Stanisław Lem - Astronauti

Přijetí tohoto předpokladu však bylo teprve prvním krokem na cestě nesmírně obtížné a zdlouhavé. Zdálo by se, že stačí prostě „raport“ prohlédnout a pátrat v něm po oněch nejobecnějších fysikálních zákonech. To však bylo v tomto stadiu prací nemožné. Jednak je takových zákonů velmi mnoho, jednak — a to bylo na věci nejhorší — nebylo známo, jakého algoritmického systému užívají autoři „raportu“. Desítková soustava, která se zakládá na devíti základních číslech a desáté nule, zdá se samozřejmá a jedině možná nám, ne však matematikům. Přijali jsme ji, protože máme na rukou deset prstů a ruce byly v dobách dávno minulých počitadly našich předků. Teoreticky však je možný jakýkoli počet takových číselných soustav, počínajíc dvojkovou, v níž existují toliko dvě čísla — nula, jednička — přes trojkovou, čtverkovou, pětkovou a tak dále, do nekonečna. V době přípravných prací omezila se komise překladatelů z praktických důvodů na sedmdesát devět soustav od dvojkové do osmdesátkové. Úkol tedy zněl: prohlédnout miliony magnetických kmitů a vypočítat pro každý kmit jeho hodnotu v sedmdesáti devíti číselných soustavách. To samo vyžadovalo již téměř bilion výpočtů. Avšak to byl pouze začátek, neboť získané výsledky bylo třeba zkontrolovat a hledat v nich takové, které by odpovídaly fyzikálním konstantám. Konstant, jako jsou ku příkladu atomová čísla a váhy prvků, je několik set. Ale ani to ještě není všechno, protože v tak nesmírném moři čísel mohly by se objevit výsledky shodující se s některou konstantou jen náhodou. Bylo tedy nutno provádět zároveň kontrolní výpočty. Podle výpočtu vyžádaly by si tyto práce, které byly teprve úvodem k vlastnímu překladu, životní práce tisíce nejzběhlejších počtářů. A zatím byly ukončeny za dvacet sedm dní.

Komise překladatelů měla k disposici tehdy největší na světě existující elektronový mozek, gigantický stroj, umístěný na čtyřech patrech Matematického ústavu v Leningradě.

Práci tohoto kolosu řídil štáb odborníků z ústředny umístěné v nejvyšším patře ústavu. Odtamtud byly dávány mozku rozkazy, aby prozkoumal všechny zápisy „raportu“ a hledal v nich podobnost s fysikálními konstantami. Srovnání má provést ve všech zvolených číselných soustavách od dvojkové do osmdesátkové, výsledky tímto způsobem získané kontrolovat a každou jednotlivou etapu své práce zaznamenávat a ihned hlásit.

Ústředna byla kruhová místnost z bílého mramoru, v níž zářily zelenavé obrazovky. Na nich se objevovaly výsledky postupujících operací. Od okamžiku, kdy zmizely v mechanismu prvé perforované pásky s rozkazy a kdy se rozžala signální světélka, až do chvíle, kdy zhasly červené kontrolní lampičky, uplynula šest set čtyřicet jedna hodina nepřetržité práce. V té době prováděl mozek pět milionů výpočtů za vteřinu a nezastavil se ve dne ani v noci, zatím co vědci se střídali ve službě šestkrát denně. Není možno vůbec popsat, jak obrovskou práci stroj vykonal. Stačí, řekneme-li, že jazyk „raportu“ se podobal — jak se ukázalo — ani ne tak řeči, jako spíše zvláštní hudbě, protože to, co odpovídá pozemským slovům, vyskytovalo se v něm jakoby v různých „tóninách“.

Několikrát se zjistilo, že ani obrovská kapacita mozku nestačí na všechny úkony. V těchto chvílích zapojovala automatická relé podzemní kabely, spojující hlavní mozek s ostatními, které pracovaly rovněž v obvodu Leningradu. Nejčastěji vypomáhal elektronový mozek Ústavu pro theoretickou aerodynamiku.

Konečně nastal okamžik, kdy na obrazovkách zazářily výsledky. Zvonky v ústředně zazvonily pronikavými hlasy, ale i bez jejich výzvy vyskočili všichni službu konající vědci od svých stolků a zahleděli se na první, lidskému chápání srozumitelné pojmy „raportu“.

První rozluštěná věta zněla:

„křemík kyslík hliník kyslík dusík kyslík vodík kyslík“

To znamenalo: Země.

Čtyřikrát opakované slovo „kyslík“ bylo zapsáno různým počtem kmitů. Vědci pochopili, že se na tomto místě hovoří o fysikálních vlastnostech Země. Kysličníky křemíku a hliníku jsou hlavními složkami kůry naší planety, obalené dusíkem a kyslíkem atmosféry a pokryté kysličníkem vodíku — vodou moří a oceánů. Avšak tato zdánlivé prostá věta říkala mnohem více. Za prvé: slova jako křemík, hliník, kyslík měla jisté znaky, které se na jiných místech vyskytovaly v ryzí formě a znamenaly „hmotu“ vůbec. Za druhé: celá věta o osmi slovech byla podřízena jisté funkci vyššího řádu, která označuje zakřivenou plochu. Přesněji řečeno: šlo o plochu rotačního elipsoidu neboli o zemskou kůru.

Od tohoto okamžiku již probíhalo dešifrování „raportu“ hladčeji, i když v něm nebyla nouze o místa nejasná, kolem nichž se rozpoutávaly vášnivé rozepře. Jak práce postupovaly, vynořoval se celkový obraz Země a světa, viděný po prvé v dějinách bytostmi, které nebyly lidmi. „Raport“ byl rozdělen na několik částí. Úvodní obsahovala popis naší planety, vzhledu jejího povrchu, rozdělení pevnin a moří a jejich chemického složení. V tom se neskrývala úskalí. První rozpor mezi překladateli vznikl, když dospěli k místu, kde se „raport“ zmiňuje o pozemských městech. Přes nesmírnou výšku a rychlost letícího letadla podařilo se neznámým bytostem zjistit, že naše planeta je obdělána podle určitého systému: viděli továrny, domy, cesty, ba dokonce i lidi na polích a ulicích. Nepochopitelné však bylo to, že při celém popisu pozorovaných jevů považovali lidi za něco zcela bezvýznamného, a zdálo se, že jim nepřičítají funkci budovatelů a konstruktérů zemské civilisace. „Raport“ mluvil o lidech jako o „dlouhých kapkách“ (jak bylo zřejmé z vysvětlivky, šlo o „tažnou, měkkou látku“, z které jsou utvořena naše těla) a pokládal je za částice nějaké větší homogenní masy, od níž se pouze přechodně odpojili ve formě oněch „kapek“. Tato masa musela být autorům „raportu“ něčím běžným a dobře známým, protože vyslovovali domněnku, že lidé jsou utvořeni z podobné substance jako… (následovalo slovo nepřeložené a nepřeložitelné, protože neexistuje v žádném zemském jazyce). V další části „raportu“ byla popsána města, obytné domy a rozmanité technické vymoženosti, jako železniční sítě, nádraží, přístavy, a to tak neobyčejně zevrubně, že se čtoucích vědců zmocňoval bezděčný obdiv k přesnosti pozorovacích přístrojů, jaké měla k disposici posádka meziplanetárního letadla. Avšak i zde, v samých základech popisu, leželo totéž celkové a nepochopitelné zmatení pojmů: autoři „raportu“ usilovně pátrali po tvůrcích pozemské technické civilisace a ani je nenapadlo, že by jimi mohli být lidé. To, že při tom lidi zpozorovali, bylo nade vši pochybnost, protože o několik vět dále poznamenávali „v zorném poli se pohybuje mnoho dlouhých kapek“.

Vědci, kteří dlouho uvažovali o tomto místě „raportu“, dospěli k názoru, že tato záměna pojmů, toto nepochopení jistě není náhodné, nýbrž že se právě za ním skrývá tajemství neznámých bytostí. Na novou, i když také ne zcela jasnou stopu přivedla je obsáhlá zmínka v další části „raportu“. Když znovu opakovali větu již dříve vyslovenou, že nikde nelze objevit tvůrce technických zařízení, připojovali autoři „raportu“: „snad proto, že jsou… (opět následuje nepřeložené slovo) rozměrů“.