Karel Čapek - Menší prózy

“Co tě nemá,” namítl Sartor zvaný Hilla, “šestá legie u Bibracte ani nebyla; ta se dostala na frontu teprve na Axoně, když měl komando Galba.”

“Ty tomu rozumíš, ty nunváři,” vece Bullio; “na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie. Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám.”

“To je všecko samá lež,” pravil Lucius Macer. “Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně; to ostatní jsi si vymyslel.”

“Kdybys nepovídal,” řekl Strobus z Gaety. “Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě. Spálit Cenabun, to jste dovedli, a rozsekat pár set civilistů za to, že pověsili tři lichváře, to jste také dokázali.”

“To nám poručil Caesar,” řekl Macer krče rameny.

“To není pravda,” zvolal Hilla; “to neporučil Caesar, ale Labienus. Kdepak Caesar, ten byl na to příliš politik; ale Labienus byl voják.”

“Galba byl voják,” pravil Bullio, “protože se nebál; ale Labienus byl vždycky půl míle za frontou, aby se mu nic nestalo. Kdepak byl Labienus, když nás obklíčili Nerviové, he? Tehdy padl náš centurio a já jako nejstarší desátník jsem převzal komando. Mládenci, řekl jsem, kdo mně couvne o krok –”

“S Nervii,” přerušil ho Strobus, “to nic nebylo; ti na vás stříleli šiškami a žaludy. Ale horší to bylo s Arverny.”

“Jdi do háje,” namítl Macer. “Arverny jsme vůbec nemohli dohonit. Lidičky, to bylo jako chytat zajíce.”

“V Akvitánii,” řekl Hilla, “jsem vám jednou zastřelil jelena; ale to vám byl takový chlapík, parohy měl jako strom – dva koně vám ho museli táhnout do lágru.”

“To nic není,” prohlásil Strobus, “ale v Británii, tam byli jeleni!”

“To mě podržte,” zvolal Bullio, “tuhle Strobus by nám chtěl napovídat, že byl v Británii!”

“Však tys tam také nebyl,” opáčil Macer. “Hej, Onokrate, víno! Já vám řeknu, už jsem poznal dost lhářů, kteří říkali, že byli v Británii, ale nevěřil jsem žádnému.”

“Já tam byl,” řekl Hilla. “Vezl jsem tam prasata. Byla tam sedmá, osmá a desátá legie.”

“Nebav, člověče,” mínil Strobus. “Desátá nebyla nikdy dál nežli v sekvanském táboře. Měli jste ji vidět, jak přišla vyleštěná k Alesii. Ale tam to dostali, ti cucáci.”

“Tam jsme to dostali všichni,” řekl Bullio. “Byli jsme biti jako žito, a přece jsme to vyhráli.”

“Tak to nebylo,” namítal Macer. “To vůbec nebyla tak veliká bitva. Když jsem ráno vylezl ze stanu –”

“Tak to nebylo,” pravil Hilla. “U Alesie to začalo už v noci.”

“Jdi někam,” řekl Bullio; “to začalo, když jsme byli na obědě; měli jsme zrovna skopové –”

“To není pravda,” pravil Hilla tluka do stolu. “U Alesie jsme měli hovězí, protože nám stonaly krávy. Už to nikdo žrát nechtěl.”

“Já říkám, že bylo skopové,” trval na svém Bullio. “Tehdy k nám přišel od páté legie setník Longus –”

“Člověče,” řekl Macer. “Longus byl přece u nás, u druhých, a u Alesie byl už dávno mrtev. U pátých byl Hirtus.”

“To není pravda,” pravil Hilla. “U pátých byl ten – jak se jmenoval? – aha, Corda.”

“Kdepak,” tvrdil Bullio. “Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť –”

“To zas prr,” zvolal Strobus. “Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové.”

“Skopové bylo,” křikl Bullio, “a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá: Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj –”

“Tak to nebylo,” řekl Macer. “Za tři hodiny bylo po všem.”

“To si moc pleteš,” pravil Strobus. “Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli –”

“To není pravda,” prohlásil Hilla. “Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli.”

“Nesmysl,” řekl Bullio, “my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív.”

“To vůbec tak nebylo,” na to Macer, “vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum –”

“Vždyť to tak nebylo,” zabručel Bullio a usnul.

Každé středy psal pan redaktor Koubek úvodník do svého výtečného krajinského listu Stráže našeho kraje; načež splniv takto svůj pravidelný životní úkol a vyrovnán se světem, nešel večeřet k uzenáři, jako činíval v pondělí, ani do Dolní hospody, jak byl zvyklý v sobotu, nýbrž do Hoření hospody, kde každé středy prodléval do jedenácté hodiny noční, rozmlouvaje s panem purkmistrem, panem sudím, panem lékárníkem, panem doktorem Kosteleckým, panem Havrdou, panem Taussigem a jinými zástupci starousedlé místní inteligence o veřejných otázkách, mezinárodní politice, zkaženosti mravů a celé té lumpárně, která se roztahuje nahoře i dole, a o podobných vážných věcech, o jakých jsou zvyklí rokovat mužové rozvážní, kteří by to dovedli dát do pořádku, kdyby je o to někdo poprosil. To nebývaly prosím žádné fígle a finty, ale poctivé řeči vedené jednak od plic, jednak na základě zralých zkušeností místních a vůbec světových.

Tedy jedné takové středy psal pan redaktor Koubek svůj pravidelný úvodník; a když k němu, jako obvykle, přišel faktor z tiskárny bruče, kdy teda dostane ten článek a že už by se to teda mělo začít sázet, když to má přijít na první stránku, řekl pan Koubek žoviálně: “Momentíček, pane Strnad, jen co si to po sobě přečtu.” A pak si s hlubokým mravním uspokojením a souhlasem přečetl, co napsal, pokyvuje hlavou nad místy zvláště silnými a takříkajíc krví vlastního srdce psanými. Že vlast je v nebezpečí. (Mohl bych také říci “na kraji propasti”, pomyslel si pan Koubek, ale to si nechám napříště.) Číhá na nás zloba na všech stranách: zavilý Němec, sveřepý Maďar, zrádný Polák, černo-žlutá hydra Vídně. Pangermánství podává svou železnou pěst krvelačným snům maďarským. Stále těsněji se svírá kruh nenávisti kolem nás Slovanů. Jsme zrazeni ode všech. (Ba jo, vzdychl si pan Koubek.) V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy brousí svůj meč a odívají se pancířem. (Dobře řečeno, potěšil se pan Koubek.) A co zatím činíme my, nejvíce ohrožení touto iminentní konflagrací? (Pan Koubek pečlivě opravil písmena iminentní konflagrace, aby je sazeč mohl přečíst.) Žalno pohleděti! Místo abychom mužně zírali světovým poměrům v tvář, oddáváme se přeludům mezinárodnosti a jiným ismům, které rozvracejí naši národní energii. Avšak neklamme se! Naši nepřátelé si nás budou vážiti jen tehdy, když se nás budou báti. (Dobrý aforismus, mínil pan Koubek.) My Češi se můžeme spoléhati jen na svou vlastní sílu; proto ve jménu národa je načase zúčtovati s veškerým slabošstvím a cizomilstvím, pacifismem a internacionalismem, kterým podplacení chytráci, sloužící cizím zájmům, hledí oslepiti a mravně ochromiti náš uvědomělý národ. Je nám třeba silné ruky –

“Tak bude to už?” vrčel pan faktor Strnad.

“Hned, hnedličko,” pravil honem pan Koubek. Silné ruky, která by vysoko třímala prapor národního vědomí. (To není dost silné, řekl si pan Koubek.) Prapor národního boje. Nikdo v Evropě se nesmí diviti, že na prvé místo klademe životní zájmy svého národa. (Jasně a střízlivě řečeno, souhlasil sám se sebou pan Koubek.) S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice: Naše trpělivost je vyčerpána. Uděláme bezohledně pořádek ve svém státě proti všem podvratným živlům, které nechtí viděti nejvyšší právo i nejvyšší ideál ve vůli našeho národa. Ale pak stejně bezohledně místo diplomatických slov ukážeme tvrdou pěst každému nepříteli, který by svými sobeckými zájmy chtěl zkřížiti svaté zájmy naše. (Bravo, řekl si pan Koubek.) My Češi a Slováci půjdeme vpřed jen jedinou cestou: svou vlastní!