Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Van der Voyt jako kdyby nevěděl, že se předtím střetli. Nic takového se prostě nikdy nestalo. Chápal, že si dělá starosti o posádky „Anabise“ a „Arese“, a svěřoval se mu se svými potížemi. Rozhořčovala ho nezodpovědnost tisku, jeho hysterický tón. Žádal ho, aby eventuálně vypracoval kratší memorandum o dalších přistáních, o tom, co by se dalo dělat pro zvýšení jejich bezpečnosti. Obracel se na něho s takovou důvěrou, že se mu Pirx na chviličku omluvil, vystrčil hlavu ze dveří kabiny a řekl si o nášup rybího salátu. Van der Voyt mu basoval a otcovsky přikyvoval, ale Pirx najednou řekl:

„Mluvil jste o těch znalcích, kteří mají dozor nad simulací. Kdo to je? Jména.“

Van der Voyt se po osmi minutách podivil, ale trvalo to jen okamih.

„Naši ‚examinátoři'?“ usmál se od ucha k uchu. „Samí vaši kolegové, komandore. Mint, Stoernhein a Cornelius. Stará garda… Vytipovali jsme pro Syntronics ty nejlepší, jaké jsme našli. Určitě je znáte.“

Déle mluvit nemohli, protože porada pokračovala. Pirx něco napsal na lísteček a podal ho Hoysterovi s poznámkou: „Velice urgentní a velice důležité.“ Předseda tento text přečetl, obrátiv se k šéfům loděnice. Tři otázky: 1. jakým způsobem se střídají v práci vrchní instruktoři simulátorů — Cornelius, Stoernhein a Mint? 2. Zda a jaká je odpovědnost těchto instruktorů v případě, že přehlédnou chybné funkce nebo jiné pracovní nedostatky testovaného počítače?

3. Kdo jmenovitě dozíral na testování počítačů „Ariela“, „Anabise“ a „Arese?“

V sále to vyvolalo oživení — Pirx šel zcela nepokrytě po lidech, kteří mu byli nejbližší, po ctihodných, zasloužilých veteránech kosmonautiky! Ústy generálního ředitele potvrdila Země příjem otázek. Odpovědět měli během čtvrthodiny.

Čekal na ty informace celý ztrápený. Nebylo dobré, že je musel získávat tak oficiálním způsobem. Riskoval nejen animozitu svých kolegů, ale i oslabení vlastního postavení, kdyby musel podat votum separatum. Nebude pokus vyvést vyšetřování mimo věci technické, k lidem, vykládán jako podvolení se nátlaku van der Voyta? Kdyby v tom generální ředitel viděl zájem loděnic, okamžitě by ho potopil a nahrál tisku příslušné poznámky. Předhodil by Pirxe novinářům k sežrání jako neobratného spojence… Ale nezbývalo mu nic jiného než tenhle výstřel naslepo. Neměl kdy získávat informace soukromě, oklikou. Žádná konkrétní podezření nepojal, to je fakt. Čím se tedy řídil? Dost matnými představami o nebezpečí, které nečíhá ani na straně, lidí, ani na straně automatů, nýbrž v bodech jejich styku — tam, kde jedni navazují kontakt s druhými, protože způsob uvažování lidí a počítačů je diametrálně rozdílný. A ještě tím, co si odnesl z chvále strávené před policí starých knih a co by ani nedokázal vyjádřit. Odpověď přišla brzy: každý instruktor vedl své počítače do začátku do konce testů a tím, že se podepsal na dokument, který nese název „vysvědčení způsobilosti“, převzal odpovědnost za disfunkční přehlédnutí. Počítač „Anabise“ zkoušel Stoernhein, ostatní dva Cornelius. Pirx měl chuť odejít ze sálu, ale nemohl si to dovolit. Beztak kolem sebe cítil vzrůstající napětí. Porada skončila v jedenáct. Předstíral, že nevidí, jak na něho Romani mává, a koukal honem zmizet, jako kdyby prchal. Zavřel se ve svém pokojíčku, svalil se na postel a upřel oči do stropu. Mint a Stoernhein tedy odpadají. Zbývá Cornelius. Racionální a vědecký mozek by začal otázkou, co vlastně instruktor přehlédl. Okamžitá odpověď, že vůbec nic, by uzavřela i tuto odnož vyšetřování. Pirx však neměl vědecký mozek, a tak mu taková otázka ani nenapadla. Také se nepokoušel uvažovat o samé testovací proceduře, jako kdyby cítil, že ani tohle pro něho nemůže dobře dopadnout. Myslel prostě na Cornelia takového, jakého znal, a znal ho dobře, přestože se před mnoha lety rozešli. Nebyl mezi nimi dobrý vztah, ani není divu, když Cornelius byl velitelem „Gullivera“ a on mladším navigátorem. Jejich vztah byl však ještě horší, než obvykle v takové situaci bývá, neboť Cornelius byl nesnesitelně důkladný. Říkalo se mu pedant, puntičkář, pižďuch a lovec much, protože dovedl postavit na nohy polovinu posádky, aby honila mušku na palubě. Pirx se usmál, když si vzpomněl na svých osmnáct měsíců pod pedantem Corneliem. Teď si to mohl dovolit, ale tenkrát div nevyletěl z kůže. Bože, to byl ale suchar!A přece se ocitlo jeho jméno v encyklopedii dík Corneliově bádání vnějších planet, zejména Neptunu. Malý, s šedivým obličejem, věčně navztekaný, podezíral kdekoho, že ho chce oklamat. Tomu, co tvrdil — že musí posádky osobně revidovat, protože mu lidé pašují na palubu mouchy — se nevěřilo, ale Pirx dobře věděl, že to nebyl žádný výmysl. Cornelius měl v zásuvce škatuli prášku DDT, uměl strnout v rozhovoru se zvednutým prstem (běda tomu, kdo při tomto znamení nezkameněl) a sluchem lovil to, co mu připadalo jako bzukot. V kapse nosil vodováhu a kovový metr. Jeho kontrola nákladu připomínala místní ohledání na místě katastrofy, k níž sice zatím ještě nedošlo, ale která se blíží. V uších zněl Pirxovi křik: „Počítadlo jde, kryj se!“ — po němž se vždycky jídelna vyprázdnila. Pamatoval se na zvláštní výraz v Corneliových očích, které jako kdyby se nezúčastnily toho, co zrovna dělal nebo říkal, ale provrtávaly pohledem okolí a hledaly v něm neuspořádaná místa. V lidech, kteří desítky let létají, se hromadí všelijaká podivínství, ale Cornelius byl jejich rekordmanem. Nesnášel nikoho za zády, a když náhodou usedl na židli, na které před chvílí někdo seděl, a on to vycítil podle teplého sedadla, vyskočil jako opařený. Byl z těch, které si člověk vůbec neumí představit mladé. Neopouštěl ho výraz utrpení, že všichni kolem něho jsou tak nedokonalí. Trpěl, protože z nich nemohl udělat stejné pedanty, jako byl on sám. Ťukal prstem na rubriky a všechno si ověřoval dvacetkrát…

Pirx zatajil dech. Potom se pomalu posadil, jako by byl najednou ze skla. Myšlenka, která bloudila mezi chaotickými vzpomínkami, neviditelně o cosi zavadila, zaznělo to jako poplašné zvonění. Ale co vlastně? Že nikoho nestrpěl za zády? To ne. Že trápil podřízené? A co má být? Nic. Ale je to nějak blízko. Byl teď jako malý kluk, který bleskurychle sevřel ruku, aby chytil broučka, drží zaťatou pěstičku před nosem — a bojí se ji otevřít. Pomalu. Cornelius byl znám svými rituály, to je pravda. (Je to snad to?… — zastavil na zkoušku tok svých myšlenek.) Když se měnily nějaké předpisy, ať už jakékoli, zavřel se s úředním dopisem v kabině a nevylezl z ní, dokud se ty novinky nenadřel nazpaměť. (Teď to bylo jako hra na „přihořívá-hoří“. Cítil, že se vzdaluje…) Rozešli se před devíti desíti lety. Cornelius zmizel tak nějak podivně, tak nějak náhle, na vrcholu slávy, kterou si vysloužil bádáním Neptunu. Říkalo se, že bude létat, že navigaci přednáší jen dočasně, ale už se nevrátil. Přirozeně, bylo mu tehdy kolem padesáti. (Zas to není ono.) Anonym. (Bůhví odkud se to slovo vynořilo.) Jaký anonym? Že je nemocný a disimuluje? Že mu hrozí infarkt? Ale ne, ten anonym byla úplně jiná věc, věc jiného člověka, Cornelia Craiga, tady jde o křestní jméno, tam o příjmení. (Zmýlil jsem se?… Ano.) Ale ten anonymní dopis mu pořád nešel z hlavy. Bylo to divné, ale nemohl se od toho slova odlepit. Čím energičtěji je odvrhoval, tím hloupěji se vracelo. Seděl celý schoulený, v hlavě bláto. Anonym.