Svatopluk Čech - Jitřní písně

A bez moci do divé vážky
zříd bude náš ubohý rod,
kam schýlí se osudné vážky,
zda právu či násilí vhod.
Snad pravdu pak bezpráví zdolá
a nepřítel potupně zvolá,
šij kruše nám železem pat.
Ne slovem,
jen kovem
můj zdržíte smrtící mlat!

Však nikoli – Jinou mám víru:
Nech křivdě zdar ověnčí zbraň,
přec nezajdem’ v záhubném víru,
zas vypneme zdeptanou skráň.
Žár posvátný ve stálé hrudi
nás uchrání z mrákoty vzbudí
a vyvede z ústrků všech -
Ne kovem
leč slovem
vstal jedou již z mohyly Čech.

Tím slovem, jež efeta! dělo
z úst horoucích v hrobový klid,
jež v kouzelných knihách se skvělo
a zázrakem vzbudilo lid -
To slovo zas národ můj spasý,
a vytrhne z propasti bět,
jej zachovává v jasnější časy,
jež v dálce zří proroků hled,
kdy slovem,
ne kovem,
krok lidstva se pošine vpřed.

Až slovo, jež nadšení plodí,
to slovo, jímž bojuje duch,
jež k dobru a ku světlu vodí
vždy do výše člověctva ruch,
třesk utiší válečných vzteků
a na prapor budoucích věků
v zář napíše krásnějších zor.
Pryč s kovem!
Jen slovem
řiď s láskou se národů sbor!

Když hluboká se kloní
noc v Katalaunskou pláň,
tu mračen dav se honí
přes bledou nebes báň
a v obrysech té mrakavy
zříš mihotavé postavy,
zříš mečů, kopí matný lesk
a slyšíš hluchý šum a třesk.

Ze spousty hrobů valné
to ještě v pozdní věk
jak ohlas bouře dalné
zní dávné bitvy jek,
to válčí v říši vzduchové
nesčetných hrdin duchové,
jež hrozná seč tu sklátila,
když s římem střet’ se Attila.

Mrak zacloňuje lunu
a v přízi pochmurné
zříš divné zbraně Hunů
a hlavy nestvůrné;
zde orel křídla rozvíjí
nad mrtvou římskou legií;
tam bouří vzduchem Franků voj
a mračno Gotů letí v boj.

Zbraň vzdušnou stíny páží,
štít nesou z oblaků
a zuřivě se sráží
roj mlžných přízraků -
Tak nad bojištěm dávných dob
plá z mohyl dosud plamen zlob
a v širém nebes obvodu
vře divá bitva národů.

Však podál kruté seče
ve vzdušném prostranství
bez boje, v pochvách meče,
dvé zástupů se chví.
Jich ruce nebes pomstu zvou
a bolem roucha, vlasy rvou,
z úst vichřicí jim sténá zpěv,
v němž víří žal i stud i hněv:

„Nás nepoudil v ty lány
žár pomsty, slávy chtíč,
než jedny Gotů rány
a druhé Hunů bič.
My nevedli boj hrdinný
ve vlastní při, štít otčiny -
než za věc krutých vrahů svých
kles’ dav tu rabů slovanských.

Sem, nástroj cizí zloby,
nás hnala cizí pěst
a v bezejmenné hroby
nám nezní slávy zvěst:
jen bol a hanba volá z nich,
že pro svých škůdců zisk a pych
jsme do nečestné mohyly
zde bratři bratry sklátili!“

Za noci tmavé, burné
mě nesl teskný duch
na křídlech dumy chmurné
na Katalaunský luh.
Já viděl onen děsný zjev
a slyšel onen strastný zpěv,
hruď pronikl mi duchů žal
a ze rtů těžký vzdech se dral:

Již, nebe, moje plémě
dost zakusilo běd -
ó nedej, by zrak země
zas obraz děsný shléd:
by lid můj cizím bičem štván
zas kráčel na krvavý lán
své bratry sklátit do hrobu
a sebe v tužší porobu!

Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy,
moc dáváš národům, jim neseš zmar
a rukou všemohoucí držíš váhy,
v nichž kolísá se vojů skon i zdar:
až hrozná bouře rozhodnutí třeskne,
kde padne los i mému národu,
buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne
za plemen uhnětených svobodu,
buď tam, ó Pane,
kde proti křivdě právo svaté stane!

Až národ plný zpupnosti a zloby,
jenž loupí jiným volnost’, vlast’ a reč,
a nad valnými zbitých plemen hroby
i na druhé svůj tasí kletý meč,
až léčkou zisku, postrachem i lestí
ku praporům svým připne světa půl,
by druhou podrobil své kruté pěsti
a pak i pomocníkům pouta skul -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane!

Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije
sám vypjav, jiné poutá v okovy,
je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje
a k jejich nářkům smích má surový,
až národ ten, – jenž cizí silou straší,
sám trpaslík, – v boj vyzve onu moc,
jenž nocí, dnem zlé svědomí mu plaší,
jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať metla Tvého trestu vzplane!

Až budou ústy chvástavými lháti,
že za osvětu, volnosť pádí v seč,
i jméno Tvé za clonu křivdy rváti -
Ty přehluš hromem pokryteckou řeč!
Nechť přestrojí se za rytíře ducha,
za vojsko světla proti barbaru:
hlas pravdy, práva dojde tvého ucha
přes licoměrných zbojců fanfaru -
Svým bleskem, Pane,
spal třásně liché, lží a klamem tkané!

Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání
rod ubohý, jenž snášel věky žal,
a živoj, jazyk, svobodu si chrání,
ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal,
kde o svůj úděl světový se hlásí,
a štěstí své a slávu budoucí,
buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy -
Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí:
Buď tam, ó Pane,
kde slza lidu ztýraného kane!

Nechať osud přilby k čelům,
v pěsti meče nedal nám,
přece nejsme nepřátelům
za míč dánik mrzkým hrám:
máme na ně
mnohé zbraně,
jež nám ukul Tvůrce sám.

Za přilby nám skráně dány,
tvrdé jako žuly hor,
které snesly věků rány,
věky stačí na odpor,
dokud k nebi
české lebi
bude týčit mužný vzdor.

Marně budou kopím vrazi
v pancíř našich prsou rýt,
neprolomí, nerozrazí
ocelový ňader štít,
dokud vřelá,
srdce, smělá,
za ním budou věrně bít.

Máme také na obranu
v ústech jazyk, živý meč;
on má břitkou, skvoucí hranu,
jasně zvoní v ducha seč,
on se práva
dovolává
pro mateřskou sladkou řeč.

Máme ruce, ať ty tvoří
divy v píli horečné,
proti hltavému moři
staví hráze bezpečné -
dělné dlaně
naše zbraně,
práce heslo válečné.

Jen ať každý v řad se staví,
kam ho volá bratří hlas,
žádná zbroj ať nerezaví,
z pochvy skočí v pravý čas -
potom z boje
české voje
odnesou si vavřín zas.

Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad
směs vášní neřestí a vad -
Leč tvůrce zvolal: „Vari!

Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má na hrudi
jen dobra skvost mu vloží.“