Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Se vším už jsem se rozloučil — s lidmi, drahými místy, vzpomínkami — byl jsem připraven na cestu, lehký a klidný, s jiskrou hluboko skrývaného vzrušení — přesto však jsem oddaloval okamžik odletu. Z dlouhého pruhu stínu vrhaného letadélkem pohlížel jsem na skupinku nedalekých smrků, proti světlu téměř tmavomodrých. Všechno kolem mne bylo v naprostém klidu — rozpálené ticho dne, kdy jaro nepozorovatelně přechází v léto, rozčepýřené hlavičky pryskyřníků se nakláněly na stoncích, jako by byly unavené vedrem, nějaký pták nablízku se ozval a umlkl, poděšen vlastním hlasem. To všechno jsem měl jediným pohybem odhodit jako plavec odrážející od břehu. Přímo u mých nohou kvetl trs fialových květů, jejichž název jsem neznal; sklonil jsem se, abych je utrhl, ale vzpřímil jsem se s prázdnou rukou. Nač, zvadnou. Ať raději zůstanou takové, jaké je můj pohled opustil. Vstoupil jsem na schůdky, ve dveřích jsem se naposledy ohlédl — smrky se zvedaly vysoko, jejich čerň byla na tisíci místech probodána rudou září západu. Chtěl jsem se usmát, záleželo mi na tom. Nemohl jsem. Má vlastní nehybnost se s každým okamžikem nepozorovatelně naplňovala ještě nějakou nepochopitelnou tíží.

„Můžeme letět,“ řekl jsem mechanicky, skláněje hlavu ve dvířkách, a posadil jsem se.

„Můžeme letět,“ odpověděl nebo spíš zasykl pilot — robot. Letadlo se zachvělo a vymrštilo vzhůru. Kulatými okénky jsem viděl Zemi rychle se vzdalující. Kabina se rozsvětlila, to pro mne tohoto dne znova vyšlo Slunce a majestátně stoupalo výš a výš. Trvalo to jen kratinkou chvíli. Pak modř nebe, jakoby vyžíhaná, zbledla, zpopelavěla, zčernala a objevily se na ní hvězdy. Nechtěl jsem se na ně teď dívat; položil jsem ruce na opěradlo prázdného křesla před sebou. Seděl jsem tak nevím jak dlouho, když vtom se ozval signál.

Zvedl jsem hlavu.

Hluboko dole za oknem hořelo slunce, oslňující koule v aureole chvějivých plamenů. Před námi, v závějích nehybných hvězd, se objevovaly barevné šňůrky plaménků před očima se zvětšující — byly to světelné boje, rozmístěné spirálovitě okolo GEY. Vyznačovaly cestu jednosměrného letu pro nákladní rakety, trysková letadla a střely, malé jako moje letadélko, které se v celých hejnech rojily kolem letadla. Dvakrát jsme nad ním přeletěli, na letišti byl nepochybně nával; pak přišla rozhlasová výzva, abychom přistáli. Letadélko opsalo předepsanou křivku — náhle mě oslnil stříbrný záblesk, byla to světla našich vlastních reflektorů, která se odrazila od pancéře GEY; ležela bez hnutí, rostla jako obludně nafukovaný balón z nejtřpytivějšího stříbra, pak její lesk ztemněl a zhasl. Blížili jsme se k ní ze strany; téměř kilometr dlouhý rybí trup letadla se prudce zvětšoval a vyplňoval celou oblohu. Následoval lehký otřes, krátká tma a opět zazářila světla, ale už jiná.

Sotva jsem vystoupil a udělal několik kroků (nablízku nebyl žádný člověk), rozjely se se mnou vzhůru pohyblivé schody. Nedojel jsem až do nejvyššího patra, ustoupil jsem stranou na nehybný, galerii podobný výstupek. Tady, asi tři patra pode mnou, rozkládalo se nákladní letiště. Mezi matovými pruhy oceli chodily, hřmotily, duněly a odfukovaly kráčivé nakladače a transportéry, které se trhavými pohyby posunovaly na traversách plošin nad otvorem raket.

Kulaté dveře vstupních otvorů se bez ustání otvíraly a zavíraly jako ústa rychle dýchajících ryb; nákladní rakety se vynořovaly z tunelů; vykládaly svůj obsah na pásy transportérů a dole v hale blízko zdi blikala rozstřikující se světélka signálů. Oranžová, červená a zelená. Celý prostor byl pln nezřetelného, jednotvárného dutého řinčení. To, že se hluk zdál poměrně malý, bylo jedině zásluhou pohlcovačů zvuku, jejichž mušle vystupovaly ze sloupů a stropu.

Vstoupil jsem do výtahu. Na stěně bylo vidět mikrofon informátoru; zeptal jsem se na inženýra Yrjólu, technického vedoucího výpravy. Byl na deváté palubě. Zajel jsem tam.

Stěny kolmé šachty, v níž se výtah pohyboval, byly z průhledné sklovité hmoty. A tak jsem viděl při jízdě vzhůru kabiny pohybující se v sousedních šachtách. Protože však projížděly za prázdnými tunely ostatních výtahů, byly siluety lidí, kteří v nich jeli, zahaleny bělavou aureolou, takže byly příliš nezřetelné, než abych je mohl poznat. Tu se mihl přímo za průhlednou stěnou osvětlený vnitřek rychlovýtahu. Jel nahoru rychleji než můj. Stáli v něm dva lidé. Jeden byl ke mně obrácen zády, postavu i tvář druhého jsem zahlédl velmi neurčitě; ztuhla v jakémsi zvláštním posunku a výrazu, nesrozumitelném, protože vjem trval příliš krátkou dobu. Výtah už zmizel a dále vzhůru už jsem jel sám a pod zavřenými víčky se ještě po nějakou chvíli rozplýval obraz člověka, kterého jsem spatřil. Byl to Goobar, člen výpravy, nejslavnější vědec naší doby.

Má kabina se zastavila. Octl jsem se v prostorné chodbě. Byl jsem zvláštním setkáním trochu rozrušen a snad proto jsem nechtěl inženýra vyhledat ihned. Po levé ruce se rýsovaly vždy po několika metrech výklenky dveří, po pravé tvořila stěnu sklovitá plocha táhnoucí se kam oko dohlédlo. Vycházel z ní jas jako z oblohy pokryté mraky. Když jsem šel dál, uvědomil jsem si, že se světlo měnilo, hned sílilo, hned sláblo. Když jsem tak šel a přemýšlel, těžko říci o čem, zmocňoval se mne stále silnější pocit, že jdu podél velkého lesa. „Směšný klam,“ pomyslil jsem si a přistoupil jsem ke skleněné ploše.

Dole se rozkládal obrovský park. Z výše, kde jsem stál, bylo vidět koruny dubů a buků, kolébající se mírně ve větru, husté trávníky mezi živými ploty, záhony květin, zatáčející se stromořadí, jezírka, jedna třpytící se nebem, jiná zadržující obraz mračen, a dále háje, tu a tam otevřené průseky; zeleň, jasná, téměř žlutá jako peří housat, přecházela ve značné vzdálenosti v čerň smrků, stojících v osamělých skupinkách v moři listí. Tato lesnatá krajina se táhla až tam, kde se k horizontu sklánělo nebe, zatažené mléčně bílými mraky. Když jsem přiložil tvář ke skleněné desce, spatřil jsem dole pod sebou černomodré skály, pěnící se stuhu potoka, který se přes ně hnal, a tam, kde dole zmizel, skupinku cypřišů, tísnících se nad skalisky zrnitého porfyru. První dojem se rozplynul…

„Videoplastické panoráma,“ pomyslil jsem si. Vtom mi někdo položil ruku na rameno. Přede mnou stál vysoký, štíhlý, trošinku přihrbený člověk, s tmavě rudými tvrdými vlasy, které tvořily bohaté prstýnky, pevně přiléhající k hlavě. Tvář měl mladou, hubenou, široká ústa s tenkými, poněkud našpulenými rty. Usmál se, jeho tváře se při tom složily do nesčetných vrásek a ukázaly se oslnivě bílé, ostré zuby. Poznal jsem ho, dříve než promluvil.

„Já jsem Yrjola,“ řekl, „konstruktér. Známe se od vidění.“

Podal jsem mu ruku, kterou pevně stiskl, pak ji lehce otevřel a dotkl se mé dlaně.

„Veslař?“ zeptal se s úsměvem, kdyby to bylo možné ještě širším. Přikývl jsem.

„S tím to bude u nás horší. Ale ty přece také běháš, doktore?“

Tento sportovní interview mě pobavil. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem, „ale bojím se, že tam —“ ukázal jsem rukou za skleněnou desku, „se běhat nedá, Tam nic není, viď?“

„Jak to?“ má nedůvěřivost se ho dotkla. „To je opravdový park… no… snad o něco menší, než vypadá odtud.“