Blake Pierce - Pohřbená

"A co?"

Courtney se nyní cítila dost netrpělivá.

Řekla, "No, samozřejmě jsem do něj spadla."

Muž se na chvíli odmlčel. Pak řekl, "Je to velká díra. Cožpak jste ji neviděla?"

Courtney podrážděně zasténala.

"Hele, jen potřebuji pomoc dostat se odsud, OK?"

Muž zavrtěl hlavou.

"Neměla jste běhat na místech, která neznáte."

"Já tuto cestu ale znám!" Vykřikla Courtney.

"Tak jak jste spadla do této díry?"

Courtney byla jako omráčená. Muž byl buďto idiot nebo si s ní zahrával.

"Jste onen debil, který tu díru vykopal?" vyštěkla. "Pokud ano, pak to sakra vtipný není. Dostaňte mě odtud!"

Byla šokována, když si uvědomila, že pláče.

"Jak?" zeptal se muž.

Courtney se natáhla a natáhla svou paži tak daleko, jak to jen šlo.

"Tady," řekla. "Natáhněte se, chyťte mě za ruku a vytáhněte mě."

"Nejsem si jistý, že dosáhnu tak daleko."

"Jistěže dosáhnete."

Muž se zasmál. Byl to příjemný, přátelský smích. I tak si Courtney stále přála, aby mohla vidět jeho tvář.

"Postarám se o všechno," řekl.

Ustoupil mimo dohled.

Pak uslyšela řinčení kovu a pískání, vrzání, které se ozývalo za ní.

Pak už jen ucítila, jak se na ni svalila ohromná váha.

Zalapala po dechu a prskala a pak pochopila, že na ni ten muž vrhl spoustu zeminy.

Cítila, jak jí ruce a nohy chladnou – známka paniky, uvědomila si.

Nepanikař, přikázala si.

Ať se děje cokoli, musí zůstat v klidu.

Viděla, že muž stojí s kolečkem, nakloněným nad ní. Několik zbývajících hrud hlíny se vyvalilo z kolečka na její hlavu.

"Co to děláte?" vykřikla.

"Jen klid," řekl muž. "Jak jsem řekl, o všechno se postarám."

S kolečkem odjel pryč. Pak se ozvala tupá, dunivá rána, jako by do sebe znovu a znovu narážel kov.

Znělo to jako by muž do kolečka nabíral lopatou další zeminu.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela ústa a vypustila dlouhý pronikavý výkřik.

"Pomoc!"

Pak cítila, jak ji těžká hrouda zeminy zasáhla přímo do tváře. Trochu zeminy se jí dostalo do pusy a ona se dusila a kuckala a vyplivla ji.

Jeho hlas zněl stále přátelsky, řekl ...

"Obávám se, že budeš muset křičet mnohem hlasitěji."

Pak se smíchem dodal ...

"Sotva tě sám slyším."

Vyhrkla další zaječení, šokovaná sílou jejího vlastního hlasu.

Pak na ni muž vysypal kolečko plné nové hlíny.

Teď už nemohla znovu zakřičet. Její hrdlo bylo plné hlíny.

Přemohl ji podivný pocit déjà vu. Toto už někdy zažila – tuto neschopnost utéct před nebezpečím, nebo dokonce křičet.

Ale tyto zkušenosti byly jen noční můry. Vždy se z nich probudila.

Jistě to byla jen další noční můra.

Vzbuď se, říkala si znovu a znovu. Probuď se, probuď se, probuď se ...

Ale nemohla se probudit.

To nebyl sen.

Bylo to skutečné.

Zvláštní agentka Riley Paige pracovala u svého stolu na ÚACH v Quanticu, když se jí vybavila nevítaná vzpomínka ...

Snědý muž na ni zíral skelnýma očima.

Měl kulku v rameni a mnohem nebezpečnější ránu v břiše.

Slabým, hořkým hlasem řekl Riley ...

"Nařizuji ti, abys mě zabila."

Rileyna ruka byla na její zbrani.

Měla by ho zabít.

Měla všechny důvody ho zabít.

I tak ale nevěděla, co dělat ...

Ženský hlas Riley vytrhl z jejího rozjímání.

"Vypadáš, jako bys na něco myslela."

Riley vzhlédla od svého stolu a viděl mladou afroamerickou ženu s krátkými vlasy, která stála ve dveřích její kanceláře.

Byla to Jenn Rostonová, která byla Rileynou novou partnerkou na jejím posledním případu.

Riley se trochu otřásla.

"To nic není," řekla.

Jenniny tmavě hnědé oči byly plné obav.

Řekla, "Ach, já jsem si docela jistá, že to něco je."

Když Riley neodpověděla, Jenn řekla, "Myslíš na Shana Hatchera, viď?"

Riley mlčky přikývla. V těchto dnech se jí vzpomínky na něj vracely docela často – vzpomínky na její hroznou konfrontaci s raněným mužem v chatě jejího zesnulého otce.

Rileyn vztah s uprchlým trestancem spočíval ve zvláštním, pokrouceném poutu loajality. Byl na svobodě pět měsíců a ani se nesnažila jeho svobodu omezit – dokud nezačal vraždit nevinné lidi.

Teď bylo pro Riley těžké uvěřit, že jej nechala na svobodě tak dlouho.

Měli znepokojující, nelegální a velmi, velmi temný vztah.

Ze všech lidí, které Riley znala, věděla Jenn nejlépe, jak temný je.

Nakonec Riley řekla, "Jen si říkám – že jsem ho měla zabít tehdy a tam."

Jenn řekla, "Byl zraněný, Riley. Nepředstavoval pro tebe žádnou hrozbu."

"Já vím," řekla Riley. "Ale stále myslím na to, že jsem nechala mou oddanost zastínit můj úsudek."

Jenn zavrtěla hlavou.

"Riley, mluvily jsme o tom. Už víš, co si o tom myslím. Udělala jsi správnou věc. A nemusíš tomu věřit jen proto, že to říkám. Všichni ostatní zde to cítí stejně."

Riley věděla, že to je pravda. Její kolegové a nadřízení jí srdečně blahopřáli za to, že přivedla Hatchera živého. Jejich dobrá vůle byla vítaná změna. Dokud byla Riley v Hatcherově područí, všichni ji tu oprávněně podezřívali. Teď, když se oblak podezření zvedl, byly tváře jejích kolegů znovu přátelské a ona byla se setkala s obnoveným respektem.

Riley se tu skutečně cítila doma.

Pak se Jenn usmála a dodala, "K čertu, dokonce jsi pro jednou ve svém životě řešila věci podle předpisů."

Riley se zasmála. Rozhodně následovala správný postup v tom jak zadržela Hatchera – což bylo víc, než mohla říct o mnohých svých činnostech na případu, který s Jenn právě společně vyřešily.

Riley řekla, "Jo, myslím, že jsi absolvovala skutečný rychlokurs mých ... nekonvenčních metod."

"To rozhodně ano."

Riley se rozpačitě zasmála. Nevšímala si pravidel ještě více než obvykle. Jenn ji loajálně kryla – i když se vloupala do domu podezřelého bez zatykače. Jenn mohla její činy ohlásit, pokud by se tak rozhodla. Mohla nechat Riley vyhodit z práce.

"Jenn, opravdu oceňuji –"

"Ani o tom nemluv," řekla Jenn. "Je to všechno v minulosti. Co bude následovat je vše na čem záleží."

Jennin úsměv se rozšířil a dodala, "A já neočekávám, že se budeš chovat jako skautka. Ode mne bys to raději neměla také očekávat."

Riley se znovu zasmála, tentokrát pohodlněji.

Přišlo jí těžké uvěřit, že ještě nedávno Jenn nedůvěřovala, měla dokonce za to, že je ztělesněním odplaty za její činy.

Konec konců Jenn udělala pro Riley mnohem, mnohem víc, než že byla jen diskrétní, co se týče jejích činů.

"Poděkovala jsem ti za záchranu mého života?" Zeptala se Riley.

Jenn se usmála.

"Už jsem tak nějak ztratila přehled o tom, kolikrát," řekla.

"No, tak ti děkuji ještě jednou."

Jenn nic neříkala. Její úsměv se vytratil. V její tváři se objevil vzdálený pohled.

"Chtěla jsi něco, Jenn?" Zeptala se Riley. "Chci říct, proč ses zastavila?"

Jenn chvíli jen hleděla do chodby.

Nakonec řekla, "Riley, nevím zda bych ti to měla říct ..." Její hlas utichl.

Pro Riley bylo snadné všimnout si, že ji něco trápí. Chtěla ji uklidnit, říct jí něco jako ...

"Můžeš mi říct cokoli."

Ale to by mohlo být troufalé.

Zdálo se, že se Jenn začala nakonec trochu třást.