Oleh Romančuk: Стріла Всесвіту

Davide, proboha, probuď se už. Proč mlčíš, co ti je?“

Díval jsem se na něho a vzpomínal na malého chlapce, kamaráda z mého dětství. Promítly se mi jako ve filmu tiché večery plné dětských snů, kdy se nás ještě nedotkla ta zhoubná nemoc, co přepadla svět a zničila nejeden život. Díval jsem se na něho a připomínal si naše nekonečné hovory, než jsme se rozhodli odletět z Triady sem, na Danae, abychom unikli z toho šíleného světa, který nás zvolna vysával. Rozpomínal jsem se na naše společné plány, které se nám tu splnily. Byli jsme přece na téhle planetě tak šťastni, a začal jsem chápat, že je všemu konce. Je možné, že snad každý z nás nosí v sobě zárodek té zhoubné choroby? Stačí snad jen drobný impuls, aby vzplanula epidemie, která zničí naděje lidí na lepší svět, zahubí štěstí? Vždycky jsem byl přesvědčen, že mí přátelé, co sem přijeli, jsou imunní proti tomu ďáblovu vynálezu, věřil jsem, že nehrozí nebezpečí a — zmýlil jsem se. Jeden z nás už onemocněl a za čas může vzplanout nakažlivá choroba mezi ostatními a zpustoší planetu.

Přemýšlel jsem o tom a v duchu jsem slzel, protože jsem věděl, co udělám.

Poté, co skončil anihilační proces (z jiskřivého plamenu to zaválo teplým větrem), spálil jsem úl i s včelami.

Nikdo na Danae od této doby nemá tušení, kam se poděl John Adams a smutek jeho rodiny je o to menší, že zůstává naděje v jeho návrat.

V hale jejich domu visí přes půl stěny velká podobizna Johna ještě z dob, kdy jsme spolu sloužili na Eldorádu. Obraz jsem namaloval nějaký čas po tom, co John byl nezvěstný, a zobrazil jsem ho tak, jak jsem si ho uchoval v paměti před tím osudním dnem. Často před ním stojím, když mě nikdo nevidí, a nekonečně dlouho si prohlížím Johnovu milou otevřenou tvář. Pane bože, napadá mě, jaká muka musel asi vytrpět, než se v jeho duši usídlila ta myšlenka, než se vyhloubila ta bezedná propast, která pohltila všechno, co v něm bylo dobrého.

Pomáhal jsem jeho ženě Mary, když dorůstali jeho synové, oblíbil jsem si oba a staral se o ně jako o své děti. Teď už jsou dospělí a samostatní, ale navštěvují mě stále a myslím, že mě mají rádi.

Nikdo se nikdy nedozví, co cítím při pohledu na ně, a nikdo se nikdy nedozví, proč zmizel John Adams.

Nikdy.

Za teplých večerů často vyjíždím na koni do modravých luk. Zastavuji se a napjatě se zaposlouchávám do ticha, zda někde nebzučí včely.

V noci se mi zdávají děsivé sny, jak z Johnova úlu vylétá včelí roj a usedá v bezmezné rovině porostlé modrou trávou. Vstávám z postele, utíkám za včelami, bořím se hromadou zlata, těžce vytahuji nohy a padám…

A co když z Johnova úlu skutečně vyletěl roj? Ta myšlenka mi nedá spát už mnoho let. Proto za teplých večerů usedám na koně, jedu k modrým loukám a napjatě se zaposlouchávám do ticha.

Kateřina se jako obvykle chystala zběžně přehlédnout titulky novin, když jí pohled sklouzl na rubriku Verše našich čtenářů. Zarazila se u titulku Mému potomku.

Lehce ji zamrazilo. Rozechvěle přečetla první řádky:

Noviny se jí roztřásly v neposlušných rukou. „To není možné,“ říkala si, „asi jsem se spletla.“ Znovu se pokoušela přečíst první verš, ale písmena se jí začala míhat před očima a srdce se jí zběsile rozbušilo.

Kateřina se vzpamatovala a přitáhla si noviny blíž k očím, aby se přesvědčila. Tyto řádky napsány úhledným písmem na vytrženém listu ze školního sešitu celá léta schovává. Kromě ní je dosud nikdo nečetl, ani nespatřil léty zešedlý papír.

Podařilo se jí přečíst podpis autora. Podivný podpis. EX 16-9. To přece nemůže být pseudonym, pomyslela si.

Nalistovala poslední stranu a automaticky vytočila číslo. Okamžik čekala, než se ozval mladý hlas:

„Redakce.“

„V dnešním vydání jste uveřejnili verše čtenářů.“ řekla a odmlčela se.

.,Ano a co si přejete?“

„Pod nimi je značka EX 16-9.“

„Ano, líbily se vám?“ hlas přeslechl otázku. „Víte, moc nás zajímá ohlas čtenářů.“

„Kdo je to my?“

„Redakce a autor, totiž autoři té básně.“

Kateřině se roztřásla kolona, ale zeptala se, jako by šlo o něco docela bezvýznamného:

„Co znamená EX 16-9, to je pseudonym?“

„Experiment šestnáct devět.“ Mladý muž v telefonu byl stručný.

„Kdo je autorem experimentu?“ řekla téměř šeptem, jak se jí sevřelo hrdlo.

„Druhé VKS, totiž druhé výzkumné kybernetické středisko,“ vysvětloval, „ale ještě jste mi neřekla váš názor na verše. Pro nás je to velmi…“

„Na shledanou,“ přerušila Kateřina nezdvořile rozhovor, zavěsila a stiskla tlačítko paměti. Kybernetické středisko, ale jak tam proniknout? Vždyť tam nikoho… a najednou si vzpomněla.

Vachramcev! Petr Vachramcev, její bývalý žák z deváté A, ten přece pracuje v kybernetickém středisku, dokonce na dvojce, jak na to mohla zapomenout! Bleskurychle zavolala informace a požádala o jeho číslo. Zkoušela si vybavit Petra v paměti. Štíhlý, hbitý chlapec s atletickými rameny a ostrým nosem. Hlavou jí prolétla i vzpomínka na jeho matku, jak se jednou na třídní schůzce s přehnanou starostlivostí zeptala: „Nezdá se vám, že můj syn se vyvíjí poněkud jednostranně?“

Za minutu už uslyšela Petrův hlas. „Vachramcev, slyším!“ Kateřině neušel sebevědomý tón jeho hlasu. Zapnula obrazovku videofonu. Neuvědomila si, že uplynulo už šest let od chvíle, kdy se viděli naposledy na maturitním večírku a trochu zrozpačitěla, když na displeji spatřila energickou tvář s výbojnou bradou a hlubokou rýhou mezi obočím. V okamžiku ale rýha zmizela a Petrovy chladné oči, oči věcného a střízlivého člověka, zjihly a rozzářily se v úsměvu.

„Kateřino Mychajlovno! To jsem rád. že vás slyším, chystali jsme se s Natálií vás navštívit, zrovna tuhle jsme o tom mluvili.“

„To je od tebe milé. Musím ti říci, že mě moc potěšilo, když jsem se dozvěděla, jak jsi úspěšný. Co dělá rodinka?“ Kateřina nečekala na odpověď a pokračovala. „Péťo, nevíš něco o experimentu šestnáct devět? Slyšela jsem, že se na něm pracovalo ve vašem středisku.“

„Je to pravda, jsem tak trochu spoluautorem. Podílel jsem se na jeho vývoji i realizaci.“ Sebevědomě se usmál.

Kateřina polkla. „Potřebovala bych s tebou zítra mluvit. Šlo by to?“

„Jistě, ale proč hned zítra? Natálie by vás tak ráda viděla, ale teď je právě s dětmi u moře. Nikdy by mi neodpustila, kdyby o vás přišla, určitě ráda přijede.“

„Nech Natálii a nekaz jí dovolenou!“ Kateřinin hlas zněl drsněji než chtěla. Zrovna takhle kdysi říkala: „Vachramceve, když už sám neposloucháš, nech alespoň na pokoji Mykolskou!“ V duchu se pokárala a dodala laskavěji: „Neboj se, nic zvláštního od tebe nechci.“

Petr viditelně zneklidněl, opět mu naskočila vráska. „Zajímá vás tolik ten experiment? Vlastně nejste sama, v poslední době máme denně desítky návštěvníků.“