Velká slova, jimiž předseda uvedl projev, na nikoho zvlášť nezapůsobila, protože starý mexický astronom byl znám svým jižním temperamentem; tato první věta fysikova však zelektrisovala celý sál, neboť Lao Ču byl jedním z nejstřízlivějších a nejkritičtějších mozků komise překladatelů.
Ve svém projevu se Lao Ču zmínil o nové methodě rozboru textu „raportu“, které třetí sekce užila. Pomocí ultrakrátkých paprsků byly totiž fotografovány ty části drátu, s nichž byl magnetický zápis setřen. Závěrem citoval Lao Ču doslovné znění místa, které se touto metodou podařilo rozluštit. Stálo tam:
„Po druhé oběžné jednotce bude planeta ozářena. Až intensita ionisace klesne na polovinu, nastane velký pohyb.“
V sále naplněném do posledního místečka panovalo hrobové ticho. Nebylo slyšet ani dech, ani obvyklé vrzání sedadel. Bylo vidět, jak lidé zavírají oči, aby se mohli plně soustředit, a tisknou si sluchátka k uším oběma rukama. Někteří si horečně zapisovali slova čínského fysika. Lao Ču dvakrát citované místo opakoval a pak pravil, že se třetí sekce přiklání k názoru, že je třeba vykládat je takto: „oběžná jednotka“ je jisté časové údobí, odpovídající dosti dlouhé době, kterou je nepochybně možno srovnat se zemským rokem. Co znamená „bude planeta ozářena“? Zřejmě použití nějakého druhu zářivé energie, která působí ionisaci. O kterou planetu jde? Není to zcela jisté, protože pasáž dříve zcela nečitelná byla rekonstruována, avšak jisté známky nasvědčují, že jde o naši planetu, o Zemi. Jaký cíl může sledovat použití paprsků? Ani to není zcela jisté, řekl Lao Ču, ale zdá se, že neznámé bytosti mají v úmyslu vyslat na zemi silný výboj energie, a až jeho účinky za nějaký čas zeslábnou, nastane „velký pohyb“. Smíme-li si „velký pohyb“ vykládat jako invasi neznámých bytostí na naši planetu, může mít citovaná pasáž už pouze jediný význam: neznámé bytosti mají v úmyslu zničit život na Zemi, aby se na ní mohly samy usadit. V závěrečných slovech fysik zdůraznil, že to všechno zní fantasticky a nepravděpodobně a že jednotlivé články dedukce, z níž vyplývá citovaný závěr o „invasi na Zemi“, navazují na sebe dosti volně. Avšak za dané situace je těžko být příliš kritický a aplikovat přísná vědecká měřítka, neboť jde o věc v dějinách dosud nepoznanou, totiž o ohrožení existence celého lidstva. Je to nebezpečí tak nesmírné, že o jeho možnosti je nutno uvažovat, i když se zdá zcela nepravděpodobné.
Předseda profesor Carral se ujal slova a vyzval přítomné, aby zachovali klid a sledovali pozorně diskusi, která se nato rozvinula. Někteří soudili, že závěr byl vyvozen správně, ale věc sama že nevypadá tak hrozivě, protože meziplanetární letadlo bylo pouze prvním zvědem a hromadná invase na Zemi měla bezpochyby následovat až po jeho šťastném návratu z výpravy. Protože je stihla pohroma, nebezpečí — bylo-li jaké — zmizelo. Nejlepším důkazem toho je, že od katastrofy uplynulo již skoro sto let a klid nebyl porušen. Jiní tvrdili, že několik desítek let je poměrně dlouhá doba jen s lidského hlediska. Není vyloučeno, argumentovali, že oběžná jednotka se rovná dvěma stům nebo snad ještě více stům let. Neznámé bytosti mohou být tvory neobyčejně dlouhověkými. Kde je jistota, že neměří svou existenci na celá tisíciletí?
Předseda požádal první sekci, aby se vyslovila k problému povahy neznámých bytostí, které se rázem změnily z poutníků přicházejících z hlubin vesmíru a zahrnovaných všeobecným zájmem a obdivem v úhlavní nepřátele lidstva.
Biologové vyslali Čandrasékhara, který seznámil shromáždění se svým důkazem. V odpovědi poznamenal jeden z fysiků, že od samého počátku byl možná celý problém chápán zcela nesprávně: kdo ví, nebylo-li celé meziplanetární letadlo prostě jediným obrovským „mechanickým mozkem“, nadaným iniciativou a schopností samostatného jednání. Bytosti, které jej sestrojily, nemusely být na jeho palubě. Díváme-li se na věc s tohoto hlediska, představovaly by všechny zvláštnosti „raportu“ znaky onoho „mechanického mozku“, který jej napsal, a nikoli znaky neznámých bytostí, o nichž by v tomto případě nebylo nic známo. Celá věc se vrátila k bodu, z něhož vyšla.
Komise překladatelů se octla v nesmírně těžkém postavení. Jaké stanovisko má zaujmout k otázce ohrožení lidstva? Existovalo vůbec nějaké ohrožení? Neznámé bytosti snad kdysi skutečně měly v úmyslu kolonisovat Zemi. Byly však jejich plány podloženy skutečnými možnostmi?
V jednu hodinu v noci přerušil předseda diskusi. V závěru prohlásil, že se příští schůze bude konat až za dva dny, protože je naděje, že do té doby sekce astrofysiků, posílená nejznamenitějšími matematiky, bude moci seznámit valné shromáždění s novými fakty o původu neznámých bytostí.
Málokdo věděl, že práce astrofysiků, o nichž se předseda zmínil, byly v běhu již od půlnoci minulého dne, to znamená od okamžiku, kdy se předsednictvo komise seznámilo s pasáží „raportu“, kterou předložila třetí sekce. V nejvyšším patře matematického ústavu bylo jedenáct vědců v samotě ničím nerušené.
V době, kdy byli Lao Ču a Čandrasékhar přítomni zasedání komise překladatelů, převzal řízení všech prací s elektronovým mozkem astrofysik Arseňjev. Srovnal číselné údaje o letu rakety s její pravděpodobnou rychlostí, se silou motorů a konečně s mapami hvězdného nebe z r. 1908. Neobyčejně složitý početní úkon, který se zakládal na tom, že z mnoha set tisíc možných veličin bylo vybíráno několik určitých, byl ukončen po dvaceti devíti hodinách nepřerušené práce. Jeden a půl dne po schůzi, na které byli členové komise seznámeni s osudovou pasáží, tři vědci, stojící před výsledkovou obrazovkou mozku, přečetli poslední dílčí výsledky výpočtu a mlčky na sebe pohlédli. Arseňjev přikročil blíž a z výše své obrovské postavy hleděl na obrazovku, fosforeskující zelenavým světlem. Věc byla nesporná. Letadlo bylo vystřeleno z planety naší sluneční soustavy, a to z planety, jejíž dráha leží uvnitř dráhy Země. Bylo třeba rozhodnout mezi dvěma planetami: Merkurem a Venuší. A vědci se znovu naklonili nad kovovými stolky, znovu byly dány stručné příkazy.
Na řídicích stolcích se zvedaly a klesaly bílé klávesy kontaktů. Se šumotem sotva slyšitelným se zapínaly do práce tisíce nových okruhů. V širokých mezerách mezi rozvodnými deskami hořela rudá kontrolní světélka. Když se bělavé linie naposledy zatřepetaly na obrazovkách, bylo vše jasné. Nemohl to být Merkur, vulkanický svět z lávy a popela, bez atmosféry, hvězda nejbližší Slunci, která k němu stále obrací touž polokouli. Zbývala tedy hvězda zahalená oslnivě bílými mraky, které od nepaměti skrývají její povrch před lidskými zraky, jitřenka, Venuše.
Bylo po půlnoci. Již sedm hodin trvalo zasedání komise u stolů, na nichž se vršily stohy nákresů a svitků filmů. Členy astrofysikální sekce, vstupující do sálu, přijalo shromáždění náhlým utišením. Oči všech se upřely na Arseňjeva, Čandrasékhara a Lao Čua, ale s jejich tváří nebylo možno nic vyčíst. Ubírali se na svá místa; za nimi šlo několik spolupracovníků a asistentů. Když Arseňjev oznámil výsledky výpočtů, nastalo ticho.
„Tedy Venuše?“ zeptal se někdo v sále.
Читать дальше