Blake Pierce - Posedlost

Ale minulý měsíc mu tu práci vzali. Potřebovali někoho se zkušenostmi s bezpečností, jak řekli, a lepší reputací – někoho většího a silnějšího. Slíbili, že bude moci pracovat na zahradě. Stále bude vydělávat dost peněz na zaplacení nájmu za svůj maličký dům.

I tak jím ztráta práce a autority, kterou mu propůjčovala, otřásla a cítil se bezmocný. To nutkání se znovu probudilo – to zoufalství, nebýt bezmocný, ta horečná potřeba ovládnout řetězy, aby se ho znovu nemohly zmocnit. Předtím se pokusil nutkání předběhnout, jako by mohl opustit svou vnitřní temnotu hned tady, ve svém suterénu. Naposledy jel až do Reedsportu, doufal, že tomu unikne. Ale nemohl.

Nevěděl, proč se mu to nedaří. Byl dobrý muž s dobrým srdcem a rád dělal dobré skutky. Ale dříve nebo později se jeho dobrota vždy obrátila proti němu. Když pomohl té ženě, té zdravotní sestře, donést v Reedsportu nákup k autu, usmála se a řekla, “Jsi tak hodný chlapec!”

Při vzpomínce na ten úsměv a ta slova se mu svraštil obličej.

“Jsi tak hodný chlapec!”

Jeho matka se usmívala a říkala takové věci dokonce i když nechala řetěz na jeho noze příliš krátký na to, aby dosáhl na jídlo nebo alespoň viděl ven. A zdravotní sestry se také usmívaly a říkaly takové věci, když se na něj dívaly skrze malý čtvercový otvor ve dveřích do jeho malého vězení.

“Jsi tak hodný chlapec!”

Věděl, že ne všichni jsou krutí. Většina lidí to s ním myslela dobře, obzvláště v tomto malém městě, kde se před dlouhou dobou usadil. Dokonce ho měli rádi. Ale proč si o něm všichni mysleli, že je dítě – a dokonce hendikepované dítě? Bylo mu dvacet sedm let a věděl, že je výjimečně bystrý. Jeho mysl byla plná vynikajících myšlenek a zřídkakdy narazil na problém, který nemohl vyřešit.

Ale samozřejmě věděl, proč ho tak lidé vnímali. Bylo to proto, že mohl stěží mluvit. Celý život zoufale koktal a sotva se kdy pokusil promluvit, i když ale rozuměl všemu, co říkali jiní.

A byl malý a slabý a jeho rysy byly zavalité a dětské, jako u někoho, kdo se narodil s vrozeným defektem. V mírně znetvořené lebce byla uvězněna obdivuhodná mysl, které byly překáženy plány dokázat ve světě úžasných věcí. Ale to nikdo nevěděl. Vůbec nikdo. Dokonce to nevěděli ani doktoři v psychiatrické nemocnici.

Bylo to ironické.

Lidé si mysleli, že slovo ironické ani neznal. Ale znal.

Nyní se ocitl, jak si nervózně prsty v ruce hraje knoflíkem. Utrhl ho z blůzy zdravotní sestřičky, když ji pověsil. Když si na ni vzpomněl, ohlédl se po skládacím lůžku, kde ji držel více než týden svázanou. Přál si, aby s ní mohl promluvit, vysvětlit jí, že nechtěl být krutý a bylo to jen proto, že se tolik podobal jeho matce a sestřičkám, obzvláště v té její uniformě zdravotní sestry.

Pohled na ni, oblečené v uniformě, ho zmátl. Bylo to stejné s tou ženou před pěti lety, strážnou ve věznici. Obě ženy se jaksi vynořily v jeho mysli spolu s jeho matkou a sestřičkami a pracovníky nemocnice. Svou snahu je od sebe rozeznat jednoduše prohrál.

Byla úleva, mít to s ní už vyřízené. Držet ji takto svázanou byla ohromná zodpovědnost, podávat jí vodu, poslouchat její bručení skrze řetěz, kterým ji zacpával ústa. Roubík vyndával jen aby jí dal občas do úst brčko s vodou. To se pokoušela křičet.

Kéž by jí jen mohl vysvětlit, že nesmí křičet, že jsou přes ulici sousedé, kteří ji nesmí slyšet. Kdyby jí to jen mohl říci, možná by to pochopila. Ale on to nedokázal vysvětlit, ne se svým beznadějným koktáním. Místo toho jí mlčky hrozil rovnou břitvou. Dlouhodobě ale hrozba nefungovala. Tak jí musel podříznout krk.

Pak ji odvezl zpět do Reedsportu a pověsil ji tak, aby ji každý viděl. Nebyl si jistý, proč. Třeba to bylo varování. Kdyby to jen lidé mohli pochopit. Kdyby to pochopili, nemusel by být tak krutý.

Třeba to byl taky jeho způsob, jak světu říci, jak moc je mu to líto.

Protože jemu to bylo líto. Zítra zajde do květinářství a koupí květiny – levný malý puget – pro rodinu. Nemůže s prodavačkou květin promluvit, ale může napsat jednoduchou instrukci. Dárek bude anonymní. A kdyby se mu podařilo najít dobrou skrýš, stál by během pohřbu blízko hrobu, hlavu by skláněl jako ostatní pozůstalý.

Vytáhl další natažený řetěz na svém pracovním stole, oba konce natáhl co to šlo, použil na to všechnu svou sílu, řinčení utichlo. Ale v hloubi duše věděl, že toto z něj mistra řetězů neudělá. Kvůli tomu bude muset řetězy znovu použít. A použije jednu ze svěracích kazajek, kterou stále má. Někdo musí být svázaný stejně jako býval on.

Někdo další bude muset trpět a zemřít.

Hned jak Riley a Lucy vystoupili z FBI letadla, po dráze za nimi vyrazil mladý policista v uniformě.

“Páni, jsem rád, že vás vidím,” řekl. “Velitel Alford je zralý na svázání. Jestli hned někdo nesundá tělo Rosemary, ranní ho mrtvice. Reportéři už po tom jdou. Jsem Tim Boyden.”

Když se Riley a Lucy představily, posmutněla. To, že byla média na místě činu tak rychle, byla jistě známka něčeho zlého. Případ měl svízelný začátek.

“Mohu vám pomoci něco nést?” Zeptal se strážník Boyden.

“Není potřeba,” řekla Riley. S Lucy měly jen pár malých tašek.

Strážník Boyden ukázal za dráhu.

“Auto je támhle,” řekl.

Všichni tři svižně kráčeli k autu. Riley nastoupila na místo spolujezdce, zatímco si Lucy sedla dozadu.

“Jsme jen pár minut od města,” řekl Boyden, když se rozjel. “Člověče, nemůžu tomu uvěřit. Chudák Rosemary. Všichni ji měli tak rádi. Vždycky lidem pomáhala. Když před pár týdny zmizela, všichni jsme se obávali toho nejhoršího. Ale nedokázali jsme si představit …”

Jeho hlas se vytratil a zakroutil vyděšeně a nevěřícně hlavou.

Lucy se naklonila ze zadního sedadla.

“Věřím, že už jste předtím měli takovou vraždu,” řekla.

“Jo, tenkrát, když jsem byl ještě na střední škole,” řekl Boyden. “Ale ne přímo tady v Reedsportu. Bylo to poblíž Eubanksu, dál na jih podél řeky. Tělo bylo v řetězech, přesně jako Rosemary. Také bylo ve svěrací kazajce. Má velitel pravdu? Jedná se o sériového vraha?”

“Nejsme připraveni to potvrdit,” řekla Riley.

Pravdou bylo, že si myslela, že má velitel pravdu. Ale mladý strážník se už tak zdál být dost rozrušený. Zdálo se, že není nutné ho víc znepokojovat.

“Nemohu tomu uvěřit,” řekl Boyden a znovu třásl hlavou. “Naše malé hezké město. Někdo tak milý, jako Rosemary. Nemohu tomu uvěřit.”

Jak vjížděli do města, Riley viděla několik vozů a na malé hlavní ulici byl personál z televizních novin. Nad městem kroužila helikoptéra s logem televizní stanice.

Boyden jel k zátarase, kde se shromáždila malá skupinka reportérů. Strážník zamával na auto, aby projelo. Za pár okamžiků Boyden zastavil podél úseku železniční tratě. Tady bylo tělo, viselo na elektrickém sloupu. Několik uniformovaných policistů postávalo pár yardů od něj.

Jak Riley vystoupila z auta, poznala velitele Raymonda Alforda, který k ní klusal. Nevypadal vůbec spokojeně.

“Doufám, že máte sakra dobrý důvod, nechat to tělo tady takhle viset,” řekl. “Potýkáme se tady s noční můrou. Starosta vyhrožuje, že mi odejme odznak.”

Riley a Lucy ho následovaly k tělu. V pozdně odpoledním slunci vypadalo ještě podivnější, než na fotkách, které si Riley prohlížela na svém počítači. Řetězy z nerezové oceli se ve světle třpytily.