Morgan Rice - Polibek pro královny

„Lidi si jde koupit, můžeš jim vyhrožovat nebo je i zabít,“ pronesla. „Nechají se zmást šeptandou, nechají se přesvědčit, že se pletou. Můžu zařídit, že kdokoli bude mluvit proti tobě, bude umlčen nebo bude vypadat jako blázen, takže ho budou všichni ignorovat.“

„I tak—“ spustil Rupert.

„Už zase, lásko?“ zeptala se Angelica. „Jsi silný muž, sebevědomý muž. Proč se takhle shazuješ?“

„Protože se to může neskutečně pokazit,“ pronesl Rupert. „Nejsem blázen. Vím, co si o mě lidé myslí. Pokud se začnou šířit nějaké zvěsti, uvěří jim.“

„Pak dohlédnu na to, aby nezačaly,“ prohlásila Angelica, „nebo najdeme vhodnější cíl.“ Vzala ho za ruku. „Když jsi v minulosti spal s některou mladou šlechtičnou a byl jsi na ni příliš drsný, bál ses někdy jejího hněvu?“

Rupert zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem—“

„Lhaní je skvělý nástroj,“ pronesla klidně Angelica. Přesně věděla, co Rupert v minulosti dělal. I komu. Znala všechny detaily, takže věděla, jak a kdy je využít. Původně chtěla prince zničit potom, co si vezme Sebastiana, ale teď to mohla využít i jinak.

„Nevím, proč to vytahuješ,“ řekl Rupert. „Není to relevantní. Není—“

„Další dobrý nástroj je odvedení pozornosti,“ pronesla Angelica. „Najdeme lidem něco lepšího, na co se soustředit.“

Všimla si, že Rupert rudne vzteky.

„Budu tvůj král,“ štěkl.

„A to je další věc,“ zašeptala Angelica a políbila ho. „Jsi v bezpečí. Rozumíš, má lásko? Nebo alespoň budeš. Hlavní je, zajistit si své postavení.“

Sledovala, jak se Rupert viditelně uvolňuje. Pomalu mu to docházelo. Jakkoli silně se ho vražda vlastní matky dotknula, věděl, že mu projde. Přeci jen mu vše procházelo dost dlouho. Nebo ho možná uklidnila vyhlídka na moc, která mu měla spadnout do klína.

„Už jsem mluvil se svými spojenci,“ pronesl Rupert.

„Tak teď je čas, aby konali,“ odpověděla Angelica. „Ať se stanou součástí toho všeho už od začátku. Městem už se šíří zvěsti, že je královna vdova mrtvá a už brzy to bude ohlášeno i formálně. Všechno musí probíhat rychle.“ Přiměla ho vstát. „Naprosto vše.“

„Co vše?“ zeptal se Rupert. Angelica se zatvářila šokovaně.

„Naše svatba, Ruperte,“ odpověděla. „Musí k ní dojít dřív než budou moct lidé protestovat. Musíme jim ukázat, že je vše v pořádku, že je tu panovnická dynastie, která nepřestává vládnout.“

Rupert se pohnul překvapivě rychle. Chytil ji pod krkem. Vztek v něm narůstal nebezpečnou rychlostí.

„Neříkej mi, co musím udělat,“ řekl. „To už zkoušela moje matka.“

„Nejsem tvoje matka,“ odpověděla Angelica a snažila se přitom nechvět. „Ale ráda bych před západem slunce byla tvojí ženou. Myslela jsem, že jsme se o tom bavili, Ruperte. Myslela jsem, že to je to, co chceš.“

Rupert uvolnil sevření. „Já nevím. Já… jsem nic takového neplánoval.“

„Vážně ne?“ zeptala se Angelica. „Plánoval ses zmocnit trůnu. Jistě jsi věděl, jaké oběti to bude obnášet. I když si myslím, že sňatek se mnou není až tak hrozná věc.“

Ustoupila od něj. „Pokud si to přeješ, ještě není pozdě vše odvolat. Řekni mi, ať odejdu a já odejdu z Ashtonu na rodinné panství. Řekni, že počkáme a počkáme. Samozřejmě pak nebudeš mít k dispozici moc mojí rodiny, ani jejích spojenců. A nikdo ti nepomůže zvládnout všechny ty… podivné zvěsti.“

„Vyhrožuješ mi?“ obořil se na ni Rupert. Angelica věděla, jak nebezpečnou hru právě hraje. I tak v ní ale hodlala pokračovat, protože skutečná hra, kterou hrála, byla mnohem nebezpečnější.

„Jen ukazuji výhody, které získáš tím, že budeš se mnou, lásko,“ pronesla Angelica. „Ožeň se se mnou a já ti dokážu vše velice usnadnit. Raději ať se to stane ještě dnes než za měsíc. Když budu tvojí ženou, budu mít důvod tě chránit před světem.“

Rupert několik okamžiků nehnutě stál. Angelica si už začínala myslet, že ho špatně odhadla. Že ji nakonec přeci jen pošle pryč. Pak prudce přikývl.

„Dobrá tedy,“ řekl. „Pokud ti na tom záleží, uděláme to ještě dnes. Teď si zajdu na vzduch a seženu spojence.“

Otočil se a odešel. Angelica předpokládala, že si spíš sežene víno než spojence, ale na tom nezáleželo. Možná to tak bude lepší. Už brzy jim bude ona jménem svého manžela říkat, co mají dělat.

Zazvonila na zvonek a přivolala služebnou.

„Šaty, ve kterých dorazil princ Rupert, je potřeba spálit,“ řekla dívce, která vešla do místnosti. „Pak přiveď kněžku Maskované bohyně a pozvi členy vdoviny vnitřní rady ke schůzi do paláce. A pošli někoho k mojí švadleně. Měly by tam čekat mé svatební šaty.“

„Má paní?“ nechápala dívka.

„Nemluvím snad dost jasně?“ zeptala se Angelica. „Ke švadleně. Jdi.“

Dívka odešla. Zvláštní, jak hloupí někdy lidé byli. Služka očividně předpokládala, že Angelica nepodnikla žádné přípravy na svoji svatbu. Ona ale začala s odesíláním zpráv v podstatě okamžitě, co ji napadlo, že by si ji Rupert mohl vzít. Bylo důležité, aby jejich svatba vypadala co nejnormálněji. A nebylo moc času.

Škoda, že nebude čas na větší obřad později. Tomu bránila jedna zásadní věc: Rupert tou dobou bude mrtvý.

Dnešek jasněji než kdy dřív ukázal, že je to nutnější, než by Angelica čekala. Myslela si, že se Rupert dokáže ovládat stejně jako ona sama. On byl ale jako plášť ve větru. Ne, plán, který uvedla do chodu, musel proběhnout. Ruperta si vezme ještě dnes. Do rána ho zabije a ještě než jeho tělo skončí v zemi, nechá se korunovat královnou.

Ashton bude mít královnu, kterou potřebuje. Angelica bude vládnout a království se povede lépe. Všechno se podaří. Cítila to v kostech.

Zatímco se flotila blížila k Ashtonu, mohla Sophia jen čekat. Zatímco se její flotila blížila k Ashtonu. Dokonce i tady a teď, po tom všem, co se stalo, bylo těžké nezapomínat, že tohle vše patří jí. Každý člověk na každé lodi, každý lord, který poslal své muže, každá část země, ze které pocházeli. O to vše se teď musela starat.

„To je spousta starostí,“ zašeptala Sophia k Sienne, lesní kočce předoucí a otírající se jí o nohy. I na ní se projevovala netrpělivost.

Už když vypluli z Ishjemme, putovala s celou flotilou lodí. Od té doby se k nim ale přidávalo víc a víc plavidel z ishjemmského pobřeží nebo malých ostrůvků, které cestou míjeli. Dokonce se přidávaly i lodě z vdovina království. Byli na nich ti, kdo byli loajální k Sophii a chtěli ji podpořit při útoku.

Měla teď k dispozici množství vojáků. Dost vojáků, že by možná mohla i zvítězit v téhle válce. Dost vojáků na to, aby smazala Ashton z mapy světa, kdyby se tak rozhodla.

Bude to dobré, poslal k ní Lucas myšlenku, očividně cítil její neklid.

Budou umírat lidé, odpověděla mu.

Ti tu ale jsou, protože se tak rozhodli, odpověděl Lucas. Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Ucti je tím, že jejich životy nepromarníš, ale nesnižuj jejich oběť tím, že se budeš držet zpátky.

„To se asi snadněji řekne, než udělá,“ pronesla Sophia nahlas. Bezmyšlenkovitě se sklonila a podrbala Sienne mezi ušima.

„Asi,“ uznal Lucas. Zdálo se, že je na válku připravený víc než Sophia. Na boku se mu houpal meč a za pasem měl zastrčené pistole. Sophia předpokládala, že sama musí působit naprosto nepatřičně. Prostě tam jen tak stála, břicho obtěžkané nenarozeným dítětem, byla neozbrojená a beze zbroje.