Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Byt, který mi byl přidělen, jsem rychle prošel; několik nevelkých, světlých pokojů, pracovna s okny vedoucími na moře — samozřejmě videoplastický klam. Napadlo mě, že to bude vyvolávat stesk tím silnější, protože jej nelze ukojit, ale snad právě to je třeba.

Od nemocničních sálů dělí můj byt jakási klenutá síň. Uprostřed, v majolikovém květníku zasazeném do podlahy, stojí těžká černá araukarie. Její jehličnaté ruce sahají daleko do místnosti, jako kdyby se snažila dotknout mimojdoucího a připomenout mu tak svou existenci. Dvojitými dveřmi se vstupuje do malého sálu. Je tam mnoho skříněk ve zdi, paprskové sterilizátory, větráky, v postranních výklencích pokrytých mléčným sklem chemické mikroanalyzátory, sklo, retorty, elektrické hořáky. A v sousedním větším sále bělost ještě neposkvrněnější. Přístroje třpytící se jako rtuť, křesla z plastického porcelánu polokruhovitě rozmístěná, vysoká okna s pohledem na širé prostranství, porostlé zralým, těžce se vlnícím obilím.

Nakloněná plocha na druhém konci sálu ústí do velké matové stěny; nevstoupil jsem, protože jsem uhodl, že je za ní vlastní operační sál. Za mléčnou stěnou se neurčitě rýsovaly tvary přístrojů a chirurgický stůl podobný mostu s jedním obloukem.

Když jsem přicházel k nejbližším dveřím, uslyšel jsem za nimi kroky, nepochybně ženské — byly totiž drobné a lehké. Zastavil jsem se. Bláhová myšlenka: „Tam je Anna!“ Okamžitě jsem ji potlačil a vstoupil jsem. U velkého okna, obrácena ke mně zády, stála žena v bílém. Za jejími zády se táhla v řadách sněhobílá lůžka, oddělená deskami opalisujícího safíru, které sahaly až do stropu. Žena byla tak vysoká jako Anna a velmi mladá; tmavé vlasy tvořily bohaté prstýnky a kadeře. Skutečnost, že se neobrátila při zvuku mých kroků, po druhé nechala vzplanout naději: po druhé už jsem ji nedovedl potlačit, neměl jsem sil.

„Anno…“ zašeptal jsem němě.

Nemohla to zaslechnout, tím jsem si jist, avšak podívala se na mne. Bylo to nějaké neznámé děvče, nikoli Anna. Hezčí než Anna. Ale já, když jsem k ní šel, ještě jsem hledal v této neznámé tváři rysy té druhé, jako bych chtěl své sny proměnit ve skutečnost.

„Ty jsi lékař?“ zeptala se, opírajíc se nehybně o římsu okna.

„Ano.“

,To jsme kolegové,“ řekla. „Jmenuji se Anna Ruysová.“

Zachvěl jsem se a pozorně jsem se na ní zadíval. Nesmysl. Nevěděla samozřejmě nic, cožpak takové jméno má pouze jediná žena na světě?

Usmála se a zároveň zamračila, protože si nesprávně vykládala krátkou odmlku.

„Jsi zklamán doktore?“

„Ne… samozřejmě… ne, ne,“ řekl jsem a maskoval rozpaky úsměvem, „nějak jsem si spletl tvé jméno se jménem tvého otce.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Teď zde nemáme co na práci, viď?“

„Ne,“ řekla nejistě, tak trochu jako malé děvčátko. Přistoupila k lůžku, najednou se zamyslila nebo zahleděla do prázdna a uhlazovala na povlečení neexistující záhyb.

„No, když není co dělat… můžeme si jenom přát, aby tomu tak bylo stále,“ řekl jsem.

Zase jsme se oba odmlčeli; na krátkou chvíli jsem se zaposlouchal do ticha tak hlubokého, jako kdyby v celé raketě vládl naprostý klid; vzpomněl jsem si však na halu letiště plnou ruchu. Je to tedy pouze dobrá zvuková izolace.

„Přednostou nemocnice je profesor Schrey, vid?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla ráda, že se konečně naskytlo dosti slibné téma na rozhovor. „Není na raketě, letěl na Zemi. Vrátí se dnes večer. Před několika okamžiky jsem s ním mluvila.“

Odněkud jako z nepředstavitelné výšky ozval se tenounký skleněný zvuk, klokotající jako švitoření mechanického ptáka.

„Oběd,“ zvolala moje společnice radostně a já jsem v tomto okamžiku pochopil, čemu tak vyčkávavě naslouchala před několika okamžiky.

„Nudí se zřejmě už teď!“ blesklo mi hlavou.

Byla mou průvodkyní v labyrintu chodeb, protože na GEI byla už déle než týden. Cesta vedla po nezvykle širokých schodech. Nesly nás nad skleněným stropem ústředního parku. Všiml jsem si, že jeho „obloha“ byla při pohledu shora úplně průhledná. Dole se prostíraly zalesněné pahorky; viděli jsme je jako z nízko letícího letadla.

V předpokoji jídelny jsem zahlédl známou tvář; byl to Ter Haar, historik, s nímž jsem se povrchně seznámil před několika měsíci. Vryl se mi do paměti pro komickou příhodu. Na večírku u profesora Muracha byla jeho sousedkou sedmiletá holčička, dcerka jednoho z hostí. Pokoušel se ji bavit, ale skončilo to tak, že se holčička usedavě rozplakala, takže ji matka nakonec musela odvést. Jak se ukázalo, vyprávěl historik děvčátku, že v dávných dobách lidé zabíjeli zvířata a pojídali je. Když jsme pak zůstali sami v zahradě, svěřil se mi Ter Haar vážní a s odzbrojující upřímností, že ho děti přivádějí do strašných rozpaků. „Po pěti minutách rozhovoru,“ řekl, ještě pořád celý nesvůj, „začnu se potit námahou, kde vzít námět pro rozhovor, a výsledek je stejný jako dnes…“

Teď při pohledu na jeho robustní postavu jsem se usmál, jako kdybych spatřil starého známého. Také on mě poznal a zatáhl nás s Annou ke stolku v pozadí sálu. Seděl tam již urostlý muž; byl to Ter Akonjan, vedoucí výpravy.

Když se přiblížil automat — číšník a vytahoval ze svých křišťálových útrob ohřáté pokrmy a servíroval je obratně na talíře, pozoroval jsem starého astrogátora přes třpytivé stolní náčiní. Měl velkou kostnatou hlavu. V krátce přistřižené bradce čerň vousů hrála do modra jako ocel prastaré kalené čepele.

Snad proto — napadlo mě — říkají mu „ocelový astrogátor“.

V jídelně přibývalo lidí. Na stěnách z citrinu, zasazeného do bledě stříbrných rámů, bylo vidět obrazy představující výjevy ze života v historických městech. Strop jako kdyby vykrystalizoval z obrovského balvanu ledu. Třaslavé světlo svíček hořících na stolcích se lámalo v jeho brilantových růžicích a zaplavovalo nás příbojem mihotavého jasu.

Ter Akonjan se mne zeptal, jak jsem spokojen s bytem. Zvedl jsem při tom hlavu a na jeho tváři, která vyvolávala v mysli obraz temných, ponurých hor Kavkazu, jehož byl synem, nečekaně zazářily oči dětsky modré.

„Chceš-li provést nějaké úpravy ve svém bytě, jsou ti naši architekti k službám,“ pokračoval astrogátor, který si mé mlčení vysvětloval jinak. Řekl jsem, že se mi byt velice líbí. Anna Ruysová dostala najednou chuť na palmové víno. Znala je z Malajska, kde delší dobu působila, a přemlouvala mě, abych je ochutnal. Robot zmizel, vzápětí se vrátil a vykouzlil dvě láhve. Vtom z proudu lidí jdoucích střední uličkou zamířily k nám tři osoby: Yrjóla, asi čtrnáctiletý chlapec, který jako by mu z oka vypadl, a tmavovlasá žena. Na dálku se mi zdálo, že je středního věku, ale čím přicházela blíž, tím více jako by mládla. Poznal jsem uznávanou sochařku Soledad. Když se chlapec blížil k našemu stolku, udělal několik energických kroků a za jeho zády řekl Yrjóla:

„Doktore, to je Nils, můj syn…“

Usedli. Nils Yrjóla se na mne pozorně zadíval. Měl ve zvyku probodávat očima své sousedy, jako by to byly rébusy, které je nutno ihned rozluštit… Sochařka, sedící vedle něho, vypadala chvílemi téměř jako jeho vrstevnice: v její drobné tváři viděl člověk pouze tmavé velké rty s blýskavými zuby. Oči měla přimhouřené, nahé paže byly hubené jako ruce děvčátka, ale v paměti mi utkvěl pevný, odvážný stisk její ruky. Vlasy měla připjaté vzadu na hlavě a svázané stužkou. Občas jimi potřásla, jako kdyby jí tento atribut ženskosti rozčiloval a chtěla se ho zbavit.