Stanisław Lem - Futurologický kongres

29. VII. Hrozně rychle se unavím. Ale už vím, že dřív, to znamená na začátku reanimace, jsem měl sny. Prý to tak má být. Prý je to normální. Příchozí z doby před několika desítkami let jsou uzpůsobováni novému životu postupně. Tato procedura připomíná způsob, jakým se vytahuje z vody potápěč — nelze ho z velké hloubky vytáhnout najednou. Stejně tak je nutno rozmrazence — to je první nové slovo, které jsem poznal — postupně zvykat neznámému světu. Píšeme rok 2039. Je červenec, léto. Krásné počasí. Má osobní ošetřovatelka se jmenuje Aileen Rogersová, má modré oči a je jí třiadvacet let. Přišel jsem podruhé na svět v revitáriu poblíž New Yorku. Jinak řečeno — ve zmrtvýchvstanici. Tak se tady říká. Je to skoro město se zahradami. Má vlastní mlýny, pekárny, tiskárny. Teď už totiž neexistuje ani obilí, ani knihy. Ale existuje chleba, kávová smetana a sýr. Ne od krávy? Ošetřovatelka myslela, že kráva je nějaký stroj. Nemohu se s ní domluvit. Kde se bere mléko? Z trávy. Přirozeně, že z trávy, ale kdo ji žere, aby z ní bylo mléko? Nikdo ji nežere. Kde se tedy bere mléko? Z trávy. Samo? Dělá se z ní samo? Samo ne. Tedy — úplně samo ne. Musí se mu pomoci. Kdo mu pomáhá, kráva? Mléko? A tak dále, pořád dokolečka.

30. VII. 2039. Je to jednoduché — polijí něčím pastvisko a od slunečních paprsků se z trávy udělá tvaroh. Jak je to s mlékem, to ještě nevím. Ale to nakonec není nejdůležitější. Začínám vstávat — a na vozíček. Byl jsem dnes u rybníka plného labutí. Jsou poslušné, připlavou na zavolání. Jsou cvičené? Ne, jsou dálkové. Co to znamená? V jaké vzdálenosti jsou ty labutě? Jsou dálkově řízené. To je divné, přirozené ptactvo už neexistuje, vyhynula začátkem XXI. Století následkem smogu. To tedy chápu. Aspoň to.

31. VII. 2039. Začal jsem chodit do kursu současného života. Kurs vede počítač. Neodpoví na všechny otázky. „To se dozvíš později.“ Už třicet let vládne na Zemi trvalý mír dík všeobecnému odzbrojení. Vojska zbylo jen málo. Už mi ukazoval modely robotů. Je jich mnoho, všelijakých, ale ne v revitáriu, aby neděsily rozmrazence. Vládne všeobecný blahobyt. To, nač já se neustále ptám, není prý podle mého učitele důležité. Kurs se koná v malé kabině před ovládacím panelem. Slova, obrazy a trojrozměrné projekce.

5. VIII. 2039. Už za čtyři dny mám opustit revitárium. Na Zemi žije 29,5 miliardy lidí. Existují sice státy a hranice, ale neexistují konflikty. Poznal jsem dnes hlavní rozdíl mez někdejšími a novými lidmi. Základním pojmem je dnes psychemie. Žijeme v psyvilizaci. Heslo „psychický“ přestalo existovat teď se říká „psy chemický“. Počítač tvrdí, že lidstvo bylo zmítáno rozpory mezi staromozkovinou zděděnou po zvířatech a novomozkovinou. Stará je popudlivá, iracionální, egotická a velice zatvrzelá. Nová táhla hot a stará čehý. Mám ještě potíže s vyjadřováním složitějších věcí. Staré se pořád pralo s novým. Totiž — nové se starým. Psychemie zlikvidovala vnitřní boje, které pohltily spoustu promarněné rozumové energie. Psy chemikálie za nás dělají se staromozkovinou to, co je nezbytné — harmonizují, konejší, přesvědčují zevnitř, po dobrém. Nelze spoléhat na spontánní pocity. Kdo by to dělal, ten by byl neslušný. Podle okolností je třeba vždycky spolknout příslušné specifikum. To pomůže, podpoří, nasměruje, uschopní a vyrovná. Ostatně, není to žádné to, je to součást mě samého, stejně jako se jí postupem času stávají brýle, bez nichž člověk špatně vidí. Nové vědy mě šokují, bojím se styku s novými lidmi. Nechci brát psychemikálie. Můj učitel říká, že to jsou typické a přirozené zábrany. Člověk jeskynní by se taky zpěčoval před tramvají.

8. VIII. 2039. Byl jsem se svou ošetřovatelkou v New Yorku. Zelený gigant. Výška, ve které plují mraky, se dá regulovat. Vzduch jako v lese. Chodci na ulicích oblečeni jako papoušci. Mají ušlechtilé tváře, jsou usměvaví, k sobě navzájem milí. Nikdo nikam nespěchá. Dámská móda je trochu praštěná jako vždycky — ženy nosí na čele pohyblivé pohlednice, z uší jim vyčnívají malé červené jazýčky nebo knoflíčky. Kromě přirozených rukou lze nosit ještě detašky — ruce navíc, odpínací. Tyhlety ruce toho moc nedokážou, ale přece jen sem tam něco podrží, otevřou dveře, poškrábou na zádech. Zítra opustím revitárium. Revitárií je v Americe dvě stě, a přesto už došlo k takzvaným skluzům v rozmrazovacím plánu té spousty lidí, kteří v minulém století s důvěrou uléhali do ledové lázně. S ohledem na zmrzlé fronty je nutno urychlovat rehabilitační procedury. To úplně chápu. Mám své bankovní konto, takže práci si začnu shánět až teprve po Novém roce. Každý zmrazenec má totiž procentní spořitelní knížku s takzvaným cílovým zmrtvýchvstáním.

9. VIII. 2039. Dnes je pro mě důležitý den. Mám už třípokojové obývadlo na Manhattanu. Terkoptérou přímo z revitária. Teď se říká zkráceně „tertit“ a „koptit“. Není mi ale jasný významový rozdíl mezi těmi dvěma slovesy. New York, kdysi smetiště ucpané auty, se proměnil v soustavu mnohaposchoďových zahrad. Sluneční světlo se pumpuje potrubím. To jsou soledukty. Tak hodné děti, které vůbec nezlobí, se za mých časů vyskytovaly jen ve výchovných knížkách. Na rohu mé ulice je Kancelář pro registraci samorostlých kandidátů na Nobelovu cenu. Vedle jsou i výstavní síně, kde za pár floků prodávají autentická plátna — se záručními listy a průkazy původu — dokonce i Rembrandty a Matisse! V zadním traktu věžáku, kde bydlím, je škola malých pneumatických počítačů. Občas je odtamtud slyšet — větracími šachtami? — jejich syčení a funění. Těch počítačů se užívá mimo jiné k vycpávání milovaných psů po jejich přirozené smrti. Připadá mi to spíš monstrózní, ale lidé jako já jsou zde v nepatrné menšině. Chodím hodně po městě. Už umím jezdit hnáčem, není to těžké. Koupil jsem si oranžový župánek s bílou přednicí, stříbrnými boky, oranžovou stuhou a zlatě lemovaným límcem. Není zdaleka tak křiklavý jako jiné obleky, jaké se teď nosí. Dá se taky koupit oděv, který neustále mění tvar i barvu, šaty, které se smrsknou, upře-li na ně pohled muž, a naopak takové, které se rozloží jako okvětní lístky, šaty a blůzky, na kterých běhají obrázky, jako kdyby to byly televizní obrazovky. Každý může nosit vyznamenání, jaká chce a kolik jich chce. Na klobouku se mohou hydroponicky pěstovat zakrslé japonské rostliny. Mohou, ale naštěstí nemusí. Nebudu na sebe nic věšet, ani do uší, ani do nosu. Měl jsem letmý dojem, že lidé, tak hezcí, vysocí, milí, zdvořilí a klidní, jsou ještě k tomu všemu nějací nějací zvláštní, je v nich něco, co mě udivuje, přinejmenším překvapuje. Ale zaboha nevím, co by to mohlo být.

10. VIII. 2093. Byl jsem dnes s Aileen na večeři. Příjemný večer. Pak jsme byli v starověkém lunaparku na Long Islandu. Bavili jsme se báječně. Bedlivě pozoruji lidi. Něco na nich je, něco zvláštního, ale co? Pořád na to nemohu přijít. Dětské oblečení — chlapeček převlečený za počítač. Jiný chlapeček letěl Pátou ulicí ve výši prvního patra nad davem a sypal na chodce marcipánové kuličky. Lidé mu mávali, vlídně se na něho usmívali. Idyla. Neuvěřitelné!

11. VIII. 2039. Nedávno byl klibiscit o zářijovém počasí. Počasí se určuje rovným a všeobecným hlasováním měsíc předem. Výsledek hlasování se zveřejní ihned díky počítači. Hlasuje se vytočením příslušného telefonního čísla. Srpen bude slunný, s malým množstvím srážek, nepříliš horký. Bude hodně duh a kumulů. Duhy teď nebývají jen po dešti, dají se vyrobit ještě nějak jinak. Představitel meteorologů se omlouval za nezdařilé mraky z 26., 27, a 28. července — nepozornost technické kontroly! Stravuji se ve městě, někdy i v obývadle. Aileen pro mě vypůjčila Websterův slovník z knihovny revitária, protože teď už knihy neexistují. Nevím, co je místo nich. Nerozuměl jsem jejímu vysvětlování a bylo mi hloupé se k tomu přiznat. Opět večeře s Aileen, v „Bronxu“. Ta milá dívka si se mnou má vždycky o čem povídat, není jako ta děvčata v hnáčích, která svalují veškerou konverzační povinnost na sví kabelkové počítače. Viděl jsem dnes v Kanceláři ztrát a nálezů tři takové kabelky, které si zprvu povídaly klidně, ale potom se pohádaly. Pokud jde o chodce, a vůbec o lidi na veřejných místech — mám dojem, že funí. Tak nějak hlasitě dýchají. Že by zvyk?