Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Pirx se nikomu nepřiznal k myšlenkám, jež mu vířily hlavou při té napínavé četbě, ale Boerst, bystrý a bezohledný, jak se na primuse sluší a patří, se toho jeho tajemství dohmátl a na několik týdnů z něho udělal terč posměchu pro celý kurs — představoval ho jako „kanálistu Pirxe“, který v observační astronomii založil doktrínu „credo quia non est“. Pirx přece věděl, že žádné kanály neexistují a že, což bylo ještě horší a snad ještě krutější, neexistuje vůbec nic, co by je připomínalo. Jak by to mohl nevědět, když Mars byl dobyt už léta, když skládal kolokvia z areografie, a nejenže se musel umět orientovat v přesných fotografických mapách pod dohledem asistentů, ale při praktických cvičených v simulátoru přistával na témž dně Agathodaemonu, kde nyní stál pod kopulí Projektu, před policí s dvousetletými astronomickými výsledky, jež obsahovaly muzeální exponáty. Přirozeně že to všechno věděl, ale tyto vědomosti tkvěly v jeho hlavě úplně odděleně, nepodléhaly ověřování, jako kdyby všechno ověřování byl veliký podvod a jako kdyby nadále existoval nějaký jiný, nedosažitelný, záhadný Mars, pokrytý geometrickou kresbou.

Za letu na lince Aresterra přijde takový časový úsek, taková zóna, kdy člověk skutečně vidí pouhým okem — a to dost dlouho, po celé hodiny — to, co Schiaparelli, Lovell a Pickering pozorovali jen v okamžicích atmosférického klidu. Kulatými okénky vidí kanály, někdy po čtyřiadvacet hodin, jindy po osmačtyřicet, jež se jako tenoučká kresba rýsují na pozadí nepřívětivého šedivého kotouče. A když se potom planeta přiblíží, začnou mizet, rozpouštět se, jeden po druhém se rozplývají v nicotu, nezůstane po nich ani nejmenší stopa, jen kotouč planety, zbavený všech ostrých obrysů jako by se svou nudnou, šedivou lhostejností vysmíval nadějím, jež vzbudil. Jistě, po dalších hodinách letu se konečně cosi vynoří definitivně a už se to nerozplývám, ale to už jsou vykotlané břehy největších kráterů, divoké shluky zvětralých skalisek, bezladná rumiště tonoucí v hlubokých vrstvách hnědošedého prachu, a vůbec se to nepodobá oné čisté precizní geometrické kresbě. Svůj chaos prozradí planeta zblízka už pokorně a definitivně, neschopná vzít zpět tak prokazatelný obraz miliardoleté eroze. Tento chaos nemá vůbec nic společného s onou památnou čistou kresbou, jež představovala nástin něčeho, co bylo tak intenzívně působivé, co vzbuzovalo takové vzrušení, neboť šlo o logický řád, o nějaký nesrozumitelný, ale svou přítomností manifestující smysl, který vyžadoval jedině veliké úsilí — být pochopen.

Kde ten smysl vlastně zůstal, co se skrývalo v oné posměšné vidině? Projekce oční sítnice, jejího optického mechanismu? Zraková aktivita mozkové kůry? Na tu otázku nikdo nehodlal odpovědět, protože problém, který padl, potkal týž osud co všechny škrtnuté, pokrokem rozdrcené hypotézy: byl vymeten na smetiště. Když neexistovaly kanály, a dokonce ani nic takového v tvaru planety, co by nějakým výjimečným způsobem vytvářelo tak dokonalou podobnost — nebylo o čem mluvit, nebylo o čem uvažovat. Dobře se tedy stalo, že se té senzace, jež působila jako ledová sprcha, nedožil žádný „kanálista“ ani žádný „antikanálista“, protože záhada vůbec rozřešena nebyla, jenom zmizela. I jiné planety přece mají nezřetelné terče. Ale kanály nepozoroval nikdo na žádné z nich, nikdy. Nikdo je neviděl, nikdo je nekreslil. Proč? Ví bůh.

Jistě bylo možno vymýšlet hypotézy i na toto téma. Bylo zapotřebí zvláštní směsice odstupu a optického zvětšení, objektivního chaosu a subjektivní touhy po pořádku, posledních pozůstatků toho, co se vynořovalo z nejasné tečky v okuláru, a tedy trvalo mimo mez postižitelnosti, ale vteřinově k ní téměř pronikalo. Bylo tedy zapotřebí sebenepatrnější opory a iluzí nevědoucích o její potřebě, aby byla napsána tato již uzavřená kapitola astronomie.

Generace areologů žádaly od planety, aby se vyslovila pro jednu z obou stran, trvaly na svých pozicích ve hře až do konce poctivé a odnášely si do hrobu nezlomnou víru, že se věc nakonec dostane před kompetentní tribunál a že bude spravedlivě a jasně rozsouzena. Pirx cítil, že ti všichni — i když z různých důvodů různě — by se cítili zklamáni a podvedeni, kdyby byli poznali skutečnost tak dobře jako on. V tom škrtnutí otázek a odpovědí, v totální neadekvátnosti pojmů vůči záhadnému objektu byla jakási trpká, ale důležitá, krutá, ale poučná lekce, která — najednou to pochopil — souvisela s tím, do čeho se teď dostal a s čím si lámal hlavu.

Ale jak může souviset stará areografie s katastrofou „Ariela“? Jak chápat tu nejasnou, i když tak intenzívní fikci? To nevěděl. Byl si však úplně jist, že na souvislost tak nepodobných, tak vzdálených věcí teď uprostřed noci ani nepřijde, ani na ni nezapomene. Nejlepší bude to zaspat. Když zhasínalo světlo, napadlo mu ještě, že Romani je zřejmě člověk duševně daleko bohatší, než by se dalo předpokládat, Tyhlety knihy jsou jeho soukromým vlastnictvím, a přitom se vedly věčné spory o každý kilogram osobních věcí dovážených na Mars. Uvážlivé ředitelství Projektu rozvěsilo na pozemském kosmodromu instrukce a výzvy, apelovalo na loajalitu svých zaměstnanců a vysvětlovalo, jak je obecně škodlivé přetěžovat rakety zbytečnou zátěží. Dovolávali se racionalismu, a zatím sám Romani, vedoucí Agathodaemonu, tyto předpisy a řády porušil tím, že si sem přivezl několik desítek kilogramů knih všestranně zbytečných. A nač vlastně? O tom, že by je tu mohl číst, vůbec nemohlo být řeči.

Ospalý, už potmě se usmál při pomyšlení, jež vysvětlovalo, proč se tyto bibliofilské starožitnosti ocitly pod příkrovem marťanského Projektu. Pochopitelně že takové knihy, taková evangelia a zbořená proroctví tady absolutně nikoho nezajímají. Ale bylo správné, dokonce nezbytné, aby se myšlenky těch lidí, kteří věnovali vše, co měli nejlepšího, záhadě rudé planety, ocitly — už po naprostém smíru nejzatvrzelejších protivníků — na Marsu. Zasloužili si to. A když tohleto Romani pochopil, je to člověk důvěryhodný.

Probudil se v pět z kamenného spánku a hned střízlivý, jako kdyby vylezl ze studené vody, a protože měl pro sebe ještě několik chvil — daroval si ještě pět minut, často to tak dělával —, začal přemýšlet o veliteli rozbité rakety. Nevěděl, zda Klyne mohl zachránit „Ariela“ se třiceti lidmi posádky, ale také nevěděl, zda se Klyne vůbec pokoušel bojovat. Byla to generace racionalistů, snažili se vyšvihnout na roveň spolehlivým, logicky myslícím spojencům — počítačům, protože ty měly stále vyšší požadavky, když je někdo chtěl kontrolovat. A tak bylo snazší se na ně slepě spolehnout. Pirx to nedokázal, ani kdyby byl stokrát chtěl. Měl tu nedůvěru v krvi. Zapnul rádio.

Na Zemi vypukla vřava. To sice očekával, ale rozměry hysterie ho přece jen překvapily. V rozhlasovém přehledu tisku převládaly tři otázky: podezření ze sabotáže, nejistý osud lodí letících a Mars a — pochopitelně — politické důsledky celé té věci. Největší deníky si zachovaly opatrnost, když předkládaly hypotézu o sabotáži, ale bulvární tisk si nebral servítek. Také se řinuly kritické výtky na adresu stotisícovek: že nebyly dostatečně vyzkoušeny, že nemohou startovat ze Země, a co horšího, že se nemohou otočit a vrátit, protože nemají dostatečnou rezervu paliva. Také se nedají vykládat na oběžných drahách kolem Marsu. To byla pravda, musely přistát na Marsu. Ale tři roky předtím přistál pokusný prototyp, sice s poněkud jiným modelem počítače, na Marsu několikrát s naprostým úspěchem. Domácí znalci jako kdyby to najednou nevěděli. Taky se rozpoutala akce, jejímž cílem bylo zničit politické zastánce Projektu Mars, o Projektu se říkalo, že je přímo nesmyslný. Někde už zřejmě byly předem připraveny seznamy přestupků proti bezpečnosti práce na obou stanicích, kritizoval se způsob schvalování Projektu a testování prototypu, ani na čelných představitelích marťanské samosprávy nezůstala suchá nitka. Všeobecný tón byl kasandrický.