Blake Pierce - Hlídaná

Trudy přikývla. "Chápu to, Riley. Nemusíš to vysvětlovat. Rozumím tomu. A omlouvám se ... je mi líto, že jsem s tebou jednala jako ..."

Trudy náhle tiše vzlykala, její slzy volně padaly do jejího podnosu se snídaní.

Řekla, "Riley, byla to moje chyba? Mám na mysli, co se stalo s Rheou?"

Riley mohla jen stěží věřit svým uším.

"O čem to mluvíš,Trudy? Samozřejmě že ne. Jak by to být tvoje chyba?"

"No, včera jsem byla tak hloupá a opilá a nevěnovala jsem žádnou pozornost tomu, co se děje, a já si ani nepamatuju, kdy Rhea opustila Kentaurovo doupě. Holky říkaly, že odešla sama. Možná, kdybych ..."

Trudyn hlas utichl, ale Riley věděla, co zůstalo nevyřčené ...

"... možná kdybych Rheu doprovodila domů."

A Riley také pociťovala strašné výčitky svědomí.

Konec konců by si mohla položit stejnou otázku.

Kdyby neodešla z Kentaurova doupěte sama, a kdyby byla kolem, když se Rhea chystala k odchodu, a kdyby Rhee nabídla, že ji doprovodí domů ...

To slovo, kdyby ...

Riley si nikdy nepředstavovala, jak hrozné slovo to je.

Trudy dál tiše plakala a Riley nevěděla, co dělat, aby se cítila lépe.

Přemýšlela, proč ona sama nepláče.

Samozřejmě, že už se včera v noci v posteli vyplakala. Ale jistě neplakala dost – ne nad něčím tak strašným. Jistě ji ještě hodně pláče čeká.

Seděla, dloubala se ve své snídani, zatímco si Trudy otírala oči a smrkala a trochu se uklidnila.

Trudy řekla, "Riley, přemýšlím nad tím, proč? Mám na mysli, proč Rhea? Bylo to něco osobního? Nenáviděl ji někdo tolik, že se rozhodl ji zabít? Nechápu, jak je to vůbec možné. Nebyl nikdo, kdo by Rheu nenáviděl. Proč by Rheu někdo nenáviděl?"

Riley neodpověděla, ale uvažovala o tomtéž. Také uvažovala o tom, zda policie už našla nějaké odpovědi.

Trudy pokračovala, "A zabil ji někdo, koho známe? Je možná na řadě jedna z nás? Riley, já mám strach."

Riley opět neodpověděla.

Byla si však jistá, že Rhea svého vraha znala. Nevěděla, proč si je jistá – nebyla policajt a o zločincích nevěděla téměř nic. Ale její instinkt jí říkal, že Rhea znala svého vraha a věřila mu – až do okamžiku, kdy bylo příliš pozdě, aby se zachránila.

Trudy se rozhodně zadívala na Riley a pak řekla, "Zdá se, že se nebojíš."

Riley to zaskočilo.

Poprvé jí to došlo ...

Ne, já nemám strach.

Pociťovala všechny emoce na světě – pocit viny, smutku, šok – a ano, hrůzu. Ale její zděšení se nějak lišilo od strachu o svůj vlastní život. Zděšení, které cítila, bylo kvůli Rhee samotné, hrůza z toho, co se jí stalo.

Ale Riley se nebála.

Říkala si – bylo to kvůli tomu, co se stalo s její matkou před všemi těmi lety, kvůli zvuku toho výstřelu, pohledu na krev, nepochopitelné ztrátě, se kterou ještě stále bojovala?

Udělalo z ní nejstrašnější trauma, které ji kdy sužovalo, silnější, než jací byli ostatní?

Z nějakého důvodu téměř doufala, že ne. Zdálo se, že není úplně správné být tak silná, tak silná, jak silní ostatní být nedokázali.

Prostě to nebylo ...

Riley pár sekund trvalo, než si vybavila vhodné slovo.

Lidské.

Trochu se otřásla a pak Trudy řekla, "Půjdu zpět na kolej. Opravdu se potřebuji vyspat. Chceš jít se mnou?"

Trudy zavrtěla hlavou.

"Chci tu jen chvíli sedět," řekla.

Riley vstala ze své židle a rychle Trudy objala. Pak vyprázdnila svůj podnos a opustila studentskou unii. Zpátky na kolej to nebylo daleko a ulevilo se jí, že po cestě nespatřila žádné reportéry. Když se dostala ke vstupním dveřím na kolej, na chvilku se zastavila. Teď ji napadlo, proč se s ní Trudy nechtěla hned vrátit. Prostě nebyla připravena být zpátky na koleji.

Jak Riley stála u dveří, cítila se příliš podivně. Samozřejmě, že zde stráví noc. Žije tady.

Ale poté, co strávila nějaký čas venku, kde byl vyhlášen návrat k normálnosti, byla připravena vrátit se dovnitř budovy, kde byla zabita Rhea?

Zhluboka se nadechla a vešla předními dveřmi.

Nejdřív si myslela, že se cítí v pohodě. Ale když pokračovala do chodby, divný pocit sílil. Riley se cítila, jako by šla a pohybovala se pod vodou. Šla rovnou do svého pokoje a chystala se otevřít dveře, když její oči sklouzly na vzdálenou místnost na chodbě, na místnost, kterou sdílely Rhea a Heather.

Šla k ní a viděla, že dveře byly zavřené a ovinuté policejní páskou.

Riley tam stála, najednou hrozně zvědavá.

Jak to tam vypadá teď?

Byla místnost od posledního okamžiku, kdy ji viděla, uklizena?

Nebo tam ještě byla ještě Rheina krev?

Riley byla zachvácena strašlivým pokušením – ignorovat tuto pásku, otevřít dveře a vejít dovnitř.

Věděla, že tomuto pokušení nesmí podlehnout. A samozřejmě, že dveře byl zamčené.

Ale i tak ...

Proč mám tento pocit?

Stála tam, snažila se porozumět tomuto tajemnému nutkání. Začala si uvědomovat – mělo to co do činění se samotným vrahem.

Nemohla se ubránit myšlence ...

Pokud otevřu tyto dveře, budu moci nahlédnout do jeho mysli.

Samozřejmě, že to nedávalo žádný smysl.

A byla to skutečně děsivá myšlenka – nahlédnout do ďábelské mysli.

Proč? Ptala se sama sebe pořád dokola.

Proč chtěla pochopit vraha?

Proč pociťovala takovou nepřirozenou zvědavost?

Poprvé od okamžiku, co se celá tato hrozná věc stala, Riley náhle opravdu pocítila strach ...

... ne o sobě, ale ze sebe sama.

Následující den, v pondělí ráno, si byla Riley dost nejistá, když si sedala na své místo před hodinou psychologie pro pokročilé.

Koneckonců to byla první přednáška, které se zúčastnila, od Rheiny vraždy před čtyřmi dny.

Byla to také ona přednáška, na kterou se snažila připravit předtím, než s přítelkyněmi odešla do Kentaurova doupěte.

Účast byla dnes nevalná – mnoho lantonských studentů ještě nebylo připraveno vrátit se zpět ke studiu. Trudy tu byla také, ale Riley věděla, že její spolubydlící se také cítí nepříjemně v tomto shonu rychle se vrátit do "normálu." Všichni ostatní studenti byli nezvykle klidní, když zaujali jejich místa.

Pohled na profesora Branta Haymana, vcházejícího do místnosti, dal Riley trochu víc do pohody. Oděný v manšestru na akademický způsob působil mladě a pohledně. Vzpomněla si jak Trudy vyprávěla Rhee ...

"Riley ráda zapůsobí na profesora Haymana. Má pro něj slabost."

Riley se při té vzpomínce otřásla.

Rozhodně si nemyslela, že pro něj má "slabost".

Bylo to jen tím, že s ním poprvé studovala, když byla ještě v prváku. Ještě nebyl profesorem, ale čerstvým aspirantem. Už tenkrát si o něm myslela, že je to skvělý učitel – informativní, nadšený a někdy zábavný.

Dnes byl výraz doktora Haymana vážný, když si svou aktovku položil na stůl a podíval se na studenty. Riley si uvědomila, že se chystá jít přímo k věci.

Řekl, "Podívejte se, v místnosti máme růžového slona. Všichni víme, co to je. Potřebujeme vyčistit vzduch. Musíme o tom mluvit otevřeně."

Riley zadržela dech. Měla pocit, že se jí nebude líbit, co se bude dít dál.

Pak Hayman řekl ...

"Znal někdo z vás Rheu Thorsonovou? Nejen jako známého nebo někoho, na koho občas narazíte na na akademické půdě. Myslím, opravdu dobře. Jako přítelkyni."