Morgan Rice - Polibek pro královny

Sebastian to nechápal. Někdo odemknul dveře jeho cely a zabil všechny strážné v Rupertově domě. Ta neznámá osoba se ale neozvala, nepředstavila, Sebastian netušil, kdo by to mohl být. Čekal by, že s ním jeho zachránce bude alespoň po část cesty na svobodu, ale místo toho teď putoval ashtonskými ulicemi úplně sám.

Přešel přes Uzlový vršek a Spirály a pomalu pokračoval směrem k dokům. Měl se na pozoru a nejen z obvyklých důvodů, kvůli kterým se musel mít na pozoru naprosto každý, kdo procházel Ashtonem. Rupert brzy zjistí, že Sebastian zmizel a pošle za ním své muže.

„Do té doby musím být pryč,“ pomyslel si Sebastian. Tohle mu bylo naprosto jasné.

Kdyby měl na své straně matčinu přízeň, bylo by všechno jinak, ale poté, co uprchl z vlastní svatby, pochyboval, že by měla náladu mu pomáhat. A pravdou navíc bylo, že chtěl co nejrychleji opustit Ashton ještě z jednoho důvodu – čím dřív bude pryč, tím dřív se dostane do Ishjemme a k Sophii.

„Dostanu se k ní,“ slíbil si. Dostane se k ní a pak budou spolu. Na ničem jiném mu nezáleželo.

Pokračoval až dolů do doků. Našel hostinec a posadil se v jeho koutě a vyhrnul si límec pláště. Vyhlížel muže, kteří by mohli pracovat pro Ruperta. Konec konců, už jednou ho cestou z města chytili.

„Co to bude?“ zeptala se ho obsluhující žena.

Sebastian položil na stůl minci z váčku, který mu někdo nechal společně s pláštěm a dýkou. „Jídlo,“ řekl, „a informace. Jsou tu nějaké lodi mířící do Ishjemme?“

Obsluha si minci vzala. „Pokud jde o jídlo, to zařídím. Ohledně toho druhého tu klidně seď a poslouchej. Kapitáni tu tráví spoustu času.“

Sebastian předpokládal, že to tak nejspíš dopadne. Doufal, že se co nejrychleji dostane z Ashtonu, ale nemohl riskovat cestu do doků a další vyptávání se na loď. Právě tak ho totiž Rupert posledně dostal. Musel si dát na čas. Musel si vyslechnout, jaká je situace.

A tak udělal obojí. Seděl a snažil se vyslechnout co nejvíc rozhovorů, které v hospodě probíhaly. Zatím snědl kus chleba, sýra a vyzrálé šunky. Muži v koutě se bavili o válkách za Ostrovodou, které teď už nepůsobily tak vzdáleně, když se Nová armáda pokoušela o invazi. Muž se ženou si šuškali, ale Sebastian z jejich řeči těla poznal, že si navzájem slibují, že zůstanou spolu a plánují společný život. Pomyslel přitom na Sophii. Jiní se zase bavili o posledních divadelních představeních nebo o hádkách, které viděli v docích. Mezi tím vším ale Sebastiana zaujala dvě šeptem vyřčená slova.

„Královna vdova…“

Sebastian vstal a zamířil k dělníkovi, který ho řekl.

„Co to bylo?“ zeptal se ho. „Co jsi to říkal o královně vdově?“

Měl hlavu sklopenou a doufal, že ho nikdo nepozná.

„Co se staráš?“ obořil se na něj dělník.

Sebastian rychle přemýšlel, rozhodl se pro podobně hrubý tón. „Mluvěj o ní celej den. Jsem myslel, že se konečně něco dozvim.“

Dělník pokrčil rameny. „No tak ode mě ne. Slyšel jsem jen, to co všichni: v paláci se něco děje. Šušká se něco o vdově a o tom, že je to tam teď zavřený. Bratr tam měl něco doručit a zasekl se pod Vysokým obloukem snad na hodinu.“

„Díky,“ pronesl Sebastian a zamířil ke dveřím.

Zvěsti o problémech v paláci by pro něj neměly nic znamenat. Měl by se držet svého původního plánu najít loď a dostat se co nejdřív k Sophii. Ať se s jeho matkou dělo cokoli, nic mu do toho nebylo.

Všechno tohle si Sebastian snažil vsugerovat. Přesto si ale uvědomil, že se jeho kroky stočily směrem k paláci a že ho nohy nesou městem směrem do kopce.

„Sophia počká,“ ujišťoval sám sebe. Pravdou ale bylo, že dokonce ani nevěděl, jestli Sophia sehrála nějakou roli v jeho útěku. Pokud ano, neozvali by se mu jeho zachránci? Možná nevěděla, že je na cestě a i kdyby – opravdu by mohl Sebastian jen tak zmizet, aniž by věděl, co se děje?

Rozhodl se. Zajde do paláce, sebere zásoby a zjistí, co se děje. Pokud to udělá nenápadně, nejspíš si ho ani nikdo nevšimne a bude mít mnohem větší šanci najít loď, kterou potřeboval cestě do Ishjemme a za Sophií. Rázně přikývl. Zastavil se a mávl na nosiče s nájemními nosítky, kteří ho míjeli. Nosiči se na něj dívali poněkud skepticky, ale když jim hodil několik mincí, neodvážili se něco namítat.

„Tady mi to stačí,“ pronesl Sebastian, když se dostali na ulici nedaleko palácových pozemků. Nemohl riskovat vstup hlavním vchodem – mohli by tam být Rupertovi přisluhovači. Místo toho zamířil k zadní bráně do zahrady. U ní stál strážný v překvapivě bdělém stavu, který neodpovídal nedůležité bráně, kterou střežil. Sebastian ho chvíli pozoroval, pak se sklonil k jednomu z dětí pobíhajících po ulici a nabídl mu minci.

„To je za co?“ zeptal se chlapec podezřívavě. Sebastian si nebyl jistý, jestli chce opravdu vědět, co se stalo, že i děti na ulici se bály brát peníze.

„Chci, abys naštval toho strážného. Ať tě pronásleduje, ale nesmíš se nechat chytit. Zvládneš to?“

Chlapec přikývl.

„Pokud se ti to podaří, dostaneš ještě jednu,“ slíbil mu Sebastian. Pak se schoval ve výklenku a čekal.

Nemusel čekat dlouho. Za méně než minutu chlapec vyrazil a začal po strážném házet bláto. Jedna hrst narazila strážnému do helmy a rozprskla se mu po uniformě, takže byla celá špinavá.

„Hej!“ vykřikl strážný a rozběhl se za chlapcem.

Sebastian se rozběhl k bráně. Proběhl jí a pak dál na palácové pozemky. Doufal, že bude chlapec v pořádku. Předpokládal, že ano, protože na ashtonských ulicích nikdo moc dlouho nepřežil, pokud neuměl dobře běhat.

Sebastian procházel zahradami a vzpomínal přitom na procházky se Sophií, které tu absolvoval. Už brzy se s ní zase uvidí. Možná, že i v Ishjemme mají zahrady, které se krásou vyrovnaly popínavým růžím, které pěstovali zde. Rozhodně se o tom hodlal přesvědčit.

Pozemky byly tišší než za normálních okolností. Kdykoli jindy by se kolem hemžili sloužící opečovávající rostliny nebo sbírající byliny a zeleninu do kuchyně. Byla by tu šlechta procházející se mezi květinami, vychutnávající si čerstvý vzduch nebo využívající příležitost probrat politiku, aniž by někdo poslouchal. Nebo by se prostě věnovala utužování vztahů na dvoře.

Místo toho byly zahrady v podstatě prázdné a Sebastianovi se podařilo projít bylinkovou zahradou a postranním vchodem až do paláce. Sloužící si ho překvapeně prohlíželi, ale Sebastian pokračoval dál. Nechtěl se s nikým pouštět do řeči, aby k sobě nepřilákal pozornost. Nechtěl se octnout před shromážděným dvorem, chtěl jen zjistit, co se stalo a pak zmizet – tak nenápadně, jak jen to šlo.

Sebastian pokračoval dál palácem, pokaždé, když měl pocit, že se blíží strážný, se krčil. Mířil směrem k vlastním komnatám. Vešel do nich, našel rezervní meč, převlékl se, sebral vak a naplnil ho zásobami, které se mu mohly hodit. Pak vyšel zpět do chodeb paláce…

…a v podstatě okamžitě narazil na služebnou, která na něj vykulila oči a zatvářila se zděšeně, jako by čekala, že ji probodne mečem.

„Jen klid,“ pronesl Sebastian. „Neublížím ti. Jsem tu jen—“

„Je tady!“ vykřikla služebná. „Princ Sebastian je tady!“

Téměř okamžitě se chodbou rozlehl dusot těžkých bot. Sebastian se obrátil na útěk. Běžel do haly a pak do chodeb, kterými se jako dítě toulal celé dny. Zamířil doleva a pak doprava a snažil se setřást muže, kteří ho pronásledovali a křičeli na něj, aby zastavil.