Blake Pierce - Soužení

Ale tentokrát sáhla do kabelky vedle mikrovlnné trouby. Vytáhla malou plastovou krabičku na léky a obsah vyprázdnila do Codyho čaje. Udělala to rychle, pokradmu, cvičeným pohybem, byla si jistá, že ji neviděl. I tak její srdce bilo o trochu rychleji.

Pak si nalila čaj pro sebe a oba hrnky vložila do mikrovlnné trouby.

Musím si na ně dát pozor, připomněla si. Žlutý hrnek je pro Codyho, modrý pro mě.

Zatímco mikrovlnná trouba hučela, posadila se znovu vedle Codyho a beze slova se na něj zadívala.

Má hezkou tvář, pomyslela si. Ale řekl jí o jeho vlastním životě, a ona věděla, že je smutný. Byl smutný už dlouho. Na vysoké škole byl oceňovaným vítězem. Ale při fotbale si zranil koleno, čímž jeho naděje na sportovní kariéru skončily. Stejné zranění zanedlouho dospělo k nutnosti náhrady kolenního kloubu.

Jeho život byl od té chvíle poznamenaný tragédií. Jeho první žena zemřela při automobilové havárii a jeho druhá manželka odešla za jiným mužem. Měl dvě dospělé děti, ale ty s ním už nemluvily. Také před několika lety utrpěl srdeční příhodu.

Obdivovala skutečnost, že nevypadal ani trochu zahořkle. Ve skutečnosti se zdálo, že je plný naděje a optimismu z budoucnosti.

Připadal jí milý, ale naivní.

Věděla, že se jeho život nezmění k lepšímu.

Na to bylo příliš pozdě.

Zvonek mikrovlnné trouby ji vytrhl z jejího malého rozjímání. Cody se na ni díval laskavýma očima, plnýma očekávání.

Poplácala ho po ruce, vstala a přešla k mikrovlnné troubě. Vyndala hrnky, které byly nyní horké na dotek.

Znovu si připomněla.

Žlutý hrnek je pro Codyho, modrý pro mě.

Bylo důležité je nezaměnit.

Oba beze slova pili svůj čaj. Hallie s oblibou tyto okamžiky vychutnávala jako chvíle tichého přátelství. Bylo jí trochu smutno, když si uvědomila, že se už nebudou opakovat. Za pár dnů ji tento pacient již nebude potřebovat.

Cody začal brzy usínat. Smíchala prášek s dostatečným množstvím léku na podporu spánku, aby se ujistila, že usne.

Hallie vstala a připravila se k odchodu.

A pak začala tichounce zpívat píseň, kterou už hodně dlouho znala:

Daleko od domova,

Tak daleko od domova -

Děťátko na míle vzdálené.

Chřadneš a soužíš se

Ze dne na den

Nemůžeš se smát, nemůžeš si hrát.

Bez vzlyků zkus být,

Stačí dlouze jen snít,

Ukonejšit k spánku se smíš,

Bez vzdechů něco zvíš,

Nech padnout svá víčka,

A domů ve snách odletíš.

Měl zavřené oči, láskyplně mu odhrnula jeho vlasy z tváře.

Pak s jemným polibkem na čelo, vstala a odešla pryč.

FBI agentka Riley Paige pociťovala obavy, když kráčela nástupním mostem na mezinárodním letišti Phoenix Sky Harbor. Byla nervózní během celého letu z mezinárodního letiště Reagan Washington International. Přicestovala sem ve spěchu, protože se doslechla, že je nezvěstná dospívající dívka – Jilly – dívka, ke které Riley chovala ochranářské city. Byla odhodlána dívce pomoci a dokonce přemýšlela o tom, že ji adoptuje.

Jak Riley prošla východem, kráčela rychle, vzhlédla a byla šokována, když tam právě onu dívku zahlédla stát, vedle ní stál agent FBI, Garrett Holbrook z úřadu ve Phoenixu.

Třináctiletá Jilly Scarlatti stála vedle Garretta, pomrkávala a bylo zřejmé, že na ni čeká.

Riley byla zmatená. Byl to Garrett, kdo jí zavolal, aby jí oznámil, že Jilly utekla a není nikde k nalezení.

Než se ale Riley mohla začít ptát, vrhla se Jilly vpřed a vzlykajíc jí skočila do náručí.

"Ach, Riley, je mi to líto. Moc a moc se omlouvám. Už to nikdy neudělám."

Riley smířlivě Jilly objala a pohlédla na Garretta s žádostí o vysvětlení. Garrettova sestra, Bonnie Flaxmanová, se pokusil Jilly vzít do pěstounské péče. Ale Jilly se vzbouřila a utekla.

Garrett se trochu usmál – byl to neobvyklý výraz na obvykle nemluvném muži.

"Zavolala Bonnie krátce poté, co jsi opustila Fredericksburg," řekl. "Řekla, že se jen chtěla jednou provždy rozloučit. Ale pak jí Bonnie řekla, že jsi na cestě sem a vezmeš ji s sebou domů. Opravdu ji to nadchlo a tak nám řekla, kde ji vyzvednout."

Podíval se na Riley.

"To, že jsi přiletěla až sem, ji zachránilo," došel k závěru.

Riley tam jen chvíli stála, Jilly vzlykala v její náruči, cítila se podivně nemotorná a bezmocná.

Jilly pošeptala něco, co Riley neslyšela.

"Cože?" Zeptala se Riley.

Jilly odhalila svou tvář a pohlédla Riley do očí, její upřímné hnědé oči se zalily slzami.

"Mami?" řekla přidušeným, plachým hlasem. "Mohu ti říkat mami?"

Riley ji znovu pevně objala, ohromena matoucím náporem emocí.

"Samozřejmě," řekla Riley.

Pak se obrátila na Garretta. "Děkuji ti za vše, co jsi udělal."

"Jsem rád, že jsem mohl pomoci, alespoň trochu," odpověděl. "Potřebuješ někde přespat, kdy jsi tady?"

"Ne. Teď, když už se našla, není důvod. Poletíme zpátky příštím letadlem."

Garrett jí potřásl rukou. "Doufám, že to vám to oběma vyjde."

Pak odešel.

Riley se podívala dolů na teenagera, který se jí stále ještě křečovitě držel. Byla ohromena zvláštní směsicí euforie, že ji našla a starosti o budoucnost, která je čeká.

"Pojďme na hamburger," řekla Jilly.

*

Během jízdy domů z mezinárodního letiště Reagan Washington lehce sněžilo. Jilly mlčky seděla a hleděla z okna, zatímco Riley řídila. Její mlčení byla velká změna po více než čtyř hodinách letu z Phoenixu. To Jilly nebyla schopna přestat mluvit. Nikdy předtím nebyla v letadle a úplně všechno ji zajímalo.

Proč je teď tak potichu? Přemýšlela Riley.

Napadlo ji, že sníh musí být neobvyklý pohled pro dívku, která žila celý život v Arizoně.

"Už jsi někdy viděla sníh?" Zeptala se Riley.

"Jen v televizi."

"Líbí se ti to?" Zeptala se Riley.

Jilly neodpověděla, což Riley znervóznilo. Vzpomněla si na to, jak poprvé spatřila Jilly. Dívka utekla od násilnického otce. V naprostém zoufalství se rozhodla stát se prostitutkou. Zašla na odpočívadlo pro kamiony, které bylo známé jako sběrné místo pro prostitutky – říkalo se jim "parkovištní ještěrky," protože byly pořád někde zalezlé.

Riley tam byla kvůli vyšetřování sérií vražd prostitutek. Náhodou našla Jilly ukrytou v kabině kamionu, čekají na svého zákazníka.

Riley dostala Jilly do azylového domu pro děti a zůstala s ní v kontaktu. Garrettova sestra si vzala Jilly do pěstounské péče, ale Jilly nakonec znovu utekla.

V tom momentu se Riley rozhodla Jilly vzít k sobě domů.

Ale nyní začínala uvažovat o tom, zda neudělala chybu. Už měla svou vlastní patnáctiletou dceru April, o kterou se starala. Se samotnou April už tak měla plné ruce práce. Společně si prožily několik traumatických zážitků, co se Riley rozpadlo manželství.

A co ve skutečnosti věděla o Jilly? Měla Riley vůbec nějakou představu, jak hluboce mohla být dívka poznamenaná? Byla připravena vypořádat se s výzvami, které před ni Jilly postaví? A přestože April souhlasila, aby Jilly přišla k nim domů, jak spolu budou tito dva teenageři vycházet?

Náhle Jilly promluvila.

"Kde budu spát?"

Riley se ulevilo, že slyší Jillyn hlas.

"Budeš mít svůj vlastní pokoj," řekla. "Je malý, ale myslím, že pro tebe bude to pravé."

Jilly se na chvilku odmlčela.