Morgan Rice: Polibek pro královny

Další muži se objevili před ním. Rychle se rozhlédl a vrazil do nejbližších místnosti. Doufal, že v ní najde průchod do nějaké další nebo alespoň místo, kam se schovat. Nebylo tam ani jedno.

Do místnosti se nahrnuli strážní. Sebastian zvažoval možnosti. Vzpomněl na to, jak ho zbili Rupertovi muži a téměř bezmyšlenkovitě tasil meč.

„Odlož meč, výsosti,“ nařídil mu velitel strážných. Ti teď Sebastiana obstoupili ze všech stran. Překvapilo ho, že na něj někteří míří mušketami. Co za muže by riskovalo hněv jeho matky za to, že takhle ohrožují jednoho z jejích synů? Za normálních okolností by si nic takového nedovolili. Částečně i proto Rupertovi všechno procházelo tak dlouho.

Sebastian ale nebyl Rupert a nebyl tak hloupý, aby zkoušel bojovat s takovou přesilou. Sklonil meč, ale neodhodil ho.

„Co to má znamenat?“ obořil se na strážné. Měl jen jedinou kartu, na kterou mohl vsadit. Nedělal to rád, ale byla to šance, jak zůstat v bezpečí. „Jsem následník trůnu a vy mi tu vyhrožujete? Okamžitě skloňte zbraně!“

„Tak proto jsi to udělal?“ obořil se na něj velitel a v hlase mu zaznívalo víc nenávisti, než by si Sebastian dokázal představit. „Chtěl jsi zdědit trůn?“

„Tak proto jsem udělal co?“ štěkl Sebastian. „Co se to tu děje? Až se o tom matka doslechne—“

„Nemá smysl si hrát na neviňátko,“ pronesl kapitán. „Víme, že to ty jsi zavraždil královnu vdovu.“

„Zavraždil…“ Při tom slově jako by se zastavil svět. Sebastian zůstal stát s otevřenými ústy. Meč mu vyklouzl ze znecitlivělých prstů. Šokovalo ho to. Někdo zavraždil královnu vdovu? Jeho matka byla mrtvá?

Zmocnil se ho žal a hrůza z toho, co se stalo. Jeho matka byla mrtvá? To nemohla být pravda. Vždy tu byla, byla jako pevná skála a teď… byla pryč. Někdo mu ji sebral.

Ostatní muži se na něj okamžitě vrhli, z obou stran ho chytili za ruce. Sebastian byl tak otupělý, že se ani nebránil. Nemohl tomu uvěřit. Čekal by, že jeho matka přežije všechny ostatní v království. Považoval ji za tak silnou, tak vychytralou, že jí nemohlo nic ublížit. A teď ji někdo zavraždil.

Ne, ne někdo. Byla jediná osoba, která toho nejspíš byla schopná.

„To Rupert,“ pronesl Sebastian. „To Rupert je ten, kdo—“

„Přestaň lhát,“ zarazil ho kapitán strážných. „Mám ti věřit, že je náhoda, když jsme tě našli pobíhat po paláci těsně po matčině smrti? Princi Sebastiane z rodu Flambergů, zatýkám tě za vraždu tvojí matky. Odveďte ho do věže, chlapci. Nejspíš ho budou chtít soudit, než ho popraví jako špinavého zrádce.“

Angelica ztuhle seděla v přijímacím pokoji Rupertova domu ve městě a vypadala stejně dokonale jako květiny vyřezané v obložení. Poslouchala panikařícího staršího prince říše a snažila se nedávat najevo opovržení.

„Já ji zabil!“ vykřikl. Rozhazoval rukama a přecházel sem a tam. „Já ji opravdu zabil.“

„Křič ještě hlasitěji, můj princi,“ pronesla Angelica. Nedokázala se udržet. „Myslím, že v domě vedle je pár lidí, kteří tě možná neslyšeli.“

„Nedělej si ze mě legraci!“ vykřikl Rupert a namířil na ni prstem. „Ty… to ty za to můžeš.“

Angelica při těch slovech ucítila záchvěv strachu. Rozhodně nechtěla, aby se stala terčem Rupertova vzteku.

„A přesto jsi to ty, kdo má na rukou krev královny vdovy,“ pronesla Angelica s lehkým náznakem znechucení. Ne z toho, že někdo zabil královnu, ta čarodějnice si to stejně zasloužila, ale z toho, jak neelegantní to celé bylo. A jak hloupý byl její nastávající manžel.

Rupert zrudl vztekem. Pak se ale podíval dolů a jako by si poprvé uvědomil, že je skutečně celý od krve. Její odstín odpovídal purpuru jeho pláště. Jeho výraz se vrátil k předchozí ztrhanosti. Zvláštní, pomyslela si Angelica, že by opravdu existovala osoba, které Rupert vlastně nechtěl ublížit?

„Za tohle mě popraví,“ pronesl Rupert. „Zabil jsem svou matku. Procházel jsem palácem a mám na rukou její krev. Lidé mě viděli.“

Viděla ho možná půlka Ashtonu, vzhledem k tomu, kterými ulicemi sem zřejmě procházel. Jediné štěstí bylo, že alespoň část cesty na sobě měl plášť. A to ostatní… no, o to už se Angelica postará.

„Sundej si košili,“ nařídila.

„Ty mi rozkazovat nebudeš!“ obořil se na ni Rupert.

Angelica se ani nezachvěla. Přesto ale změnila tón hlasu, snažila se Ruperta uklidnit, tak jak si to velice očividně přál. „Sundej si košili, Ruperte. Musíme tě očistit.“

Poslechl ji. Zahodil košili i kabát. Angelica si přitáhla mísu s vodou a kapesníčkem navlhčila krvavé skvrny. Postupně smývala všechny stopy hrůzného činu. Zazvonila na zvonek a čekající služebná přinesla čerstvé šaty a odnesla ty špinavé.

„Tak,“ pronesla Angelica, když se Rupert obléknul, „není to takhle lepší?“

K jejímu překvapení Rupert zavrtěl hlavou. „Nevezme to zpátky to, co jsem udělal. Nezbaví mě to toho, co vidím tady, přímo tady!“ Plácnul se dlaní zboku do hlavy.

Angelica chytila jeho ruku a laskavě ho políbila na čelo, jako matka líbající dítě. „Nesmíš si ubližovat. Na to jsi pro mě moc cenný.“

Dalo se říct, že je pro ni cenný. Dalo se ale také říct, že je potřebný. Angelica potřebovala Ruperta naživu, alespoň prozatím. Byl klíčem, kterým si měla odemknout dveře k moci a musela ho udržet nedotčeného, aby vše dotáhla do konce. Už dřív ho snadno ovládala, ale tohle vše bylo… nečekané.

„Brzy o mě přijdeš,“ řekl. „Až zjistí, co jsem udělal…“

„Ruperte, nikdy jsem neviděla, že by se tě něčí smrt takhle dotkla,“ pronesla Angelica. „Bojoval jsi v bitvách. Velel jsi armádám, které zabily tisíce lidí.“

Bojoval a zabíjel i z méně nutných důvodů. Za svůj život ublížil neskutečnému množství lidí. Podle toho, co Angelica slyšela, dělal tajně věci, ze kterých by se většině lidí zvedl žaludek. Proč by jedna smrt navíc měla být takový problém?

„Byla to moje matka,“ pronesl Rupert, jako kdyby se tím vše vysvětlilo. „Nebyla to nějaká spodina. Byla to moje matka a královna.“

„Matka, která tě chtěla připravit o tvé nároky,“ podotkla Angelica. „Královna, která tě chtěla vyhnat.“

„I tak—“ začal Rupert.

Angelica ho vzala za ramena. Nejraději by s ním zatřásla, aby se probral. „Není žádné i tak,“ pronesla. „Chtěla tě připravit o vše. Chtěla tě zničit a předat vše synovi—“

„Já jsem její syn!“ zařval Rupert a odstrčil přitom Angelicu. Ta věděla, že by se ho teď měla bát, ale pravdou bylo, že se nebála. Alespoň pro tento okamžik měla vše pod kontrolou.

„Ano, to jsi,“ pronesla. „Jsi její syn a její nástupce a ona se snažila tě o to vše připravit. Snažila se to předat někomu, kdo by ti ublížil. Vlastně to byla sebeobrana.“

Rupert zavrtěl hlavou. „Lidé to… lidé to takhle brát nebudou. Až zjistí, co jsem udělal…“

„Proč by to měli zjistit?“ zeptala se Angelica naprosto klidným a zvědavým hlasem. Předstírala, že nechápe, o čem Rupert mluví. Přešla k jedné z lenošek v místnosti, posadila se a usrkla chlazeného vína. Pokynula Rupertovi, aby se k ní přidal. Ten své víno vypil tak rychle, že ani nemohl vnímat jeho chuť.

„Viděli mě,“ pronesl Rupert. „Dojde jim, odkud byla všechna ta krev.“

Angelica si nemyslela, že je Rupert tak hloupý. Myslela si, že je to blázen, to ano, dokonce nebezpečný blázen, ale ne tohle.