Svatopluk Čech - Jitřní písně

Ztichl, kolem ani slech,
slyšeti jen spáčů dech.
Náhle zajásaly shůry
z ledovité kupole
zvonů skvoucích valné kůry
ve hřímavém hlahole.

A touž chvílí kněžna spící
vznesla líci,
otevřela krásné oči,
omlžené ještě snem,
však již prchá v záři denní
stopa snění,
oko svítí bohatýrským
velké dumy plamenem.
Vstává kněžna na prestolu,
kráčí dolů,
do daleka směle zírá,
vznáší žezlo bleskutné
a kol kolem shrnuje se
v šumném plese
příboj davů probuzených
k velitelce mohutné.
Před velebnou její tváří,
slunnou září
v nadšení mi vlhnou zraky,
tělo skláním bezděky;
cítím, že nám vzchází spása,
lid můj střásá
s páže velkých činů chtivé
okov rabství odvěký.
Led kol taje, líbá skráni
jarní vání,
květů vonných celé moře
kypí v luzném rašení
a v tu vesnu pějí s hůry
zvonů kůry,
do širého světa hřmíce
slavnou hymnu vzkříšení.

Zvolna mizí krásný zjev,
zvolna tichne zvonů zpěv,
kolem známé sněžné pláně
s povědomou vesničkou,
k domovu mě nesou sáně,
zápřež zvoní rolničkou.

Ach, vše bylo přelud pouhý
marné touhy,
nad nímž jenom usmívá se
chladný rozum střízlivý,
a přec v duši plane dále,
kyne stále
z šerých mlžin přítomnosti
fantom onen zářivý.
A jak duch naň toužně zírá,
pevná víra
naplňuje nitro moje,
srdce těchou proniká,
že to vidmo přece není
pouhé snění,
že již zdáli Slávě kyne
chvíle ona veliká.
Mnohé ještě přejdou boje,
strastí roje,
a snad budu dávno spáti
zapomenout věčný sen -
však den jednou vzejde spasný,
kdy sen jasný,
nejkrásnější mého žití
slavně bude vyplněn.

Cos nového se rodí v českém vzduchu,
dum svěžích jiskření a vlnobití -
Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu,
buď vítán radostně a měj se k žití!

Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží,
nás bratrů starých nedbej, der se vzhůru,
šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží,
nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru.

Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co slabé jest a shnilé, ať se shroutí,
ať skytne mrvu pro kořeny tvoje!

Však nejeden z vás pozná chvíli,
kdy dalek slunné, o níž sníval, výše
leb starou v resignaci tiché schýlí
v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše.

Leč nyní burně vpřed! Jak rád bych s vámi,
vy juní hrdinové, v zápas pílil,
v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý,
zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil!

Než, těžko roků přítěže se zbavit
a muži usedlému lépe sluší,
tvář do mentorských vážných vrásek vpravit
a takto moudře mluviti vám k duši:

„Ó mládče, když se chystáš k žití pouti,
rád vídám tě, an všední míjíš lodě,
v nichž po žocích bys klidně mohl plouti
ve blízký přístav po bezpečné vodě.

Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí
loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli
svět dobyl bájných krás; chvěj v bouři, boji
plout odvážně za svými ideály.

Ať nedostihneš břehu luzných palem
a chud se vrátíš na rozbitém vraku,
přec na kupčíka nepohledneš s žalem,
jenž přivezl sizlato v těžkém vaku.

Ať jako Colon za vděk velkých činů
jen s pouty třeba odpočineš v hrobě,
věk příští klekne naň a mine hlínu,
v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě.

Pluj hrdě tam, kde září luzná meta!
Však nevztyč jenom vlajku slávy marné -
pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa
jim svážej zboží ducha blahodárné!

Ne to, veř právě vratká moda věří,
co zraky jenom vábí v lichém třpytu,
ne škeble peřesté a skvoucí peří,
než pravé, ryzí zlato dum a citů!

Vždy k velikému jenom vesluj cíli,
ne po známých jen drahách, nové hledej,
na práce Heraklovy vzpínej síly
a stářím bázlivým se mýlit nedej!

Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!
Pod jeho prapory spěj v letu smělém
za hvězdou budoucna – -“ Leč končím rady,
neb vidím, že jsem v poušti kazatelem.

Ty odvracíš se od mentora, mládí,
a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů,
kdož z katedry by spravovali rádi
tvůj každý kročej po životním lánu.

Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě
ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo,
chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě
a vlastní dráhou k metě bouřit smělo.

Já nevěřím, že zdar tam příští kyne,
kde mládež pokorně jen křiví záda,
krok opatrně ve vodítkách šine
a chladné líce v moudré vrásky skládá.

Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe,
vznět nových dum, jimž nerozumí stáří,
ve hrudi tvé nám nové jaro kvete -
nechť bujaře jen kypí, plesá, září!

Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu,
jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé
a nadšením si okřídluje patu -
jen z toho kvasu vzejde víno zdravé.

Já vmetnouti chtěl v české kraje
hrsť jisker z niterného žáru,
však možná, že jsem nabral pouze
hrsť popele a chladných škvárů.

Snad bez ohlasu, beze stopy
tam zapadnou mé všední písně,
snad kritik jenom chmurné brvy
nad mojíknížkou stáhne přísně:

„Och, tendenční to rýmování,
bez jiskry, vůně, pelu, ceny,
brak zabarvený vkusem davu
a denní frází vyfintěný.“

Vše jedno. Nejdu pro pochvalu,
ať vyzní na plano mé pění -
jen ona šeř, již uvítalo,
kéž v plnou ranní zář se změní!

Kéž v rose, květech, písni,plesu
již brzy vzejde našim duším
to slunce, po němž práhnem dlouho,
den jasný, jehož blízkost’ tuším.