Oleh Romančuk - Стріла Всесвіту

Mazor si vzpomněl na první rozmluvu se Zorjanou. Moc toho spolu nenamluvili a později už docela nic, protože se Zorjana vracela každým dnem stále později. Dnes tu už vůbec není. Ale místo, kde stává, je stále jakoby prosvětlené její přítomností.

Nebe bylo temné a na obzoru už probleskovaly ohně velkoměsta. Ultramaríny pozdního večera, napadlo Mazora přirovnání. „Ať chceš, nebo ne, stejně se budeš stále vracet, i když jsi cítil touhu utéci…“ Vzpomněl si na slova Mykoly.

Náhle zaskřípaly brzdy. Z vozu vyskočila Magda, nervózně pohlédla na hodinky a vykřikla. „Bože, už je tak pozdě a on mě čeká…“

Zorjana za ní rychle zavřela dveře a vypnula kontakty. Ani se s Mazorem nepozdravili.

Spokojeně si vzpomněl na dnešní den. Oč to má jednodušší než Zorjana, udělá si svou práci a sbohem, má klid. Kdepak! Pořád se za něčím honit, to není pro něho. Může se spolehnout na výkon motoru, na svou bytelnou karosérii, na Mykolu. Je za ním vidět jeho práce. Tak je to dobře. Chudák Zorjana. Je tak neobyčejná, křehká, všude vzbuzuje pozornost, každý se jí chce dotknout. Je, nebo není přízrak? Ale je šťastná. V tom věčném shonu i s tím zraněním je šťastná a neměnila by. Najednou se mu silně zachtělo ji ochránit.

Zítra udělám všechno, abych ji doprovodil alespoň pár kilometrů. Je tak bezbranná, nesmím dopustit, aby se jí zas něco přihodilo a vrátila se zraněná.

Na druhý den se Mazor probudil do krásného rána. Bylo po východu slunce, když Mykola s Magdou vyšli z domu a oba se usmívali. Magdiny zlaté vlasy čechral ranní větřík. Mazor vymýšlel argumenty, jak Mykolovi přesvědčivě vysvětlit, že dnes nemůže jet jinou trasou než po dálnici. Ale nestačil říci ani slovo, protože Magda se posadila do svého vozu a trochu nejistě se zeptala otevřeným okénkem:

„Jestli chceš, doprovodím tě, Mykolo.“

Projeli uličkou mezi ostatními vozy a vpluli do dálničního řečiště. Mazor ani nevzhlédl, když se Zorjanou jeli těsně vedle sebe v dvouproudové magistrále.

Najednou musel přibrzdit. S leknutím pozoroval, jak na oranžovém boku Zorjany vyrostla nová, hluboká rýha. Mazor se zachvěl a jeho spolehlivý motor, nejsilnější z vozu jeho třídy povážlivě zahlučel. Zorjana zvolna k němu obrátila svůj panoramatický telelokátor a velmi pomalu a tiše řekla:

„To nic, Mazore, nebolí to. Jsi tak silný… a krásný. Je mi s tebou dobře. Jsem opravdu šťastná, že mohu jet vedle tebe.“

Probudil jsem se o půlnoci. V pokoji byla tma a ticho, jen zvenku sem zaléhalo šumění deště a závany větru. Okna skřípala, jak se vichr do nich opíral, kapky bušily do oken a já byl docela sám v prázdném bytě. Světlo pouliční lampy nepravidelně blikalo záclonou deště a v jeho mihotání se mi zdálo, že se oknem na mě někdo dívá.

Náhle z nebe sklouzl blesk a třeskutě zahřmělo. Otevřela se okna a vichřice vtrhla do pokoje. Záclony se vypjaly jako křídla rogalla a papíry polekaně odlétly a schovaly se pod stůl.

Něco spadlo na zem a kutálelo se po podlaze. Leknutí mě bodlo jako ostrá jehla a v tom okamžiku můj mozek osvítila myšlenka. Bylo to jediné a správné řešení úkolu, který jsme se s Olegem snažili najít už druhý rok.

Seskočil jsem z postele a radostí vyskočil pravděpodobně svůj osobní rekord. Předmět, který mi osud poslal na pomoc, bylo malé zelené jablko. Vítr ho utrhl ze stromu a hodil do pokoje.

Příštího dne jsme s Olegem provedli kontrolní výpočet a přesvědčili se o správnosti řešení.

Uplynulo několik let. Jednou jsem spěchal a v hlubokém zamyšlení přecházel ulici. Disertační práce se kvapem blížila k závěru, ale chyběla mi závěrečná myšlenka, která by byla výslednicí dlouholetých pokusů. Chybělo elegantní zakončení, díky kterému by se neúhledná hromada kamení změnila v krásný architektonický výtvor. Už jsem se začínal bát, že svou práci nedokončím. Do mého přemítání prudce zaskřípěly brzdy. Přede mnou stál šedý automobil. Kupodivu místo bolesti jsem ucítil zvláštní ulehčení. Když jsem se pak pomocí kolemjdoucích zvedl, pochopil jsem příčinu nenadálé radosti. Při pádu se mi vynořila ona základní důležitá myšlenka, kterou jsem tak postrádal.

Doma jsem si vzpomněl na noc v prázdném bytě a na záchvěv strachu, který mi tehdy pomohl rozluštit obtížný úkol. Porovnal jsem obě příhody a svěřil se Olegovi. Chvíli mlčel, kutil něco na aparatuře a pak se mě zeptal:

„Chceš tím říct, že strach ti pomáhá posouvat vědu kupředu?“

„Ne tak docela, ale něco na tom je…“

Oleg se zase vrátil k přístrojům. Netrpělivě jsem čekal na jeho slova.

„Napadlo mě,“ ozval se konečně..že mám známého psychologa. Jmenuje se Ivan Jeršov a pracuje v Novosibirsku. Náhodou se právě zabývá psychologickými stavy vyvolanými strachem. Zajeď si k němu a uvidíš. Třeba tě přesvědčí, že si v poslední době trochu vymýšlíš. A teď už prosím tě jdi, mám tu spoustu práce.“

Za týden jsem letěl do Novosibirska. Nějak jsem nebyl ve své kůži. Možná že si opravdu vymýšlím, jak říkal Oleg, a neměl bych tím nikoho obtěžovat. Ale někde v koutku duše jsem přece jen doufal, že nejedu tisíce kilometrů zbytečně.

Jeršov na mě čekal na letišti. Měl statnou postavu a jeho modré oči se dívaly na svět tlustými skly brýlí. Cestou jsem mu vyprávěl obě příhody a domněnky, které ve mně vzbudily. Mlčky mě poslouchal, a když jsem domluvil, zeptal se:

„Povězte mi, měly oba problémy, které se vám podařilo tak náhle vyřešit, něco společného?“

„Vůbec nic, byly to naprosto rozdílné směry výzkumu.“

Ivan Jeršov se netajil svou radostí. Plácal mě po ramenou a pohvizdoval si.

„Promiňte, jsem tak trochu vyveden z míry,“ obrátil se ke mně, „víte, to, co jste mi řekl, je pro mě moc příznivá zpráva. Dlouho jsem se načekal a vy jste mi spadl přímo z nebe. S testováním začneme raději ihned.“

Na příští tři dny jsem se stal pokusným králíkem. Prošel jsem řadou laboratoří a byl jsem napojen na mnoho přístrojů, které prověřovaly mou psychiku, nervovou soustavu a citlivost.

Později při odjezdu mi Jeršov řekl:

„Všechny testy nejsou ještě zpracovány, ale už dnes mohu s klidným svědomím říci, že se tvé domněnky potvrdily. Stresový stav vyvolaný strachem vyvolává u tebe výrazný efekt. Prostě v tom okamžiku tvoje duševní schopnosti dosahují vrcholu. Tento jev pozitivní integrace vysvětluje teorie Kazimierze Dobrowského a Caesara Lambrozziniho.“ Uchopil mě za ruku a podíval se mi do očí:

„Ale se strachem si nezahrávej, Slávku, není to dobrý stařeček z pohádky. Mohl by tě zahubit.“

Když jsem přišel do ústavu, Oleg mě ani nezpozoroval. Stál u počítače. Tiše jsem si sedl naproti a čekal.

„Tak co, podařilo se Ivanovi vyhnat ti z hlavy hlouposti?“ zeptal se mě až po chvíli.

Všechno jsem mu pověděl.

Uplynulo několik let. Náš ústav, jehož ředitelem se mezitím stal Oleg, se ve svém experimentálním snažení dostal až na hranici, od níž vedla cesta k novým, převratným objevům a fantastickým možnostem poznání. Předtím ovšem bylo třeba vyřešit poslední úkol. Ukázal se neobyčejně obtížný, a tak všichni odložili běžnou práci a lámali si hlavu.

Jednoho podzimního deštivého dne mě pozval Oleg do své pracovny. Bylo to krátce poté, co se vrátil z Moskvy. Nervózně kouřil a vypadalo to, že mě vůbec nevnímá.