Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

V přihrádce neceséru byla termoska se zbytkem kávy a balíček keksů. Chroupal je a dával pozor, aby nenadrobil, pil a díval se okrouhlým oknem, jehož tabule byla poškrábaná od písku, na staré, ploché, jakoby smrtelně unavené dno toho Agathodaemonu. Takovým dojmem na něho působil Mars: že už je mu všechno jedno. Proto tu byly tak podivně nahromaděné krátery, jiné než na Měsíci, jakoby rozplizlé, jakoby falšované — uklouzlo mu jednou, když si prohlížel dobré veliké snímky, proto byly tak nesmyslné ty oblasti divokých útvarů zvané „chaosy“, oblíbená místa areologů, protože nic takového, co by se těmto formacím podobalo, na Zemi neexistovalo. Mars jako kdyby všechno vzdal, nedbal na to, co sliboval, nedbal dokonce ani na dekorum. Když se k němu člověk blížil, začal pozbývat svého solidního červeného vzezření, přestával být emblémem boha války, povlékal se nezřetelnou šedí, skvrnami, kalužemi, nikde žádná výrazná kresba jako třeba na Měsíci nebo na Zemi, všechno rozmazané, šedivé, rezavé, věčný vítr.

Pod chodidly cítil nejjemnější chvění na světě — generátor nebo transformátor. Nadále však panovalo ticho, do něhož jakoby z jiného světa občas pronikalo vzdálené skučení vichřice v lanoví obytného zvonu. Pekelný písek si někdy dovedl poradit i s dvoucoulovkami z vysoce kvalitní oceli. Na Měsíci může člověk všechno nechat ležet na kameni a vrátit se tam za sto, za milión let s klidným vědomím, že to tam leží nedotčené. Na Marsu se nedá nic pustit z ruky, všechno hned zmizí. To není fair planeta.

V šest čtyřicet okraj obzoru zčervenal, vycházelo Slunce a ta světlá skvrna (žádné červánky, kdepak!) mu najednou připomněla sen. Svou barvou. Překvapeně, pomalu odložil termosku. Vzpomněl si, oč v tom snu šlo. Někdo ho chtěl zabít, a zatím on zabil toho druhého. Ten mrtvý ho honil červeně osvětlenou tmou. Zabil ho ještě několikrát, ale nebylo to nic platné. Jistě, byl to hloupý sen, ale bylo v něm ještě něco víc: pociťoval téměř jistotu, že ve snu toho člověka znal, ale teď neměl potuchy, s kým to tak zoufale zápasil. Pocit, že ho znal, mohl být přirozeně iluzí ze snu. Snažil se na to přijít, ale svévolná paměť opět vypínala, všechno zas tiše zalézalo zpátky jako hlemýžď do ulity, a on tak stál u okna s rukou na ocelovém rámu, mírně rozrušený, jako kdyby šlo o nevímco. Smrt. Bylo jasné, že jakmile se kosmonautika začne rozrůstat, začnou lidé na planetách umírat. Měsíc je vůči zemřelým loajální. Nechá mrtvolu zkamenět, promění ji v ledový pomník, v mumii, jejíž lehkost, skoro bezvážnost ji odreální a tím ubere neštěstí na závažnosti. Zato na Marsu je nutno se o ně postarat, a to hned, protože písečné vichřice během několika dní proseknou každý skafandr, a než pozůstatky zmumifikuje velké sucho, vyhlédnou z roztržené tkaniny obroušené, vyleštěné kosti, až se obnaží celá kostra a rozsype se v tom cizím písku, pod tím špinavým cizím nebem a stane se téměř výčitkou svědomí, téměř nadávkou, jako kdyby lidé, kteří sem raketami přivážejí s životem i smrtelnost, dělali něco nesprávného, něco, zač by se měli stydět, co by měli skrývat, někam odnést, pochovat. Všechno to nemá smysl, přirozeně — ale tohle v tuto chvíli cítil.

V sedm se měnila služba letové kontroly a během střídání už si může dovolit přijít i cizí člověk. Poskládal své věci do neceséru, neměl jich mnoho, a šel ven. Říkal si, že se musí přesvědčit, zda vykládání „Cuivieru“ probíhá podle plánu. Za dopoledne se měl zbavit celého svého drobného nákladu, a bylo tam pár věcí, které stály za kontrolu. Například chladící aparatury a podstavce pod pomocný reaktor. Zejména když se musí vracet s menší posádkou. Na to, že by tady dostal někoho za Termana, nemohl ani pomyslit. Po točitých schodech vyložených pěnoplastikem, s rukou na podivně teplém, jakoby ohřívaném zábradlí vyšel do poschodí a všechno se najednou tak radikálně změnilo, jako kdyby se i on proměnil v někoho jiného v okamžiku, kdy otevřel široké kyvadlové dveře s matovými tabulkami.

Bylo to jako vnitřek velké hlavy s šesti páry vypouklých obrovských skleněných očí, vypoulených do tří světových stran. Jen do tří, protože za čtvrtou byly antény, a celý ten sáleček se mohl otáčet na ose jako divadelní točna. Také to v určitém smyslu jeviště

bylo, pořád se na něm odehrávaly podobné hry — vzlety a přistání, viditelné jako na dlani, ze vzdálenosti jednoho kilometru od širokých kruhovitých velikánů, které vytvářely jakoby jediný celek se stříbrošedými stěnami. Bylo to tu trochu jako na letištní kontrolní věži a trochu jako v operačním sále. U slepé stěny trčel pod šikmou kapucí masív hlavního počítače přímých komunikačních spojů s loděmi, který vždycky mrkal a cvakal, vedl němé monology a vyplivoval kousky děrných pásek. Byla tu tři záložní stanoviště kontroly s mikrofony, bodovými lampami, křesly na kulových kloubech, a příruční počítací automaty kontrolorů. Konečně tu byl u zdi malý, ale roztomilý bárek s tiše syčícím espresem. Zde bylo tedy to vřídlo kávy! Svého „Cuiviera“ odtud Pirx vidět nemohl. Jak mu přikázala kontrola, nechal ho stát o tří míle dál, mimo betonovou plochu, neboť zde se zrovna připravovali přijmout první nejtěžší jednotku Projektu, jako kdyby nebyla vybavena nejnovějšími astrolokačními a kosmonautickými automaty, které, jak se vychloubali konstruktéři z loděnice (znal skoro všechny), dokázaly posadit ten čtvrtmílový kolos, tu železnou horu — i na plochu venkovské zahrádky. Dostavili se všichni zaměstnanci letiště ze tří směn, ač o žádnou oficiální oslavu nešlo. „Ariel“, stejně jako jiné prototypní jednotky, měl už za sebou desítky zkušebních letů a přistání na Měsíci. Nikdy ovšem dosud nesestupoval s plnou zátěží do atmosféry. Do přistání zbývala necelá půlhodina, a tak se Pirx pozdravil s těmi, kteří neměli službu, a potom stiskl ruku i Seynovi. Přijímače už pracovaly, na televizních obrazovkách přebíhaly rozmazané pruhy odshora dolů, ale světélka přibližovacího pultu dosud všechna zářila jasně zeleně na znamení, že zbývá spousta času a nic se neděje. Romani, šéf základny Agathodaemon, mu nabídl ke kávě skleničku koňaku, Pirx zaváhal, ale byl tady přece zcela soukromě, a i když nebyl zvyklý pít alkohol ráno, chápal, že jim jde o symboliku sváteční chvíle. Čekali na ty nejtěžší jednotky už dlouhé měsíce, měly je konečně zbavit neustálých potíží, protože až dosud trvalo soupeření mezi nenasytností stavby, kterou nemohla uspokojit flotila Projektu, a mezi úsilím takových převozníků jako Pirx, aby se na trase Mars-Země kursovalo tak pružně a rychle, jak jen se dá. Nyní po opozici se obě planety začínaly rozcházet, dělící vzdálenost

bude po celá léta narůstat, až dosáhne strašlivého maxima stamiliónů kilometrů. A právě v tom období, které bylo pro Projekt nejhorší, jim přicházela mocná podpora.

Všichni hovořili ztišenými hlasy, a když zelená zhasla a ozvaly se bzučáky, nastalo úplné ticho. Přicházel den typicky marťanský, ani zamračený, ani čistý, bez zřetelného obzoru, bez zřetelného nebe, jakoby bez času, který se dá určit a počítat. Přestože byl den, svítily lemy betonových čtverců v plochém centru Agathodaemonu, rozsvítilo se tam automaticky laserové značkování, a okraj centrálního kruhovitého kotouče z téměř černého betonu vyznačovala blyštivá hvězdnatá jódová světla. Kontroloři poposedli v křeslech, beztak neměli nic na práci. Zato hlavní počítač rozsvítil své ukazatele, jako kdyby všem vůkol dával na vědomí, jak je důležitý, relé začala někde tichounce ťukat a z reproduktoru se ozval zřetelný hlas: