Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Opět se usmál. V blýskavých očích, v tvrdých vlasech, ve tváři měl něco přitažlivého; bylo v ní hodně šelmovského, dokonce možná — i chytráckého humoru.

Díval se na mne, mrkaje rychle, jako kdyby se zamyslil nad několika slovy, která jsem řekl.

„Doktore,“ řekl, „GEA, to je po čertech velká a spletitá historie, a naše cesta — ještě spletitější… Víš co, než se ujmeš svého nemocničního království, věnuj mi patnáct minut času, ano!“

Překvapen tímto úvodem, opět jsem přikývl. Vzal mě za ruku a zavedl k nejbližšímu výklenku. Sjeli jsme výtahem dolů. Počítal jsem poschodí. Výtah se zastavil v prvním. Dveře se otevřely, proti mně v hustém pološeru spadaly dolů propletené listy divokého vína. Pod podrážkami zaskřípěl písek, do chřípí udeřil svěží pryskyřičný závan. Když jsem udělal několik desítek kroků a ohlédl se, zůstal jsem stát pln úžasu. Rozlehlá kopcovitá krajina se táhla na všechny strany, kam oko dohlédlo; pahorky, pokryté hustým porostem, z něhož vyčnívaly malebné vápencové skalky, běžely dál, až k obzoru, kde se modravými pruhy skláněly klíny lesních masívů.

„Dokonalá iluze,“ vydralo se mi se rtů.

Yrjóla na mne zachmuřeně pohlédl.

„Počkej,“ řekl, „slíbils mi patnáct minut. Pojďme dál.“

Přešli jsme plošku trávníku, mírně se svažujícího; další cestu uzavíraly keře rozkvetlého bezu. Můj průvodce se bez váhání pustil do houští. Následoval jsem ho. Keře náhle končily nad potokem, pěnícím se v skalnatých březích. Yrjóla se přenesl jedním skokem na druhý břeh, udělal jsem to po něm. Na druhé straně inženýr vyšplhal bez nejmenší námahy na veliký balvan a ukázal mi rukou místo vedle sebe.

Dlouho jsme mlčeli. Zdálo se, že zde vítr vane silněji, jeho pryskyřičnou vůni zesiloval chlad stoupající od potoka, jenž se rozstřikoval pod našima nohama. Na druhém břehu se zvedaly v zákrutu potoka majestátně melancholické kanadské jedle a o něco dále obrovská severská borovice s jehličím modrým a stříbrným. Její kořeny, podobné medvědím prackám, se kroutily a ztrácely v trhlinách skály. Chtěl jsem se zeptat, zdali tohle už je klam — po celou dobu jsem se snažil objevit místo, kde skutečný park přechází ve videoplastickou fátu morgánu, vytvořenou obratně skrytou aparaturou — ale nemohl jsem zjistit nejslabší stopu přechodu. Iluze byla dokonalá.

„Doktore,“ řekl Yrjóla nezvučně, „nevím, zdali jsi slyšel, že jsem jedním z konstruktérů GEY? Prosím tě, nemysli na ni jako na systém dobře vymyšlených strojů. Uvědom si: když jsme projektovali její budoucí tvary, když jsme předem promýšleli nezbytnost a užitečnost všech jejích zařízení, nemyslili jsme přesto na to, co je jedině důležité, totiž, že GEA bude kromě našich těl jedinou částečkou Země, kterou vezmeme s sebou…“

Musel jsem napnout sluch, tak tiše Yrjóla mluvil. Závany větru a šumot vody kypící mezi kameny chvílemi smazávaly jeho slova.

„To není obyčejná raketa. Tvůj pohled se bude setkávat s jejími stěnami v prvém okamžiku procitnutí, ve zdraví, v nemoci, při odpočinku i při práci — den za dnem, noc za nocí. Tak tomu bude po celá léta. Tyto stroje, tyto kovové stěny, tyto kameny zde, voda, stromy a vítr, to bude jediný vzduch pro plíce, podívaná pro oči. Pravda, ubohá, těsná, skličující, ale — pozemská. To bude nikoli tvoje raketa, doktore, nýbrž tvá země, tvá vlast.“

Odmlčel se.

„Tak to musí být a tak se to musí stát… jinak ti bude velice těžko. Velice zle a velice těžko. Vím, že mi to neřekneš, i kdyby ses skutečně zalekl a že od cesty neustoupíš, protože bys to nedovedl. A proto záleží na tobě, bude-li tato cesta — spíše život — nejvyšší svobodou nebo nejtěžší nutností. Neuplynulo ještě patnáct minut, ale to je všechno. Řekl jsem ti to proto, že… Mám mluvit dál, nebo chceš, abych táhl ke všem čertům?“

„Mluv, Yrjólo!“

„Víš, tuším tak trochu, proč jsi přišel mezi nás sám. Nerad si vybíráš a vždycky bys chtěl prožít dvě možnosti tam, kde je místo pouze pro jednu… Ale teď už mi hlasitě nadáváš?“

„Víš, že ne.“

„To je hezké. Poslouchej, tys porazil Mehillu?“

„Copak to má…“

„Má. Porazils všechny, pravda?“

„Ano.“

„Podej mi ruku.“

Podal jsem mu ruku; stáhl mě zpět. Balvan, na němž jsme seděli, dotýkal se sousedního. Když jsem pohlédl vzhůru, viděl jsem ohromnou kamenitou pláň, táhnoucí se až k vrcholu rozložitého horského hřebene. Potok tekoucí úžlabinou se leskl jak stříbrný hádek. Yrjóla přiblížil mou ruku k sousednímu balvanu. Čekal jsem, že se dotknu jeho drsného, chladivého povrchu. Avšak prsty pronikly kamenem jako vzduchem a narazily na plochý kov. Pochopil jsem, právě tudy vedla hranice parku, tady končily skutečné stromy a balvany a začínalo jejich pokračování vykouzlené videoplastikou, vzdálené lesy, zachmuřené nebe, hory nad námi… všechno.

„A ten potok?“ zeptal jsem se, ukazuje na hádka nahoře, který vypadal jako počátek vody bublající mezi kamením.

„Ten pod námi, to je ten nejskutečnější potok na světě: můžeš se v něm vykoupat, kdykoliv po tom srdce zatouží,“ odpověděl Yrjola, „ale ten nahoře, nu což, budu citovat tvá slova: dokonalá iluze.“

Pustil mou ruku. Byl to pohled dosti neobvyklý. Paže byla až po loket zabořena do balvanu, který ve skutečnosti neexistoval. Zrak lhal hmatu. Vytáhl jsem ruku, a když se vynořila, nabyla iluze své předchozí plnosti.

Když jsme odcházeli z parku, zeptal jsem se inženýra:

„Odkud mě tak dobře znáš?“

,Já tě vůbec neznám,“ odpověděl. „Říkal jsem dnes tobě to, co jsem před nedávnem říkal sám sobě.“

„Přesto však o mně víš…“ Usmál se tak, že jsem nedokončil.

„Vím o tobě všelicos, ale to je něco docela jiného. Musím to přece vědět. Jsem pánem nad stroji, ale přítelem lidí.“

„Zmínil ses předtím o závodech. Dá se tady běhat?“ „Ovšem, závodní dráha vede okolo parku. Těžko bys našel lepší. Budeme běhat… dost možná, že mě porazíš, ale docela jisté to není… Já běhám kratší trati: tři a pět kilometrů.“ Podíval se na mne, usmál se šelmovsky a dodal: „Ale porazíš mě, budeš-li opravdu chtít…“ Odmlčeli jsme se, Yrjola promluvil, teprve když jsme vystupovali z výtahu ve čtvrtém poschodí.

„To všechno jsou slova, pouhá slova. Říkáme, že to bude těžké, ale tušíme vůbec, co to znamená? Civilizace nás zchoulostivěla jako skleníkové plody, jsme baculatí, červeňoučcí, ne dost dobře vyuzení v dýmu pekel!“

„Co pořád má s tím peklem,“ blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem řekl:

„Nejsme tak docela skleníkové plody, jak říkáš… A rozhodně není možné říkat o tobě, že jsi baculatý.“

„To všechno nám ještě ukáže budoucnost. Zatím jen tolik: budeme dělat, co dovedeme, pravda?“

Zavřel jsem na souhlas oči, a když jsem je otevřel, Yrjola zmizel, snad ho sebral jeden z těch čertů, které měl stále na jazyku. „Jako kdyby sám byl pouhým videoplastickým klamem,“ napadlo mě a tato myšlenka vyvolala trpký úsměv.

Zeptal jsem se informátoru na cestu a šel do nemocnice.

Opět krátká cesta kabinou výtahu, napřed vzhůru, pak dlouhou nakloněnou šachtou mezi mléčnými a opálovými stěnami. Chodba vedoucí do nemocnice byla užší než koridor nad parkem, barvy krémově zlaté, s modrou malbou, jako kdyby na stěnu dopadaly stíny listů vržené sluncem. Okna žádná. Bůhví jak to bylo uděláno, protože stíny se přece docela zřejmě pohybovaly a vlnily jako ve větru. Překvapení tady bylo hodně. Některá mi připadala — pro můj vkus — poněkud příliš teatrální.