Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

„Haló, volám Agathodaemon, tady ‚Ariel‘, mluví Klyne. Jsem na optické. Výška šest set. Za dvacet vteřin přepnu na automaty na sestup. Přepínám.“

„Zde Agathodaemon, volám ‚Ariela'!“ řekl honem Seyn, malý, s ptačím profilem u sítka mikrofonu. Rychle zhasínal cigaretu. „Máme vás na všech obrazovkách, na jakých vás můžeme mít, tak si hajněte a pěkně sestupte k nám. Přepínám!“

Nač ty žertíky? pomyslel si Pirx, který tohle neměl rád, možná že byl pověrčivý. No, zřejmě tu mají všechny procedury v malíku.

„‚Ariel‘ volá Agathodaemon. Mám tři sta. Zapínám automaty. Sestupuju bez bočního výkyvu. Nula na nulu. Jaká je síla větru? Přepínám.“

„Agathodaemon volá ‚Ariela'. Vítr sto osmdesát, severoseverozápadní, nic vám neudělá. Přepínám.“

„‚Ariel‘ všem. Sestupuju zádí po ose. Automatika převzala řízení. Konec.“

Nastalo ticho, jen převody si něco brebentily a na obrazovkách už se objevil bíle svítící bod, který rychle rostl, jako by někdo vyfoukával baňku ohnivého skla. Byla to soptící záď lodi, která sestupovala jakoby zavěšená v neviditelné kolmici, bez nejmenšího chvění, bočních výkyvů, bez rotace — Pirx se na to díval s potěšením.

Odhadoval vzdálenost asi na sto kilometrů. Dřív než při padesáti nemělo smysl dívat se do nebe oknem, ale přesto už se u oken shromáždila spousta lidí, kteří zakláněli hlavy a upírali pohled do nadhlavníku.

Kontrola měla stálé radiofonní spojení s lodí, ale prostě nebylo o čem mluvit. Celá posádka ležela v antigravitačních křeslech, všechno dělaly automaty řízené hlavním počítačem a ten rozhodl, kdy se změní atomový tah v borovodíkový — v šedesátikilometrové výšce, tedy na samé hranici řídké atmosféry. Pirx teď přistoupil k prostřednímu, největšímu oknu a hned spatřil na nebi v bělošedé mlze ostře zelené mikroskopické světélko, vibrující podivnou září — jako kdyby někdo shora navrtával nebeskou klenbu Marsu planoucím smaragdem. Od tohoto rovnoměrně žhnoucího bodu se do různých stran rozbíhaly bledé plaménky, byly to nějaké věchýtky a cáry mraků, spíš těch nedonošených mraků, které v zdejší atmosféře hrály jejich úlohu. Polapeny do dráhy trysek kosmické lodi, rozžíhaly se a rozpadaly jako ohňostroj. Loď rostla, vlastně rostla stále jen její kulatá záď. Bylo vidět, jak se vzduch pod ní tetelí žárem, takže se nezkušenému oku mohlo zdát, že se i raketa trochu kvedlá do stran, ale Pirx znal ten obraz příliš dobře, než aby si to myslel. Všecko probíhalo tak nějak bez napětí, úplně klidně, vzpomněl si na první kroky člověka na Měsíci, tam to šlo taky všechno jako po másle. Teď už vypadala záď jako hořící zelený kotouč s aureolou stříkanců. Mrkl na hlavní výškoměr nad kontrolními pulty, neboť při tak veliké jednotce se člověk při odhadu výšky snadno zmýlí. Jedenáct, ne, dvanáct kilometrů dělilo ještě „Ariela“ od Marsu — dík vzrůstajícímu tahu brzdícího motoru klesal přirozeně stále pomaleji.

Najednou se stalo několik věcí najednou.

Obraz zadních trysek „Ariela“ v koruně zelených plamenů zamihotal jinak než dosud. V reproduktoru se ozvalo nějaké nesrozumitelné blekotání, výkřik, něco jako „ruční!“ nebo snad „radši!“ — jediné nesrozumitelné slovo vydané lidským hlasem, ale tak jiným, že to snad nebyl Klyne. Zeleň tryskající ze zádi „Ariela“ najednou zbledla. Byl to zlomek vteřiny. V následujícím okamžiku se rozkošatila hrůzostrašným modrobílým světlem — a Pirx okamžitě pochopil a od hlavy až k patě jím projelo zamrazení úžasu, takže ho už silný dutý hlas, který se ozval z reproduktoru ani trochu nepřekvapil.

„Zde ‚Ariel‘,“ zafuněl ten hlas. „Změna operace! Od meteoru! Na plný tah vpřed po ose! Pozor! Na plný tah vpřed!“

To byl automat. V pozadí toho hlasu jako by někdo křičel. Pirx předtím správně pochopil příčinu, proč se změnila barva plamene trysek: borovodík byl vystřídán plným tahem reaktorů a obrovská loď, jakoby zabrzděná strašlivým úderem neviditelné pěsti a chvějící se ve všech švech, se zastavila — tak se to aspoň divákům zdálo — ve zřidlém vzduchu, pět nebo čtyři kilometry nad kotoučem kosmodromu. Byl to fantastický manévr, který zakazovaly všechny předpisy a řády a který přesahoval meze celé kosmické navigace: zastavil stotisícovou masu. Bylo přece nutno nejprve zrušit rychlost jejího pádu, aby mohla znovu vystřelit vzhůru. V perspektivní zkratce spatřil Pirx bok toho obrovského válce. Raketa ztratila kolmici. Nakláněla se na stranu. Velice pomalu se začala napřimovat, ale jakési gigantické vahadlo ji vychýlilo zas na druhou stranu. Nový výkyv čtvrtmílového trupu na opačnou stranu byl už větší. Při tak malé rychlosti se ztráta rovnováhy v této amplitudě nedala zvládnout. Teprve v oněch vteřinách zaslechl Pirx křik hlavního kontrolora:

„‚Arieli', ‚Arieli'! Co to děláte?! Co se to u vás děje?!“

Co všechno se mohlo stát v těch zlomcích vteřin!

Od neobsazeného symetrického velínu křičel Pirx do mikrofonu zplna hrdla:

„Klyne! Použij ručního řízení sestupu!!! Ručního!!!“

Teprve v tu chvíli k nim dolétlo blížící se táhlé, nepřetržité hřmění, teprve teď k nim dorazila zvuková vlna! Jak krátce to všechno trvalo! Lidé, kteří stáli u okna, vykřikli jako jedním hlasem. Kontroloři vyskočili od velínu.

„Ariel“ padal vývrtkou jako kámen, slepě bušil do atmosféry potácejícími se plameny ze zádi. Točil se pomalu, bezvládný jako mrtvola, jako kdyby někdo svrhl z nebe obrovskou železnou věž do špinavých dun pouště. Všichni stáli jako přimrazení v hluchém, strašlivém tichu, protože teď už se nedalo nic dělat. Reproduktor nezřetelně chraptěl, bublalo v něm něco jako vzdálená vřava nebo hukot moře, nebylo jasné, zda to jsou lidské hlasy, všechno se tam slévalo v jediný chaos. Bílý, neuvěřitelně dlouhý válec, celý v ohnivé záři, padal dolů stále rychleji. Vypadalo to, že zasáhne přímo budovu kontroly. Někdo vedle Pirxe vyjekl. Instinktivně se přikrčili.

Trup šikmo narazil do jedné z nízkých obezdívek mimo terč, rozlomil se vedví a tak nějak podivně pomalu praskal dál, až se třísky rozlétly na všechny strany, a pak se zaryl do prachu. V mžiku tam vyrostl desetipatrový mrak, ve kterém to zahřmělo, zarachotilo, vytryskly plameny, nad zčeřenou clonou vylétnuvšího písku se vyklonila stále ještě oslnivě bílá příď lodi, odtrhla se od zbytku, proletěla vzduchem několik set metrů, ucítili mohutný úder, pak druhý a třetí, otřesy půdy byly tak silné jako při zemětřesení. Celou budovu to zvedlo, nadskočila a zase klesla jako loďka na vlnách. Za pekelného rachotu praskajícího železa pak před nimi všechno zakryla hnědočerná stěna kouře a prachu. A to byl konec „Ariela“. Když běželi po schodech do výstupní komory, Pirx jeden z prvních v kombinéze, nikdo si nedělal iluze — takový náraz nemohl nikdo přežít.

Potom utíkali, potáceli se v nárazech vichřice. Z dálky, od obytné kopule, se objevila první pásová vozidla a hovercrafty. Nebylo třeba spěchat. Nebylo kam, Pirx sám nevěděl, jak a kdy se vrátil do budovy kontroly — s obrazem kráteru a rozbitého trupu v užaslých očích, takže se nadobro probral, teprve když v nástěnném zrcadle spatřil svou vlastní zšedlou a jakoby najednou scvrklou tvář.

V poledne povolali komisi znalců, aby vyšetřila příčiny neštěstí. Pracovní skupiny pořád ještě bagry a jeřáby rozvláčely zvon obrovského trupu, pořád ještě se nedostaly k rozdrcené řídící kabině, zaryté hluboko do půdy, kde byly kontrolní automaty, když z Velké Syrty přiletěla skupina odborníků — podivnou malou helikoptérou s obrovskými vrtulemi, jednou z těch, které jsou vhodné pro létání jedině ve zředěném vzduchu Marsu. Pirx se nikomu nepletl do cesty a nikoho se na nic neptal, protože mu bylo až příliš jasné, že jde o neobyčejně záhadný případ. Při normální operaci přistání, rozdělené na posvěcené etapy a naprogramované jako jízdní řád spolehlivých vlaků, bez žádné zřejmé příčiny vypnul hlavní počítač „Ariela“ boro vodíkový motor, vybral hesla připomínající neúplný meteorový poplach a přepnul pohon na útěk od planety plným tahem. Stabilitu, kterou ztratil při tomto krkolomném manévru, už získat nemohl. Nic takového se dosud v dějinách astronavigace nestalo a nabízející se domněnky, že počítač prostě zklamal, že se v něm nějaké obvody dotkly, propálily, vypadaly zcela nepravděpodobně, protože šlo o jeden ze dvou programů, vzletu a přistání, které byly zajištěny před haváriemi takovou spoustou způsobů, že to spíš vypadalo na sabotáž. Tím si lámal hlavu v pokojíku, který mu Seyn dal minulé noci k dispozici, záměrně ani nevystrčil nos, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, a to tím spíše, že měl přece za pár hodin startovat. A taky mu nenapadlo nic, s čím by měl spěchat za komisí. Ukázalo se však, že na něho nezapomněli. Pár minut před jednou k němu přišel Seyn. Přišel s ním i Romani, ten čekal na chodbě. Když Pirx vyšel ven, v prvním okamžiku ho nepoznal, šéf komplexu Agathodaemon vypadal jako obyčejný mechanik, měl na sobě zamazanou, postříkanou kombinézu, obličej jakoby scvrklý únavou, levý koutek úst mu cukal, jen hlas měl stejný. Jménem komise, jejímž byl členem, Pirxe požádal, aby start „Cuiviera“ odložil.