Blake Pierce - Hlídaná

Jak se studenti zvedli od stolů a měli se k odchodu, Zimmerman zavolal ...

"Na své cestě ven obejměte Riley a Trudy. Potřebují to."

Poprvé během výuky se Riley cítila nepříjemně.

Proč si myslí, že potřebuji obejmout?

Pravda byla, že objetí bylo to poslední, co by si právě teď přála.

Najednou si vzpomněla – to byla věc, která ji na doktoru Zimmermanovi vadila, když k němu chodívala na přednášky. Byl na její vkus příliš mazlivý a o spoustě věcí vedl řečičky a měl rád, když se studenti navzájem objímali.

To se zdálo trochu podivné na psychologa, který se specializoval na trestní patologii.

Také se to zdálo trochu divné na člověka, který si tak zakládal na empatii.

Koneckonců, jak mohl vědět, zda ona a Trudy chtějí být objímány? Ani se neobtěžoval zeptat.

Je tohle empatické?

Riley se neubránila myšlence, že ten chlap je hluboko uvnitř falešný.

Nicméně tam nehnutě stála, zatímco ji jeden student po druhém objímali soucitným objetím. Někteří z nich plakali. A všimla si, že Trudy tato pozornost vůbec nevadí. Trudy se s každým objetím dál usmívala.

Možná to jsem jen já, pomyslela si Riley.

Bylo s ní něco v nepořádku?

Možná neměla stejné pocity jako ostatní lidé.

Zanedlouho objímání skončilo a většina studentů brzy odešla z místnosti, včetně Trudy. Stejně tak i doktor Zimmerman.

Riley byla ráda, že byla na chvíli o samotě s doktorem Haymanem. Přišla k němu a řekla, "Díky za přednášku o pocitu viny a zodpovědnosti. To jsem opravdu potřebovala slyšet."

On se na ni usmál a řekl, "Jsem rád, že jsem mohl pomoci. Já vím, že to musí pro vás musí být velmi těžké."

Riley na chvíli sklonila hlavu, sebrala odvahu říct něco, co opravdu chtěla vyslovit.

Konečně řekla, "Doktore Haymane, asi si nepamatujete, ale v prváku jsem chodila na vaše základy psychologie."

"Vzpomínám si," řekl.

Riley potlačila nervozitu a řekla, "No, vždycky jsem vám chtěla říct ... opravdu jste mě inspiroval k tomu, abych se specializovala na psychologii."

Hayman teď vypadal trochu překvapeně.

"Páni," řekl. "To opravdu rád slyším. Děkuji."

Stáli a chvíli se na sebe nepříjemně dívali. Riley doufala, že ze sebe neudělala hlupáka.

Nakonec Hayman řekl, "Podívejte se, ve třídě jsem si vás všiml – vašich písemných prací, otázek, na které se zeptáte, myšlenek, které s ostatními sdílíte. Máte dobrou mysl. A já mám pocit ... že máte otázky, ohledně toho co se stalo vaší přítelkyni, které většinu ostatních ani nenapadne – možná nad nimi ani nechtějí přemýšlet."

Riley znovu polkla. Měl samozřejmě pravdu – téměř neomylnou.

To je teprv empatie, pomyslela si.

Zavzpomínala na noc vraždy, když stála před Rheiným pokojem a přála si, aby mohla jít dovnitř, měla pocit, že by se mohla dozvědět něco důležitého, kdyby jen v danou chvíli mohla projít dveřmi.

Ale ten okamžik byl pryč. Když nakonec Riley mohla jít dovnitř, místnost byla uklizená a vypadala, jako by se uvnitř nikdy nic nestalo.

Pomalu pronesla ...

"Opravdu chci pochopit ... proč. Opravdu chci vědět ..."

Její hlas utichl. Troufala si říci Haymanovi – nebo komukoli jinému – pravdu?

Že chce pochopit mysl muže, který zavraždil její přítelkyni?

Že s ním chce téměř soucítit?

Ulevilo se jí, když Hayman přikývl a zdálo se, že to pochopil.

"Já vím, jak vám je," řekl. "Kdysi jsem se cítil stejně."

Otevřel zásuvku, vyndal knihu a podal ji Riley.

"Můžete si to půjčit," řekl. "Skvělá do začátků."

Název knihy byl Temná mysl: Vraždící osobnost odhalena.

Riley byla překvapena, když si všimla, že autorem je sám doktor Dexter Zimmerman.

Hayman řekl, "Ten muž je génius. Neumíte si představit postřehy, které v této knize odhaluje. Musíte ji prostě přečíst. Možná vám změní život. Rozhodně změnila můj."

Riley se cítila ohromena Haymanovým gestem.

"Děkuji," řekla pokorně.

"To nestojí za řeč," řekl Hayman s úsměvem.

Riley odešla z učebny a dala se do klusu, zatímco si to namířila ven z budovy směrem ke knihovně, toužila se posadit se s novou knihou.

Zároveň pociťovala obavy.

"Mohla by vám změnit život," řekl jí Hayman.

A to k lepšímu nebo k horšímu?

V univerzitní knihovně se Riley posadila ke stolu, který byl v malém zákoutí. Položila knihu na stůl a seděla hledíc na titul – Temná mysl: Vraždící osobnost odhalena, napsal doktor Dexter Zimmerman.

Nebyla si jistá proč, ale byla ráda, že se rozhodla začít číst knihu zde, spíše než ve svém pokoji na koleji. Možná prostě nechtěla být vyrušována nebo dotazována, co právě čte a proč.

Nebo to možná bylo něco jiného.

Dotkla se obalu a pocítila podivné mravenčení ...

Strach?

Ne, to nemohlo být ono.

Proč by měla mít strach z knihy?

Nicméně cítila strach, jako by chtěla udělat něco zakázaného.

Otevřela knihu a její pohled padl na první větu ...

Dlouho předtím, než zavraždil, měl vrah potenciál vraždit.

Při čtení autorova vysvětlení pro toto tvrzení cítila, jak se sama noří do temného, hrozného světa – neznámého světa, o kterém ale věděla, že je záhadně odsouzena zkoumat a pokusit se ho pochopit.

Při otáčení stránek byla seznamována s jedním vražedným monstrem za druhým.

Setkala se s Tedem Kaczynskim, přezdívaným "Bombardér", který zabil tři lidi výbušninami a dvacet tři dalších zranil.

A pak tam byl John Wayne Gacy, který se rád převlékal za klauna a bavil děti na večírcích a charitativních akcích. Ve své komunitě byl oblíbený a respektovaný, i když tajně sexuálně napadl a zabil třicet tři chlapců a mladých mužů. Mnohá z těchto těl schoval ve škvírách svého domu.

Riley byl zejména fascinována Tedem Bundym, který se nakonec přiznal k třiceti vraždám – i když jich mohlo být mnohem více. Pohledný a charismatický muž, který oslovoval své ženské oběti na veřejných místech a snadno získal jejich důvěru. Sám sebe popsal jako "ten nejchladnokrevnější zkurvysyn, jakýho kdy potkáte." Ale ženy, které zabil, nikdy neodhalily jeho krutost, dokud nebylo příliš pozdě.

Kniha byla plná informací o těchto vrazích. Bundy a Gacy byli pozoruhodně inteligentní a Kaczyński byl zázračným dítětem. Jak Bundy, tak i Gacy byli vychováni krutými, násilnými muži a za svého mládí zažili brutální sexuální zneužívání.

Ale Riley napadlo – co je proměnilo v zabijáky? Spousta lidí prožila traumatické dětství, aniž by se uchýlili k vraždám.

Sklonila se nad textem doktora Zimmermana a hledala odpovědi.

Podle jeho hodnocení vraždící zločinci rozpoznali dobré od špatného a také si byli vědomi možných důsledků svých činů. Ale jednoznačně se jim podařilo to povědomí vypnout, aby páchali zločiny.

Zimmerman také napsal, co řekl ve třídě – zabijáci postrádali jakoukoli schopnost empatie. Ale byli to vynikající podvodníci, kteří mohli empatii a další běžné pocity předstírat, takže bylo těžké je spatřit – a často byli sympatičtí a okouzlující.

Nicméně někdy bylo vidět varovné signály. Například psychopat byl často někdo, kdo miloval sílu a kontrolu. Očekával, že bude schopen dosáhnout grandiózních, nerealistických cílů bez velkého úsilí, jako by mu byl úspěch prostě souzen. Využije jakékoliv prostředky k dosažení těchto cílů – nic nebylo mimo hranice, jakkoli trestní a kruté. Obvykle za své neúspěchy obviňoval ostatní lidi a lhal snadno a často ...