Blake Pierce - Ještě Než Spatří

Musela ostatním ukázat, že tu není náhodou. Že si svoji pozici u FBI zaslouží.

*

Po střelnici se vydala na poslední hodinu, která se odehrávala v učebně. Byla to psychologie, vyučovaná Samuelem McClarrenem. Byl to šestašedesátiletý bývalý agent a autor bestselerů, který získal šest literárních cen od New York Times. Jeho knihy byly o psychologických profilech těch nejhorších sériových vrahů za poslední sto let. Mackenzie je přečetla všechny a jeho lekce by dokázala poslouchat celé dny. Byl to její jednoznačně nejoblíbenější předmět, i když si zástupce ředitele akademie zprvu myslel, že jej Mackenzie nebude, vzhledem ke své profesionální minulosti, ani potřebovat. Nakonec si jej musela sama vyžádat.

Jako obvykle byla v učebně jako jedna z prvních a posadila se do druhé řady. Připravila si sešit na poznámky a pero, zatímco pár ostatních příchozích si začalo připravovat svoje MacBooky. Nemusela čekat nijak dlouho a Samuel McClarren vystoupil na pódium. Třída se nakonec zaplnila dvaačtyřiceti posluchači, z nichž každý od samého počátku očima visel na učitelových rtech a hltal každé jeho slovo.

„Včera jsme si prošli psychologické pochody, které přiměly Eda Geina vraždit. Nic pro slabé žaludky,“ řekl McClarren. „Jenže dnes to nebude o moc lepší, protože se podíváme na mnohdy podceňovanou, ale přesto neuvěřitelně pokřivenou mysl Johna Wayne Gacyho. Dvacet šest známých obětí zabitých udušením po použití medicínského škrtidla. Ze sklepa svého domu potom oběti vynášel ven k řece Des Plaines, kde se jich na mnoha různých místech zbavoval. Potom je tu samozřejmě to, co napadne většinu lidí, když uslyší jeho jméno – klaun. Ve své podstatě je Gacyho případ psychopatologickým průlomem.“

Výuka pokračovala v podobném duchu dál. McClarren mluvil a mluvil, zatímco studenti si zuřivě dělali poznámky. Hodina a patnáct minut jako obvykle utekla až příliš rychle a Mackenzie na jejím konci zjistila, že chce vědět více. Tu a tam ji McClarrenovy hodiny připomínaly momenty z honu na Strašákového zabijáka, obzvláště na místa, kde se pokoušela proniknout do vrahova myšlení. Odjakživa měla pro vcítění se do zločince talent, ale raději to držela pod pokličkou. Čas od času ji morbidita takového uvažování dokonce samotnou děsila, a tak bylo lepší, příliš tomu nepropadat.

Když hodina skončila, Mackenzie si sbalila věci a vydala se ke dveřím. Pořád ještě přemýšlela o učitelových slovech, když procházela kolem sedaček, a tak si ani nevšimla muže, jenž stanul ve dveřích. Kdyby na ni nezavolal jménem, nejspíše by jej ignorovala úplně.

„Mackenzie! Hej, počkejte.“

Zastavila se při zvuku vlastního jména, otočila se a v malém davu studentů, proudících ven z učebny, spatřila známou tvář.

Přišel za ní agent Ellington. Bylo to takové překvapení, že se na moment doslova zastavila a přemýšlela, co tu ten člověk může chtít. Když se přestala hýbat, Ellington se usmál a rychle jí vykročil vstříc. V patách mu kráčel další muž.

„Agente Ellingtone,“ řekla Mackenzie. „Jak se máte?“

„Mám se fajn,“ odpověděl. „A vy?“

„Velmi dobře. Co tu děláte? Chcete si zopakovat výcvik?“ pokračovala ve snaze znít alespoň trochu vtipně.

„Ne, to bohužel ne,“ řekl Ellington. Znovu se na ni přitom usmál, čímž jí živě připomenul, proč to před čtvrt rokem zkusila a nakonec se ztrapnila. Ellington posunkem ukázal na muže za sebou a pokračoval. „Mackenzie Whiteová, rád bych vás seznámil se zvláštním agentem Bryersem.“

Bryes přistoupil blíže a podal jí ruku. Mackenzie mu stiskla pravici a na kratičký moment si jej prohlédla. Mohlo mu být zhruba padesát let. Knír, který si pěstoval, byl již většinou šedivý a modré oči nad ním působily velmi přátelsky. Ihned poznala, že to bude člověk jemného chování, nejspíše jeden z těch jižanských džentlmenů, o kterých slýchala, když se přistěhovala do Virginie.

„Rád vás poznávám,“ řekl.

Jakmile bylo představovacímu protokolu učiněno zadost, Ellington se okamžitě vrátil ke svému obvyklému věcnému tónu. „Máte teď něco, Mackenzie?“

„Přímo teď nic,“ odpověděla.

„Pokud byste měla minutku, agent Bryers a já bychom si s vámi rádi o něčem promluvili.“

Mackenzie spatřila malý záchvěv pochybností, jenž se přelil přes Bryersovu tvář, když to Ellington pověděl. Bryers vlastně obecně působil ne zcela ve své kůži. Možná, že proto vypadal tak plaše.

„Jasně,“ odpověděla.

„Pojďme tedy,“ řekl Ellington a posunkem ruky naznačil k malé otevřené studovně přes chodbu. „Koupím vám kávu.“

Mackenzie si vzpomněla na chvíli, kdy o ni Ellington naposledy projevoval takový zájem. Přivedlo ji to v konečném důsledku sem, kde se už už mohla stát agentkou FBI a žít vlastní sen s tím vším kolem. Vyslyšet jeho nabídku se zdálo jako ten nejlepší možný nápad. Učinila tak tedy. Po cestě se několikrát podívala na agenta Bryerse a přemýšlela, proč vypadá tak zaraženě.

*

„Takže už jste pěkně blízko, že?” zeptal se Ellington, když si všichni tři sedli nad kelímky s kávou, které Ellington koupil v přilehlé maličké kavárničce.

„Zbývá osm týdnů,“ odpověděla.

„Protiteroristické operace, patnáct hodin simulací a zhruba dvanáct hodin na střelnici, že?“ zeptal se dále.

„Jak tohle můžete vědět?“ zeptala se Mackenzie trochu ostražitě.

Ellington jenom pokrčil rameny a ušklíbl se. „Mým novým koníčkem je sledovat váš postup od chvíle, co jste sem dorazila. Byl jsem to já, kdo vás doporučil, a tak za vás nesu určitou zodpovědnost. Zatím děláte dojem na všechny, u kterých to má smysl. Všechno se v tomto bodě zdá být jenom jako formalita. Ledaže byste něco sakra podělala v těch nadcházejících osmi týdnech, ale jinak myslím mohu říci, že máte přijetí v kapse.“

Zhluboka se nadechl, jako kdyby se připravoval říci něco důležitého.

„Což mě přivádí k záležitosti, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Agent Bryers momentálně zažívá trochu těžkosti a vy byste mu mohla být nápomocna. Nejlepší však bude, když vám to objasní sám.“

Bryers i nadále působil nejistě. Dokonce se ještě napil, položil hrnek na stůl a pár okamžiků zůstal zticha, než se odhodlal promluvit.

„Tedy, agent Ellington řekl, že děláte dojem na lidi, na kterých záleží. Já jsem za poslední dva dny slyšel vaše jméno hned třikrát.“

„V jaké souvislosti?“ zeptala se trochu nervózně.

„Momentálně dělám na jednom případu s kolegou, který po třinácti letech společné práce bude agenturu opouštět,“ začal Bryers vysvětlovat. „Už mu stejně táhne na důchod, takže to ani není žádné velké překvapení. Mám toho člověka rád jako vlastního bratra, ale už toho na něj bylo moc. Za dvacet osm let, po která pracoval pro FBI, toho hodně viděl a nechce si přidávat další noční můru, která ho bude pronásledovat do důchodu. Tím vlastně vzniká místo pro nového parťáka, jenž by šel v jeho stopách. Není to permanentní pozice – jenom na tak dlouho, než se podaří vyřešit náš současný případ.“

Mackenzie cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení, ale věděla, že na sobě nesmí nechat nic znát. „Takže proto se objevilo moje jméno?“ zeptala se pokud možno klidně.

„Přesně tak,“ odpověděl Bryers.

„Ale vždyť tu jistě musí být spousta zkušenějších agentů, kteří by to zastali lépe než já.“