dal na prohlédnuté pásků deset minut a potom se otázal, kdo chce promluvit. Pirx zvedl prst jako ve školní lavici. Než otevřel ústa, poznamenal inženýr Stotik, který reprezentoval loděnice a měl dozírat na vyložení nákladu stotisícovek, že by se mělo počkat, protože možná bude chtít jako první promluvit někdo ze Země. Hoyster zaváhal. Incident byl o to nepříjemnější, že k němu došlo hned na začátku. Romani požádal o slovo, že má jen formální připomínku, a prohlásil, že pokud se nedodržování rovnoprávnosti členů komise negativně promítne do průběhu porady, pak ani on, ani nikdo z Agathodaemonu v komisi pracovat nebude. Stotik vzal svůj návrh zpět a Pirx mohl konečně mluvit:

„Je to prý zdokonalená verze AIBM 09,“ řekl. „Protože jsem s AIBM 09 nalétal skoro tisíc hodin operací, mám určité praktické zkušenosti s jeho prací. Teorii nerozumím. Vím jen tolik, kolik vědět musím. Jde o počítač pracující v reálném čase, musí tedy vždycky stihnout zpracovat data. Slyšel jsem, že ten nový model má propustnost o třicet šest procent větší než AIBM 09. To je hodně. Na základě materiálu, který jsem dostal, můžu říct, že to bylo takto: počítač uvedl loď do normálního průběhu přistání, ale potom si sám začal ztěžovat práci tím, že žádal od podsystémů stále větší množství dat na časovou jednotku. Výsledek byl takový, jako kdyby vedoucí čety odvolával z boje stále větší počet vojáků jen proto, aby jich použil jako poslů nebo informátorů. Kdyby jednal tímto způsobem, byl by sice koncem bitvy skvěle informován, ale neměl by už žádné vojáky, neměl by s kým bojovat. Počítač nebyl přetížen, ale přetížil se sám. Zablokoval se tou eskalací a musel by se zablokovat, i kdyby měl propustnost desetkrát větší, pokud by nepřestal zvyšovat své požadavky. Abych se vyjádřil způsobem bližším matematice: redukoval si propustnost exponenciálně, následkem čehož ‚malý mozek' jako užší kanál zklamal první. Zpoždění se projevila v ‚malém mozku' a potom přeskočila do samého počítače. Počítač se dostal do stavu informačního zadlužení, čili přestal být strojem reálného času, sám se přetížil a musel prosadit radikální rozhodnutí. Proto se rozhodl vzlétnout, čili interpretoval vzniklou poruchu jako následek havárie pocházející zvenčí.“

„Dal meteorovou výstrahu, jak tohleto vysvětlujete?“ otázal se Seyn.

„Jakým způsobem se mohl přepnout z operace hlavní na vedlejší, to nevím. Nerozumím tomu, protože nerozumím konstrukci počítače, alespoň ne dostatečně. Proč ten poplach — nevím. Je mi však naprosto jasné, že vinen byl on.“

Teď už museli čekat na Zemi. Pirx si byl jist, že na něj van der Voyt zaútočí, a nemýlil se. Těžká masitá tvář na něho pohlédla skrz dýmkový kouř, vzdálená i blízká současně. Když van der Voyt promluvil, zazněl jeho bas zdvořile a oři se usmívaly přátelsky, s takovou vševědoucí dobráckostí, jako když se učitel obrací na nadaného žáka.

„Komandor Pirx tedy vylučuje sabotáž! Na základě čeho? Co znamenají slova ‚vinen je on'? Kdo ‚on'? Počítač? Vždyť počítač pracoval do konce, jak komandor Pirx sám přiznal! Tak tedy program? Ale ten program se nijak nelišil od programů, díky nimž jste, komandore Pirxi, stokrát přistál! Domníváte se snad, že někdo s programem manipuloval?“

„Nemám v úmyslu se vyslovovat k otázce, zda došlo k nějaké sabotáži,“ řekl Pirx. „To mě prozatím nezajímá. Kdyby byly počítač i program v pořádku, tak by tu ‚Ariel‘ stál celý a náš hovor by byl zbytečný. Na základě pásků tvrdím, že počítač pracoval ve správném režimu, v rozsahu vlastní operace, ale tak, jako kdyby se chtěl ukázat jako perfekcionista, kterému žádná dosažená schopnost nestačí. Žádal data o stavu rakety v rostoucím tempu, aniž bral ohled jak na vlastní mezní možnosti, tak na obsah vnějších kanálů. Proč takhle jednal, to nevím, ale jednal tak. Nemám, co bych víc řekl.“