Blake Pierce - Soužení

"Možná jsi jí zachránila život," řekl Ryan.

Riley pocítila sevření v krku. Tato možnost ji nenapadla a byla to pokořující myšlenka. Byla nadšená a vyděšená zároveň z pocitu nově nalezené zodpovědnosti.

Celá rodina šla rovnou do kanceláře poradkyně. Vždy vřelá a usměvavá Wanda Lewisová pozdravila Jilly s mapou školy v ruce.

"Vezmu tě přímo do tvé učebny," řekla paní Lewisová.

"Vidím, že je to dobré místo," řekla Gabriela Jilly. "Budeš tu v pořádku."

Jilly teď vypadala nervózně, ale šťastně. Všechny objala a pak následovala paní Lewisovou chodbou.

"Ta škola se mi líbí," řekla Gabriela Ryanovi, Riley a April na zpáteční cestě k autu.

"Jsem ráda, že s tím souhlasíš," řekla Riley.

Myslela to upřímně. Gabriela byla mnohem víc než jen hospodyně. Byla skutečným členem rodiny. Bylo důležité, aby měla ohledně rodinných rozhodnutí dobrý pocit.

Všichni nastoupili do auta a Ryan nastartoval.

"Kam teď?" Zeptal se Ryan vesele.

"Já se musím dostat do školy," řekla April.

"A pak hned domů," řekla Riley. "Čeká na mě v Quanticu letadlo."

"Jasně," řekl Ryan a vyjel z parkoviště.

Jak Ryan řídil, Riley sledovala jeho obličej. Vypadal opravdu šťastně – šťastně, že je součástí dění a šťastně, že má nového člena rodiny. Takový nebyl skoro celé jejich manželství. Skutečně se zdálo, že je z něj jiný člověk. A v takových okamžicích za něj byla vděčná.

Otočila se a podívala se na svou dceru, která byla na zadním sedadle.

"Tohle všechno opravdu skvěle zvládáš," řekla Riley.

April vypadala překvapeně.

"Vkládám do toho hodně energie," řekla. "Jsem ráda, že sis toho všimla."

Riley tím byla chvíli překvapena. Ignorovala svou dceru kvůli starostem s přivedením nového člena rodiny a snaze, aby se dobře zabydlel?

April byla chvíli potichu a pak řekla: "Mami, já jsem pořád ráda, že jsi ji přivedla domů. Hádám, že mít novou sestru je mnohem složitější, než jsem si myslela. Prožila si hrozné věci a někdy s ní není snadné mluvit."

"Já nechci, aby to pro tebe bylo těžké," řekla Riley.

April se chabě usmála. "Byla jsem na tebe tvrdá," řekla. "Jsem dost odolná na to, abych se vypořádala s problémy Jilly. A pravdou je, že se mi začíná líbit, pomáhat jí. My budeme v pohodě. Prosím, neměj o nás starost."

Riley uklidnilo, že Jilly zanechává v péči tří lidí, kterým může důvěřovat – April, Gabriely a Ryana. Přece jen jí ale vadilo, že právě teď musí odjet pryč. Doufala, že to nebude na dlouho.

*

Země se začala propadat, když Riley vyhlédla z okna malého letadla ÚACH - Úřadu pro analýzu chování. Letoun vystoupal nad mraky a zamířil nad severozápadní Pacifik – na téměř šest hodin dlouhý let. Za pár minut Riley pod sebou sledovala ubíhající krajinu.

Bill seděl vedle ní.

Řekl: "Vždycky, když takhle přelétávám celou zemi, pomyslím na to, jak lidé kdysi dávno museli chodit pěšky nebo jezdit na koních nebo na vozech."

Riley přikývla a usmála se. Bylo to, jako by Bill četl její myšlenky. Často se s ním tak cítila.

"Země musela lidem tehdy připadat obrovská," řekla. "Osadníkům trvalo několik měsíců, než ji přešli."

Mezi nimi se rozhostilo známé a pohodlné mlčení. Během let mezi ní a Billem proběhlo několik neshod a hádek a někdy se zdálo, že je jejich partnerství konec. Ale teď měla pocit, že k němu má kvůli těm těžkým časům blíž. Věřila mu a svěřila by mu život a věděla, že on stejně důvěřoval jí.

Zrovna teď byla ráda, že s Billem nepodlehli přitažlivosti, která mezi nimi byla. Někdy k sobě měli až nebezpečně blízko.

To by všechno zkazilo, pomyslela si Riley.

Bylo od nich chytré, že si zachovali odstup. Ztrátu jejich přátelství si ani nedokázala představit. Byl pro ni nejlepším přítelem na světě.

Po několika okamžicích Bill řekl: "Díky, že jsi do toho šla, Riley. Tentokrát opravdu potřebuji tvou pomoc. Nemyslím si, že bych mohl zvládnout tento případ s jiným partnerem. Dokonce ani s Lucy."

Riley se na něj podívala a nic neříkala. Nemusela se ho ptát, co má na mysli. Věděla, že se jí konečně chystá říct pravdu o tom, co se stalo s jeho matkou. Pak pochopí, jak je pro něj tento případ důležitý a znepokojující.

Hleděl přímo před sebe, vzpomínal.

"Už víš o mé rodině," řekl. "Řekl jsem ti, že táta byl středoškolský učitel matematiky a moje máma pracovala jako bankovní úřednice. Se třemi dětmi dohromady jsme všichni žili pohodlně, i když jsme nebyli nijak obzvlášť bohatí. Pro nás pro všechny to byl docela šťastný život. Dokud ..."

Bill se na chvíli odmlčel.

"Stalo se to, když mi bylo devět let," pokračoval. "Těsně před Vánocemi pořádal personál banky, kde mamka pracovala, každoroční vánoční večírek, vyměňovali si dárky a pojídali dorty a pořádali obvyklou kancelářskou oslavu. Když máma přišla to odpoledne domů, zněla jako že se dobře bavila a vše bylo v pořádku. Ale jak večer plynul, začala se chovat podivně."

Billova tvář z ponurých vzpomínek ztuhla.

"Dostala závratě a byla zmatená a její řeč byla špatně srozumitelná. Bylo to skoro, jako by byla opilá. Ale máma nikdy moc nepila a kromě toho na večírku nebyl podáván žádný alkohol. Nikdo z nás neměl tušení, co se děje. Rychle se to zhoršovalo. Začala trpět nevolností a zvracením. Táta s ní odjel na pohotovost. My děti jsme jeli s nimi."

Bill se znovu odmlčel. Riley viděla, že je pro něj stále těžší vyprávět, co se stalo.

"Když jsme se dostali do nemocnice, její srdce bilo jako o závod a ona hyperventilovala a její krevní tlak byl neskutečně vysoký. Pak upadla do kómatu. Začaly jí kolabovat ledviny a měla městnavé srdeční selhání."

Billovy oči se znovu zavřely a jeho obličej byl zkřivený bolestí. Riley si pomyslela, že by pro něj možná bylo nejlepší, aby zbytek svého příběhu nedokončil. Ale cítila, že by bylo nesprávné mu říci, aby přestal.

Bill řekl: "Do příštího rána lékaři zjistili co se děje. Utrpěla těžkou otravu ethylenglykolem."

Riley zavrtěla hlavou. Přišlo jí to povědomé, ale nedokázala to dost dobře zařadit.

Bill rychle vysvětlil, "Její punč na večírku byl dolitý nemrznoucí směsí."

Riley zalapala po dechu.

"Proboha!" řekla. "Jak je to vůbec možné? Chci říct, nebyla by ta chuť –? "

"No, většina nemrznoucích kapalin má sladkou chuť," vysvětloval Bill. "Je snadné je smíchat se sladkým nápojem, aniž by si toho někdo všiml. Je hrozně snadné je použít jako jed."

Riley se snažila pochopit, co právě vyslechla.

"Ale pokud byl ten punč říznutý, co ostatní lidé?" zeptala se.

"To je právě ono," řekl Bill. "Nikdo jiný nebyl otráven. Nebylo to v míse s punčem. Bylo to jen v nápoji mámy. Někdo se zaměřil konkrétně na ni."

Opět na chvíli utichl.

"Ale pak už bylo příliš pozdě," řekl. "Zůstala v bezvědomí a zemřela na nový rok. Byli jsme pořád u jejího lůžka."

Billovi se podařilo zadržet slzy. Riley se domnívala, že si za ta léta už dost pobrečel.

"Nedávalo to smysl," řekl Bill. "Všichni měli mamku rádi. Neměla na světě žádné nepřátele. Policie to vyšetřovala a vyšlo najevo že nikdo, kdo pracoval v bance, to nebyl. Ale několik spolupracovníků si vzpomnělo na podivného muže, který během večírku přišel a zase odešel. Zdál se být přátelský a každý předpokládal, že je to něčí host nebo kamarád nebo příbuzný. Před koncem večírku odešel."