Svatopluk Čech - Jitřní písně

I v nivě ducha s námi pilněj’ s námi sbírej
klas osvěty, nič koukol zašlých dob – -
Však bytosti své ryzí nezapírej
a nevzdávej se prostých, vlastních zdob.

Dál nitě duhové svých básní snovej,
svých písní skřivánčích se nezhosti,
své poesie vzácný šperk si chovej,
jak duchové skvost bájný v Radhosti.

Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká
chraň poklady mu tichých, jemných krás,
a v úvazku tom pevném jistě čeká,
laur vítězný a příští blaho vás.

Nechť honců Arpádových vnuk
svou patu v leb vám ryje,
nechť vašim synům jarmo muk
na měkké vkládá šíje,
nechť sladkou řeč jim ze rtů rve
a vraždí naše bratry:
přec naše jste,
vždy naše jste,
jste naše jen Ó Tatry!

Ty čisté záře mořských ok,
ten Kriváň nebetyčný,
ten bystrý Váhu, Nitry tok
ten lid tak dobrý, sličný,
těch bájí starých věčná zvěst,
těch písní sladké vděky:
vše naše jest,
vše naše jest,
jest naše věků věky.

Nechť, synu Tater, dějů proud
nás mutnou vlnou dvojí,
nic neroztrhá tisíc pout,
jež od věků nás pojí,
jsme národ jeden, jedna řeč,
táž větev slávské lípy,
ni chytrá leč,
ni krutý meč
nás ve dvé nerozštípí.

A kdyby v různo větev tu
chtěl bratr vlastní rváti,
hned první hlahol jeho rtu
zlý blud a rozkol zvrátí -
řeč jedna zní ve sváru hluk
a jasným zvonem hlásá:
Týž retů zvuk,
týž srdce tluk
vás věčným svazkem pásá.

Nad Tatrou křídla rozpjal nám
duch věští orlím vzletem,
jenž stavěl svorné lásky chrám
všem velké Slávy dětem.
Nuž za ním předně my a vy,
jenž od boha jsme svoji:
syn Vltavy
i Moravy
i Váhu v jednom voji!

Těm klínům vzrůstat nedejme,
jež násilně nás dělí,
a svornou myslí hledejme,
co svíže nás a scelí.
Vděk hojný přijme český luh
od sladké Tater víly,
váš měkký duch
zas v boje ruch
zde najde křepké síly.

Nuž, páže k páži, k boku bok,
ať zví to širá země,
že bratři jsme, že shledá sok
v nás jedno svorné plémě.
Ó, věřte, lepší vzejde čas
pro českoslávské bratry,
až zahřmí zas
vše v jeden hlas
od Šumavy až v Tatry!

Letím, letím sanicí
mlhami a vánicí,
ze sna slyším frkot koní,
slyším saní skříp a šum
a rolničky lehké zvoní
kolébavkou do mých dum.

Ó jak milo mořem sněhů
beze břehů
v závod s vichrem do neznáma
uháněti v dálku tak!
Nechť se sype v líce, čelo
chladné bělo,
teploučko je v duši klidné,
zavírá se tiše zrak.
V jasné zvuky dětských hlasů
z dávných časů
cinkot rolniček se mění,
v dívčí šepot, zpěv a smích
a páv zlatý z bájných luhů
v jasnou duhu
před oči nám rozestírá
péra lesků báječných.

Mořem bílým beze břehu
do mlhy a do sněhu
vichrem letí povoz ručí,
že až prsa úží strach,
a rolničky divě hlučí
jako v bouři na poplach.

Co se stalo? Běda, koně
v divém honě
zplašili se – ten tam vozka -
jiný vhoup’ se na saně,
mužík starý s vousem dlouhým,
sněhem pouhým,
sobolinu na kadeřích,
na obšitém kaftaně,
metá na mne divné jasy
z šedé řasy,
divným slovem oře k letu
pobádá – Než, jaký div!

Místo dvou tři koně běží
pod otěží,
z podkov jejich jiskry srší,
vichrem vlajou sněhy hřív
a nad nimi pestrou duhu
v polokruhu
klene jařmo malované,
na němž visí zlatý zvon,
jako v bouři sebou zmítá,
sem tam lítá,
hudbou hlasnou, divukrásnou
provází ten běsný hon.

Kam to letím vichřicí
po závěji jiskřící?
Sen-li před mé oči staví
povětrný děj?
Či mne svými kouzly baví
mužík čaroděj?

Neznámý kraj šíro stele
sněhy skvělé,
v báječném se koupá světle
jako v záři severu,
skvoucí kolos v jeho středu,
zámek z ledu,
velkolepých budov týčí
nevídanou nádheru.
Všechno led je křišťálový:
stěny, krovy,
obrovité divné báně,
kol nich bání menší tlum,
z ledu kříž jim trojramenný
nad temeny
jako zdoba brillantová
pyšnětrčí k nebesům.
Démant jeden zdá se býti,
stříbrem svítí,
hoře z perel podobá se
tato stavba čarovná -
jistě na ledovém trůně
v jejím lůně
s hermelínem sněžným sedí
sama zimy královna!

Ký to palác? Jaký kraj?
Mlčí divný vozataj.
Zdržel oře v divém cvále,
skočil na práh ledový,
kynul, bych s ním kráčel dále
do zářící budovy.

Sloupořadí, síně, koby,
stropů zdoby,
všechno z nejčistšího ledu,
všechno samý lesk a třpyt
a na křeslech, na podlaze
blíž a záze
komonstvo zříš pestroskvoucí,
pohroužené v divný klid.
Sedí, leží bez pohnutí,
ňader dmutí
jenom svědčí o životě,
zachvívá se ve snu ret,
tu tam jen se řasa kmitne,
ruka chytne
jilec meče v pasu drahém,
a zas líně padá zpět.
Sarmantské zříš tváře tady,
rusé brady
neb zas kníry dlouhé, temné,
slovanský tu předčí kroj;
ale mezi ně se mísí
jiné rysy,
severních i jižních končin
různá tvář i šat i zbroj.
Tu hle! Tatar v pestrém hávu
kloní hlavu,
tamo Čerkes pod přilbicí,
s lesklým kovem pancíře,
zde muž z luhů Kalevaly,
v jižní dáli,
tam host snědý pod turbanem,
syn tu mrazné Sibiře.
Ale v nejskvostnější síni
sličná kníní
v sobolině, hranostaji
odpočívá na trůně,
s něhož orel v čisté sloni
křídla kloní,
za oporu slouže skráni
v nejvzácnější koruně.
Na mladistvé tváři leží
ruměn svěží,
krásná ňadra dmou se jemně,
víčka sklání spánku tíž -
v záři skvostů kněžna dřímá,
ve snu jímá
žezlo lilii co skvoucí,
která zdobí s hvězdou kříž.
Oddechla teď ze hluboka,
záře oka
pod řasou se pozableskla,
pevněj berlu jala dlaň,
mocněji se prsa dmula,
rtoma hnula,
leb se vypjal; však již zase
tíha spánku lehla naň.

Kdo ta kněžna usnulá?
kol ta četa ztrnulá?
Zda je mrazu pouto jímá?
Či to zámek zakletý,
princezna kde báje dřímá
s komonstvem sen stoletý?

Odpovídá vůdce sivý:
Zloboh divý
zhoubu přisáh’ velitelce
širodálných světa stran,
rozplašil rod její různo,
bil jej hrůzno
nesvorností, zaslepením,
deštěm nepřátelských ran.
Její dcery mečem zloby
klesly v hroby,
jiné již již skonávají
pod cizáckým čepelem,
jiné vlekou u nevoli
život holý,
bídu, trýzeň, ponížení
mají denním údělem.
Jenom jedné škůdce starý
svýmy spáry
nemoh urvat žezlo mocné,
prestol rozbít ledový,
však zlým kouzlem seslal na ni
těžké spaní,
sepjal ji snu mrákotného
tajemnými okovy.
Ona snila o pokladech
v indských sadech,
o byzantském trůnu dávném,
o vavřínu Hellady,
za výkřik srdce rvoucího
sester mroucích,
zatímco jí vlastní berlu
rvaly vrahův úklady.
Však ji za to, nechať snila,
rostla síla,
zmohutněly k činům velkým
páže krásné obryně
a duch strážný z její hrudi
kouzlo pudí,
prociťujíc řasou knitá,
chvátí žezlo na klíně.
Brzy prchnou všechny clony,
zahřmí zvony
nad obryní probuzenou
slavným hymnem vzkříšení:
pak se vypne v síle hrůzné,
kráse luzné
a led kolem v jarní kvítí,
sníh se v rosu promění.
Rozprchnou se před ní vrazi,
v prach je srazí,
bědným sestrám z jejich síly
nové štěstí vypučí
a máť Sláva prosta stesku,
v jasném lesku
obejme zas blahé dítky
silnou, strážnou náručí.