Милан Кундера - Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Tereza si vzpomněla na svou matku, jak chodila nahá po bytě. Slyšela v duchu smích, který se ozval za jej ími zády, když utíkala zatahovat záclony, aby nahou matku nikdo neviděl.

—25. --Fotografka pozvala Terezu na kávu do kantýny.

"Ty snímky, co jste udělala, jsou velice zajímavé. Všimla jsem si, že máte ohromný smysl pro ženské tělo. Víte, na co myslím! Ty mladé ženy v provokativních postojích!"

"Jak se líbají před ruskými tanky?"

"Ano. Byla byste znamenitá fotografka mód. Potřebovalo by to ovšem spojit se s nějakou modelkou. Nejspíš s někým, kdo sám teprve hledá uplatnění jako vy. Mohla byste potom udělat pro nějakou firmu snímky na ukázku. Stálo by vás to ovšem určitý čas, než byste prorazila. Mezitím bych pro vás mohla udělat jedinou věc. Představit vás redaktorovi, který vede rubriku Naše zahrádka. Možná že by tam potřebovali fotky kaktusů, růží a tak."

"Moc vám děkuji," řekla Tereza upřímně, protože viděla, že žena naproti ní je plna

ochoty.

Ale pak si řekla: proč bych měla fotografovat kaktusy? A cítila nechuť opakovat ještě jednou to, co podstoupila v Praze: boj o zaměstnání, o kariéru, každou publikovanou fotografii. Nebyla nikdy ctižádostivá z ješitnosti. To, co chtěla, bylo uniknout z matčina světa. Ano, bylo jí to docela jasné: dělala fotografie s velkou horlivostí, ale mohla tu horlivost věnovat jakékoli jiné činnosti, protože fotografování byl jen prostředek dostat se "dál a výš" a žít vedle Tomáše.

Řekla: "Víte, můj muž je lékař a uživí mne. Nemusím fotografovat." Fotografka řekla: "Nechápu, jak můžete nechat fotografování, když jste udělala tak krásné snímky!".

Ano, fotografie za dnů invaze, to bylo něco jiného.

Ty nedělala kvůli Tomášovi. Ty dělala z vášně. Ale ne z vášně pro fotografování, nýbrž z vášně nenávisti. Taková situace se už nikdy opakovat nebude. Ostatně

právě ty fotografie, co dělala z vášně, už nikdo nechce, protože nejsou aktuální. Jen kaktus je aktuální věčně. A kaktusy ji nebaví. Řekla: "Jste na mne moc hodná. Ale zůstanu raději doma. Nepotřebuji být zaměstnána."

Fotografka řekla: "To vás uspokojuje, být doma?" Tereza řekla: "Spíš než fotografovat kaktusy."

Fotografka řekla: "I když fotografujete kaktusy je to váš život. Když žijete jen pro manžela, není to váš život."

Tereza se stala náhle podrážděná: "Můj život je můj muž a ne kaktusy." Také fotografka mluvila podrážděně: "Chcete dokonce říci, že jste šťastná?" Tereza řekla (stále stejně podrážděně): "Ovšem že jsem šťastná!" Fotografka řekla: "To může říci jenom velice..." nechtěla doříci, co si myslila. Tereza ji doplnila: "Chcete říci: velice omezená žena." Fotografka se ovládla a řekla: "Ne omezená. Anachronická." Tereza řekla zamyšleně: "Máte pravdu. To je přesně to, co o mně říká můj muž."

—26. --Ale Tomáš byl celé dny v nemocnici a ona byla doma sama. Ještě že měla Karenina a mohla s ním chodit na dlouhé procházky! Když se vrátila domů, seděla nad učebnicí němčiny a francouzštiny. Ale bylo jí smutno a špatně se soustředila. Často se jí vracel na mysl projev, který pronesl do rádia Dubček po svém návratu z Moskvy. Zapomněla už docela na to, co říkal,ale slyšela pořád jeho třesoucí se hlas. Myslila na něho: cizí vojáci ho zatkli, hlavu samostatného státu, v jeho vlastní zemi, odvlekli ho, drželi čtyři dny někde v ukrajinských horách, naznačovali mu, že ho zastřelí, jako to udělali dvanáct let předtím jeho maďarskému předchůdci Imre Nagyovi, pak ho převezli do Moskvy, poručili, aby se vykoupal, oholil, oblékl, uvázal kravatu, oznámili, že už není určen k popravě, nařídili, že se musí nadále pokládat za hlavu státu, posadili za stůl proti Brežněvovi a donutili ho jednat.

Vrátil se pak ponížen a mluvil k poníženému národu. Byl tak ponížen, že nemohl mluvit. Tereza nikdy nezapomene na ty hrozné pauzy uprostřed jeho vět. Byl tak vysílen? Nemocen? Otrávili ho drogami? Anebo to nebylo než zoufalství? Jestli po Dubčekovi nezůstane nic, ty dlouhé strašné pauzy, kdy nemohl dýchat, kdy před celým národem, který byl přilepený na přijímačích, lapal po dechu, ty pauzy po něm zůstanou. V těch pauzách byla celá hrůza, která dopadla na jejich zemi. Bylo to sedmého dne invaze, poslouchala ten projev v redakci jednoho

deníku, který se v těch dnech proměnil v noviny odboje. Všichni, kdo tam Dubčeka poslouchali, ho v té chvíli nenáviděli. Měli mu za zlé kompromis, který

připustil, cítili se poníženi jeho ponížením a jeho slabost je urážela. Když si teď v Curychu vzpomíná na tu chvíli, necítí už k Dubčekovi opovržení. Slovo slabost jí už nezní jako odsudek. Když je člověk konfrontován s přesilou je vždycky slabý, i když má atletické tělo jako Dubček. Ta slabost, která jim tehdy připadala nesnesitelná, odpudivá a která je vyhnala ze země, ji náhle přitahovala. Uvědomovala si, že patří k slabým, do tábora slabých, do země

slabých a že jim má být věrna právě proto, že jsou slabí a lapají po dechu uprostřed věty. Byla přitahována tou slabostí jako závratí. Byla jí přitahována, protože se sama cítila slabá. Znovu začala žárlit a znovu se jí třásly ruce. Tomáš to viděl a udělal gesto, které dobře znala, vzal její ruce do svých chtěl je uklidnit svým stiskem. Vytrhla se mu.

"Co je ti?" řekl.

"Nic."

"Co chceš, abych pro tebe udělal?"

"Chci, abys byl starý. O deset let starší. O dvacet let starší!" Chtěla tím říci: Chci, abys byl slabý. Abys byl tak slabý jako j á.

—27. --Karenin si stěhování do Švýcarska nikdy nepřál. Karenin nenáviděl změny. Pejskův čas se neděje ve směru přímky, nepohybuje se dopředu pořád dál, od jedné věci k další. Děje se v kruhu podoben času hodinových ručiček, které také neběží

bláznivě někam dopředu, ale otáčejí se dokola po ciferníku, den ze dne po stejné dráze. Stačilo, že si v Praze koupili novou židli nebo přemístili květináč a Karenin to zaznamenal s nevolí. Vyrušilo ho to z jeho času. Je to jako kdyby ručičkám na ciferníku pořád vyměňovali číslice.

Přesto se mu podařilo brzy obnovit i v curyšském bytě starý řád a staré ceremonie. Stejně jako v Praze vyskočil za nimi ráno na postel, aby je přivítal do dne, doprovázel pak Terezu na první ranní nákup a vyžadoval si jako v Praze pravidelnou procházku.

Byl orlojem jejich života. Když na ni přicházely chvíle beznaděje, říkala si, že musí vydržet kvůli němu, protože on je ještě slabší než ona, snad ještě slabší než Dubček a její opuštěná vlast.

Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.

Byl to ženský hlas, mluvil německy a dožadoval se Tomáše. Ten hlas byl netrpělivý a Tereze se zdálo, že se z něho ozývá opovržení. Když řekla, že Tomáš

není doma a že neví, kdy se vrátí, žena na druhé straně se zasmála a bez pozdravu položila sluchátko.

Tereza věděla, že se nestalo vůbec nic. Mohla to být sestra z nemocnice, pacientka, sekretářka, kdokoli. Ale přesto byla rozrušená a nemohla se vůbec na nic soustředit. Tehdy si uvědomila, že ztratila i ten zbytek síly, který měla kdysi v Čechách a že tento naprosto bezvýznamný incident není vůbec s to unést. Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. V Praze byla na Tomášovi závislá jen srdcem. Zde na něm závisí vším. Kdyby ji opustil, co by se tu s ní