Stanisław Lem - Futurologický kongres

„Ale kdepak!“ namítl živě Trottelreiner. „To je skutečnost, můj milý, ta nejopravdovější skutečnost!“

„A proč je nemocnice tak prázdná?“

„Vy to nevíte? Aha, pravda, vy jste byl v bezvědomí Je stávka.“

„Lékařů?“

„Ano, celého personálu. Extremisté unesli doktora Fishera. Výměnou za jeho propuštění žádají vás.“

„Mne?“

„Ano, oni přece nevědí, že vy už nejste on, nýbrž Ijon Tichým“.

Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí.

„Spáchám sebevraždu!“ řekl jsem ochraptělým hlasem.

„To bych vám neradil. Chcete, aby vás zase přesadili?“

Horečně jsem uvažoval, jak se mám přesvědčit, není-li to přece jen halucinace.

„A co kdybych se tak “ řekl jsem a vstal.

„Co?“

„Co kdybych se tak na vás projel, hm? Co tomu říkáte?“

„Pro co? Přeskočilo vám snad?!“

Změřil jsem si ho pohledem, soustředil jsem se, skočil jsem mu na hřbet a — spadl jsem do kanálu. Div jsem se neudávil smradlavou černou břečkou — ale ta úleva! Vylezl jsem na břeh, krys už tam bylo méně, zřejmě někam odešly. Zbyly tam jen čtyři. U kolen hluboce spícího profesora Trottelreinera hrály jeho kartami bridž. Vyděsil jsem se. I když jsem bral zřetel na nesmírně vysokou koncentraci halucinogenů, je možné, aby krysy mohly hrát karty? Nahlédl jsem té nejtlustší do listu. Mlátila kartou, kterou zrovna popadla. Nebyl to žádný bridž, žádná hra Oddychl jsem si.

Pro jistotu jsem se rozhodl, že se nehnu z kanálu ani na krok. Měl už jsem po krk všech forem záchrany — alespoň na nějakou dobu. Nejdřív se budu dožadovat záruky. Jinak se mi zas bude zdát kdovíco. Ohmatal jsem si obličej. Žádná brada a žádná maska. Co se to se mnou zase stalo?

„Pokud jde o mě,“ řekl profesor Trottelreiner, aniž otevřel oči, „jsem poctivé děvče a doufám, že na to vezmete ohled.“

Nastavil ucho, jako kdyby čekal na odpověď, a pak dodal:

„Není to z mé strany jen falešná ctnost, která by měla roznítit vaši otupělou smyslnost, ale čistá pravda. Nedotýkejte se mě, prosím vás, protože bych byla nucena si sáhnout na život.“

Aha, tak i on musel pospíchat do kanálu, prolétlo mi hlavou.

Poslouchal jsem dál a poněkud jsem se uklidnil, protože skutečnost, že profesor má halucinace, se mi zdála být důkazem, že já je nemám.

„Zazpívat můžu, proč ne?“ řekl zatím profesor. „Skromná písnička dívčinu k ničemu nezavazuje. Doprovodíte mě na klavír?“

Ale třeba prostě jen mluvil ze spaní. Takže jsem zas nevěděl, na čem jsem. Co kdybych na něj zkusil nasednout? Ale vždyť mohu skočit do kanálu bez jeho prostřednictví!

„Nějak dnes nejsem při hlase. A čeká na mě maminka. Nevyprovázejte mě, prosím vás!“ prohlásil kategoricky Trottelreiner.

Vstal jsem a posvítil jsem si na všechny strany baterkou. Krysy zmizely. Švýcarská futurologická skupina chrápala svalená u zdi. Opodál leželi na nafukovacích lehátkách reportéři promíšení s ředitelstvím Hiltonu. Všude kolem se válely ohryzané kuřecí kostičky a plechovky od piva. Jestli je i tohleto halucinace, tak je tedy náramně realistická, řekl jsem si v duchu. Ale chtěl sem se ujistit, že není.

Byl bych se rád vrátil do definitivní a neodvolatelné skutečnosti. Copak se asi děje nahoře?

Výbuchy bomb či blbů duněly zřídka. Ozvalo se blízké hlasité šplíchnutí. Hladina černé vody se rozevřela a objevila se sešklebená tvář profesora Trottelreinera. Podal jsem mu ruku. Vylezl na břeh, oklepal se a pravil:

„Měl jsem ukrutně pitomý sen.“

„Panenský, co?“ poznamenal jsem bezděčně.

„K čertu, tak ona je to pořád ještě halucinace?“

„Proč si to myslíte?“

„Jenom v halucinacích znají druhé osoby obsah našich snů.“

„Slyšel jsem prostě, co jste říkal,“ vysvětlil jsem mu. „Pane profesore, neznáte náhodou jak odborník nějakou zaručenou metodu, jak se přesvědčit, zda je člověk při smyslech, anebo trpí halucinacemi?“

„Vždycky u sebe nosím proberan, krabička bude sice promočená, ale tabletám to nevadí. Proberan ruší všechny stavy omámenosti, halucinace, vidiny a noční můry. Chcete?“

„Váš preparát tak možná působí,“ zabručel jsem, „ale určitě tak nepůsobí vidina toho preparátu.“

„Jestli máme halucinace, tak se probudíme, a když ne, vůbec nic se nestane,“ ujistil mě profesor a vložil si do úst světle růžovou tabletku. I já jsem si jednu vzal z mokré krabičky, kterou mi přistrčil. Tabletka mi sklouzla po jazyku do krku. S rámusem se nad námi otevřel kanálový příklop a hlava v parašutistické přílbě zařvala:

„Honem nahoru. Tak dělejte, honem! Vstávat!“

„Helikoptéry nebo raketky?“ zeptal jsem se podezíravě. Pokud jde o mě, seržante, můžete mi vlézt na hrb.“

Sedl jsem si ke zdi a zkřížil ruce na prsou.

„Jemu přeskočilo?“ zeptal se seržant věcně Trottelreinera, který začal šplhat po žebříku nahoru. Kolem začalo být rušno. Stantor mě popadl za rameno a snažil se mě zvednout, ale odstrčil jsem ho.

„Vy tu radši chcete zůstat? Prosím “

„Žádné prosím, řekněte raději: dej vám pánbůh štěstí,“ opravil jsem ho. Jeden po druhém mizeli v otevřeném příklopu kanálu. Viděl jsem zář ohně, slyšel jsem povely, podle svistotu jsem poznal, že je jednoho po druhém expedují s pomocí létajících toren. To je divné, co to vlastně znamená? Uvědomil jsem si. Mám snad já halucinace místo nich? Per procura? A to tu mám takhle sedět do soudného dne?

Přesto jsem se ani nehnul. Příklop s rámusem zabouchl a já zůstal sám. Baterka, kterou jsem postavil šikmo na beton, slabě osvětlovala okolí kroužkem světla, které se odráželo na stropě. Kolem prošly dvě krysy s propletenými ocasy To určitě něco znamená, pomyslel jsem si, ale bude lepší se tím nezabývat.

V kanále to zašplíchlo. Nono, zabručel jsem si pod vousy, kdopak je te 'ka na řadě? Olejnatá hladina vody se rozestoupila a objevily se lesklé černé postavy pěti žabích mužů v brýlích, kyslíkových maskách a se zbraněmi v ruce. Jeden po druhém vyskočili na chodník a šli ke mně. Žabí ploutve na nohou jim příšerně čvachtaly.

„Habla usted espaňol?“ obrátil se na mě první a stáhl si masku z hlavy. Měl snědou pleť a knírek.

„Ne, ale jsem si jist, že vy mluvíte anglicky.“

„To je nějaký drzý gringo,“ řekl ten s knírkem. Jako na povel si všichni stáhli masky z obličeje a vzali si mě na mušku.

„Mám vlézt do kanálu?“ otázal jsem se poslušně.

„Postav se ke zdi. Ruce vzhůru, a hodně vysoko!“

Dostal jsem hlavní do žeber. Povšiml jsem si, že halucinace byla velice důkladná v detailech — i samopaly měli všichni zabalené do pytlů z plastické hmoty, aby se jim nepromočily.

„Bylo jich tu víc,“ řekl ten s knírkem silnému brunetovi, který se pokoušel si zapálit cigaretu. Vypadal na velitele. Svítili si na celé tábořiště, kopali do prázdných řinčících plechovek a převrhávali lehátka. Důstojník konečně řekl:

„Zbraň?“

„Prohledal jsem ho, pane kapitáne, žádnou nemá.“

„Smím dát ruce dolů?“ zeptal jsem se od zdi. „Už mi zdřevěněly.“

„Za chvíli ti zdřevění nadobro. Odpráskneme ho?“

„Jo,“ přikývl důstojník a vypustil dým z nozder. „Ne, počkejte ještě,“ dodal.

Přistoupil ke mně a zahoupal se v bocích. K opasku měl přivázaný provázek se spoustou zlatých prstenů. Fantasticky realistické! pomyslel jsem si.