Oleh Romančuk: Стріла Всесвіту

„Prokristapána, co se to se mnou děje? V hlavě mi haraší pořádné bláznivé nápady,“ snažila se Kateřina vzpamatovat, ale nebyla schopna odtrhnout od robota oči. Napadlo ji, že v celém svém životě neměla tak nevšední pocit jistoty o své pravdě, jako v tomto okamžiku. S očima upřenýma do jeho proměnlivé tváře mimoděk zašeptala. „Ne, i kdyby mi říkali cokoli, Pokračovatel není jediným posláním mého syna.“

Místo, kde každý večer stála, se zdálo jakoby prozářené její přítomností. Malý čtverec na plastovém koberci. Padal sníh a velké měkké vločky ihned roztávaly, jakmile dosedly na vytápěný plastový povrch. Byl téměř večer, ale místo bylo stále prázdné. Lehké proudy větru zvolna obsypávaly kulatá větrací okénka sněhovými hvězdičkami, které tály a zanechávaly po sobě jemné potůčky vody.

Podél silnice zasvítily reflektory.

Mazora napadlo, že dnes prožil mimořádně zdařilý den. Ani jednou neporušil pravidla silničního provozu, neriskoval a včas se vrátil na stanoviště. Byl to opravdu pěkný, klidný den. Necítil se ani trochu unaven, jak tomu bývá, když musí jet náročné trasy, nebo křížem krážem brázdit dálnice. To by byl malátný a nemyslel by na ni. Teď však se cítil dobře a myšlenka na ni ho neopouštěla. Představoval si ji, drobnou a křehkou, celou pěkně oranžovou s hlubokými škrábanci na bocích. Musela tvrdě pracovat. Každý den se honila a štvala bůhví, kam a bůhví za čím. A přitom byla tak neobyčejná, něžná, že se každý mimoděk snažil dotknout se jejího těla, aby se přesvědčil, že nemá před sebou přízrak.

Rány na bocích se jí do rána nestačily zahojit. Mazorovi jí bylo líto. Tehdy ji poprvé oslovil:

„Bolí?“

Zorjana tenkrát neodpověděla, jen k němu sotva znatelně obrátila svůj panoramatický telelokátor a vážně se na něho zadívala. V jejím pohledu nebyl zájem, ani pochopení, naopak vyčetl v něm spíše rozladění a záblesk strachu.

„Takový nemotora a doráží, co si vůbec myslí? Ach, jsem tak unavená.“

Neřekla ani slovo a vypnula kontakt.

Na jejich parkovišti se Zorjana objevila před dvěma týdny. Právě toho dne začaly z nebe padat první vločky. Přicházela zima. ‹‹Mazor tehdy odpočíval a měl už vyřazeny všechny systémy kromě panoramatického. Na volné místo vedle něho předjelo malé oranžové autíčko podivného tvaru. Mazor předtím nikdy nic podobného neviděl. V paměti se mu promítaly všechny známé modely, ale tohle stvoření nemohl nikam zařadit. Okamžitě si všiml hlubokých rýh na jeho bocích. A toho večera počkal, až z malé mašinky vystoupí světlovlasá žena, a pak se zeptal:

„Bolí?“

Oranžová kráska s ním nechtěla mluvit. A nepromluvila ani příštího dne.

Nezlobil se. Cožpak se mohl on, se svou téměř dvacet centimetrů silnou pancéřovou karosérií, s nejvýkonnějším motorem své třídy, zlobit na tohle subtilní stvoření, jehož tělo je poseto ranami?

Poprvé se ozvala až pátého dne od jejich seznámení, pokud tak lze nazvat den, kdy začaly padat první sněhové vločky. Mazor se tenkrát vrátil až za šera a ona ještě později. Vysíleně narazila blatníkem na patník dálničního selektoru a hned vypnula světla. Kontakt nevyřadila, protože když se Mazor zeptal, jak se jmenuje, nečekaně rychle se ozvala:

„Zorjana. A ty?“

„Mazor.“

„…Jsi jiný než ostatní.“

„Co tím myslíš? Nerozumím ti.“

„No prostě… lišíš se od ostatních. A děkuju ti,“ usmála se.

„Zač?“

„No víš, včera jsem si myslela, že pojedeš za mnou. A bála jsem se. Protože… protože jsi takový, takový hromotlucký. A nejel jsi za mnou, a proto ti děkuji.“

„Divíš se tomu? Cožpak mohu jet tam, kam se mi zlíbí?“

„Proč ne?“ řekla Zorjana trochu vzdorně.

Otázka Mazora překvapila.

„Chceš snad říci, že ty můžeš? Že si smíš vyjet, kam chceš?“

„No, do jisté míry ano,“ řekla váhavě.

„Zorjano, pověz mi,“ zeptal se Mazor trochu rozpačitě. „Proč se vracíš vždycky tak pozdě a… vypadáš tak unaveně.“ Chtěl ještě dodat, že mu je jí líto, ale nevyslovil to. „A proč jsi tak poškrábaná?“

„Jsi zřejmě nezkušený, Mazore,“ vyhnula se přímé odpovědi, „měl bys vědět, že dělat to, co se ti líbí a co máš rád, je mnohem náročnější než plnit příkazy.“

„To opravdu nevím, Zorjano,“ řekl upřímně.

„Tvůj svět je jiný. Ale vypadáš tak spokojeně,“ podívala se na něho, „možná že jsi i šťastný, přestože nevíš, co je to volnost.“ Odmlčela se. „Stejně bych s tebou neměnila,“ zasmála se, „i za cenu, že nebudu mít ty škrábance, jak říkáš.“

„Kdo jsi?“

„Zorjana přece, vždyť už jsme se seznámili.“

„Vím, jak se jmenuješ, ale myslím to jinak…, jsi tak zvláštní, myslím, že ti dobře nerozumím.“

„Promiň, Mazore,“ řekla Zorjana, „neřekla jsem ti, že jsem… no prostě nesériová výroba. Moje Magda mě sama vyrobila podle vlastních návrhů a výpočtů. Prostě chtěla mě mít takovou, jaká jsem. A jsem jí vděčná,“ dodala důrazně.

„Opravdu můžeš jet, kam chceš?“ přerušil ji Mazor nedůvěřivě.

„Ale ano, ty mi nevěříš?“

„Věřím, Zorjano, ale nechápu.“

„Jsem experiment. Moje Magda mi dává svobodu. Ale neboj se, nezneužívám ji, víš, svoboda zavazuje,“ řekla přemýšlivě.

Mazora na okamžik vyvedla z míry ta oranžová a jak se mu zdálo samolibá a rozmarná Zorjana. Mimoděk si představil sebe, jak veze obrovské bloky bytových buněk, jak nakládá poražené kmeny na horských cestách a táhne za sebou semdesátitunové trajlery s nákladem. Náhle si připadal vedle Zorjany nesmírně užitečný a byl na sebe pyšný.

„Rád bych se tě ještě na něco zeptal, Zorjano. Kam to vlastně jezdíte s Magdou, co dělá?“

„Magda je výtvarnice. Je nám spolu moc hezky. Cestou mi vypráví o sobě a spoustu zajímavých věcí o své práci. Jednou mě už taky namalovala. Byla jsem překvapená, když mi pak ukázala můj portrét. Moc se mi líbil. Jsem na něm taková oranžová a…“

„A křehká a něžná, viď?“ skočil jí do řeči. „Opravdu jsi taková, Zorjano, a vypadáš tak bezbranně,“ dodal. „Jaký máš výkon motoru?“

„Nijak velký, ale tebe bych kdykoli vystřihla,“ zasmála se.

„Víš, Mazore, Magda potřebuje ke své práci sbírat dojmy, inspiraci, jak sama říká, pro svou cestu k nádherné dokonalosti. A k tomu potřebuje svobodu pro sebe i pro mě. Já jí totiž pomáhám,“ řekla důležitě.

„Myslím, že tě chápu. Ale stejně… je mi vás líto… obou, tebe i Magdy. Ty pomáháš Magdě k inspiraci a za to platíš svými ranami.“

„Jsme tak odlišní, my dva, Mazore. Ale nechme toho, musím si odpočinout. Zítra mě čeká práce, Magda musí být brzo ráno v ateliéru. Pracuje na dokončení pomníku. Postava člověka obklopeného stroji. Symbióza ducha a hmoty, symbol síly a dokonalosti.“ Zorjana mluvila pomalu a vážně, téměř zasvěceně. „Chce, aby její dílo bylo každému srozumitelné. Určitě se jí to podaří, uvidíš! Ona totiž dosáhne všeho, co si zamane, umí všechno. Mě si také vyrobila.“

„Vím, už jsi mi o tom vyprávěla.“

„A co ty, Mazore? Jak se jmenuje tvůj člověk?“

„Mykola. Je stavař, pracujeme spolu už sedmý rok. Zvykl si na mě a má mě rád. Ostatně já jeho taky.“