Stanisław Lem - Astronauti

Zdálo se, že klíč k tajemství je skryt právě v onom záhadném slově. Domněnku, že je to přídavné jméno, které znamená „malý“ nebo „drobný“, bylo třeba zavrhnout, protože v jazyce „raportu“ charakterizuje přídavné jméno jiné seskupení kmitů. Kdyby to bylo zájmeno, věta by byla mohla znít: „že jsou našich rozměrů“.

Zkoumání ukázalo, že nejmenší předměty, které neznámí letci mohli zpozorovat z výšky, v jaké letěli nad Zemí, byly velké sedm až osm centimetrů. Připouštěli-li tedy, že nemohou „rozeznat tvůrce zemské civilisace“, po kterých se pídili, proto, že jsou „našich rozměrů“, dalo by se z toho vyvozovat, že neznámé bytosti jsou poměrně velmi malé, že rozhodně nepřesahují velikost osmi centimetrů. Je to jediné místo v „raportu“, z něhož se dalo usuzovat na jejich velikost. Bohužel celá tato domněnka je velmi vratká, protože v jazyce „raportu“ nebylo zjištěno ani jediné zájmeno „my“, „já“, „naše“ a podobně.

V další části „raportu“ setkávali se vědci čím blíže konci, tím častěji s „bílými místy“, to jest s místy nerozluštěnými, ať již proto, že magnetický záznam byl slabý, nebo proto, že se tam vyskytovaly pojmy, které nebylo možno dešifrovat ani analysou kmitů, ani „methodou zkoušek a omylů“, to jest dosazováním pravděpodobných termínů, kterou s neochvějnou trpělivostí aplikovala smíšená skupina jazykozpytců a matematiků, kteří řídili operace.

Konec „raportu“ tvoří krátké, neobyčejně věcné vylíčení tragedie, která znamenala konec letu rakety. Jsou to údaje měřicích přístrojů, které zaznamenávaly příkře stoupající rychlost rozpadu atomů, obrovský vzestup teploty a k tomu křečovitý chod hnacích motorů. Dále byly magnetické záznamy setřeny. Následuje krátký úsek ticha a pak tři zřetelně čitelná slova „bezpečnostní zařízení shořela“. Tady „raport“ náhle končí.

Jak jsme řekli, znali už vědci v hlavních rysech obsah „raportu“. Protože bylo pravděpodobné, že rozluštění míst dosud nejasných nepřinese — až na maličkosti — nic zásadně nového, komise překladatelů přikročila k další etapě prací a rozdělila se na tři nové sekce, z nichž každá se zaměřila na jiný problém. První, vedená profesorem Klüverem, měla za úkol sebrat a rozšířit naše vědomosti o neznámých bytostech.

Většinu v ní měli přírodovědci: biologové, zoologové, botanici a lékaři, byl mezi nimi i jeden specialista pro obor mladé rozvíjející se vědy — astrobiologie, která zkoumá známky života na jiných vesmírných tělesech mimo naši Zemi.

Druhá sekce kontrolovala překlad „raportu“ tím, že jej srovnávala s originálem, s oním proslulým zmagnetisovaným drátem, který byl vyňat z podzemního tresoru Ústavu pro meteoritiku. A konečně třetí a poslední sekce vysedala neúnavně nad dosud nerozluštěnými místy „raportu“. Bylo v ní mnoho matematiků a fysiků, kteří zasedali převážně v ústředně elektronového mozku a neustále jej nutili k nepravděpodobně složitým výpočtům. Došlo dokonce k lehké potyčce s biology, kteří tvrdili, že byl Matematický ústav okupován fysiky, kteří jim znemožňují užívat elektronového mozku.

V době, kdy se miliony lidí na celém světě seznamovaly v rozhlase, v televisi a tisku s obsahem publikované části „raportu“, došlo v komisi překladatelů k dramatickému obratu.

Jakýmsi úvodem k hlavnímu objevu byla diskuse v biologické sekci, na kterou byl jako host a poradce pozván Čandrasékhar, velký indický matematik. Jeden z vědců, který navázal na dříve citovanou pasáž „raportu“, z níž se dalo usuzovat, že neznámé bytosti jsou malých rozměrů, vyslovil domněnku, že je to hmyz, žijící hromadně jako včely nebo mravenci, vyznačující se však nesrovnatelně vyšší inteligencí. Předseda sekce profesor Klüver na to odpověděl:

„Velká inteligence znamená velký mozek. Hmyz však nemůže mít veliký mozek z téhož důvodu, proč nemůže mít velké tělo: nedovoluje mu to stavba jeho těla. Dýchací systém není s to dodat dostatek kyslíku při rozměrech těla překračujících délku několika centimetrů. A právě to je příčinou, že neexistuje a nikdy neexistoval hmyz příliš veliký.“

Vědec namítl, že dýchací ústrojí neznámých bytostí mohlo být docela jiné. Profesor Klüver odpověděl, že hmyz, který má jiný nervový systém a dýchá jinak než hmyz, není podle něho hmyzem… Stejně dobře by bylo možno nazvat zvířata rostlinami se systémem nervů, svalů a krevního oběhu. Jaký znak kromě pouhého názvu zůstane beze změny v jednom i v druhém případě?

Rozvířila se prudká diskuse, v níž obě strany hájily své argumenty. Zdálo se, že večer uplyne v planých sporech, když se o slovo přihlásil profesor Čandrasékhar, který doposud mlčky sledoval jednání.

„Přišel jsem sem s jistou myšlenkou,“ pravil, „která snad poněkud osvětlí problém, o němž diskutujete. Prostudoval jsem důkladně výpovědi očitých svědků pádu tunguského meteoritu. Všichni se shodují v tom, že ve chvíli, kdy se objevil meteor, bylo na zemi vidět stíny předmětů, ku příkladu stromů a domů, a že se tyto stíny pohybovaly opačným směrem, než letěl meteor. Z toho je zřejmé, že „raport“ aspoň ve své závěrečné části nebyl psán živými bytostmi.“

Toto tvrzení uvedlo přítomné v krajní úžas: upírali oči na matematika, který přistoupil k tabuli, vybral si větší kousek křídy a ihned začal počítat. Svůj důkaz dovodil asi takto: v době pádu meteoritu bylo slunečno; jestliže tedy ve světle meteoru vrhaly předměty stíny i na místa osvětlená sluncem, byla záře meteoru nesporně intensivnější než sluneční světlo. Je zřejmé, že i jeho teplota byla vyšší než teplota slunce. Jelikož profesor znal dobu, za jakou meteor proletěl vrstvou zemské atmosféry, vypočetl, že v letadle bez ohledu na tloušťku pláště nemohla být teplota nižší než 600 stupňů. Takové podmínky by nepřežil žádný živý organismus. „Raport“ však přesto pokračoval až do chvíle katastrofy. Z toho vyplývá: buďto jej zaznamenávaly automatické přístroje a v raketě vůbec nikdo nebyl, nebo je ústrojí neznámých bytostí uzpůsobeno jinak než organismy pozemských zvířat a rostlin.

Biologové vyslechli Čandrasékhara s mimořádnou pozorností, a protože uznali jeho důkaz za přesvědčující, rozhodli, že s ním následujícího dne seznámí valné shromáždění komise překladatelů. Když se však ráno dostavili do Malé síně Ústavu, byli pozváni — jako ostatně všichni vědci — na mimořádnou schůzi s tajným pořadem do Velkého sloupového sálu. Vzbudilo to všeobecný údiv, protože komise doposud nikdy neužila tak přísného opatření. Schůze se konala za zavřenými dveřmi a bez účasti hostí obvykle zvaných. Profesor Ramón y Carral z Instituto National del Astronomia ve Vera Cruzu, který toho dne schůzi předsedal, prohlásil, že třetí sekce odhalila při své práci skutečnost nesmírného dosahu, jejíž okamžité zkoumání je věcí nejvýše důležitou, neboť na ní možná závisí osud celého světa. Pak udělil slovo profesorovi Lao Čuovi. Čínský fysik nehovořil do mikrofonu se svého místa, jak bylo zvykem, nýbrž vystoupil na pódium předsednictva, zřejmě proto, že chtěl vidět do tváří všech, k nimž promlouval.

Hlasem nijak zvláště zvučným, avšak v celém sále slyšitelným oznámil, že byl pověřen třetí sekcí, aby seznámil vážené shromáždění s neobyčejně důležitým objevem, jehož dosah nedovede zatím nikdo plně odhadnout.