Blake Pierce - Ještě Než Spatří

„Výborně,“ řekl. „Bolí o to o mnoho méně, když si člověk pomyslí, že osoba, kvůli které to schytal, je tak výjimečně pěkná.“

Mackenzie po něm loupla očima a zastrčila pistoli k pasu. „Lichotky jsou k ničemu,“ odpověděla. „Řekněme, že tě nikam nedostanou.“

„Já vím,“ reagoval Harry. „Ale třeba mi vykoledují aspoň skleničku?“

Usmála se. „Když to zaplatíš.“

„No jo, zaplatím,“ souhlasil. „Nechci, abys mi zase nakopala zadek.“

Opustili budovu a znovu se ocitli na dešti. Teď, když už cvičení skončilo, byl téměř osvěžující. Kolem postávalo několik vyhlášených agentů-instruktorů, všechno bylo pro dnešek skončeno a Mackenzie si konečně dopřála ten luxus, být na sebe za odvedený výkon pyšná.

Během jedenácti týdnů úspěšně prošla většinou výcviku, který se odehrával v učebnách. Zbývalo dalších devět do dokončení kurzu a konečně získání vytouženého titulu agent FBI.

Poslední dobou často přemýšlela, proč tehdy v Nebrasce váhala tak dlouho. Když ji Ellington doporučil na akademii, získala tím divokou kartu, zlatou vstupenku. Jediné, co musela udělat, bylo překonat se a vykročit za hranice vlastního pohodlí. Nakonec se zbavila staré práce, přítele, domova…a začala zcela nový život.

Pomyslela na nekonečné roviny, poseté kukuřičnými poli a neskutečně modré nebe, rozkládající se od obzoru k obzoru. Pomyslela na všechno, co nechala za sebou. Ta krajina měla svůj specifický půvab, ale pro ni zároveň byla i vězením.

Už to bylo pryč.

Teď byla volná a nezbylo už nic, co by jí házelo klacky pod nohy.

*

Zbytek jejího výcvikového dne pokračoval fyzickým cvičením: kliky, sprinty, shyby, další sprinty a nakonec vzpírání činek. Během prvních dní na akademii tuhle část tréninku nenáviděla. Jenže po čase si její tělo přivyklo a nakonec si o fyzickou námahu začalo samo říkat.

Všechno se tu dělalo rychle a precizně. Teď udělala padesát kliků tak rychle, že její svaly ani neměly šanci podat zprávu o bolesti. Teprve, když zamířila k opičí dráze, pod níž se rozkládalo bahnité jezírko, pocítila příval energie v tricepsech. S každodenním tréninkem tohoto typu si Mackenzie brzy navykla mít pocit, že na sobě opravdu pracuje teprve ve chvíli, kdy se její ruce i nohy třásly námahou a před očima se jí dělaly mžitky.

V její jednotce bylo celkem šedesát rekrutů, z toho pouhých devět žen. To však Mackenzie nijak neobtěžovalo. Nejspíše i proto, že měla z předchozího působiště v Nebrasce zkušenosti s velmi podobným složením kolektivu. Jednoduše sklonila hlavu a pracovala na svých schopnostech nejlépe, jak mohla. Nemusela přitom být ani příliš namyšlená, když sama sobě přiznávala, že ty schopnosti jsou opravdu výjimečné.

Když instruktor oznámil časy na posledním okruhu - byla to dvě míle dlouhá štreka lesem plná bahna - rozešla se třída každý po svém. Mackenzie si, na rozdíl o nich sedla na jednu z laviček opodál a začala si protahovat nohy. Toho dne už na ni nečekalo nic důležitého a ona byla stále ještě plná energie z podařené honičky v Hogan Alley, a tak se rozhodla, že si dá ještě jedno kolečko.

I když bylo těžké si to přiznat, stala se jednou z těch lidí, kteří rádi běhali. I když se nedalo říci, že by se chystala na nějaký maraton nebo jiný závod, naučila se jednoduše oceňovat běžecký proces jako takový. Často si nacházela čas na běhání i mimo běžecké tréninky. Běhala po lesních cestách kolem kampusu akademie, který ležel zhruba šest mil od velitelství FBI a asi tak osm dalších od jejího nového bytu v Quanticu.

V cvičebním tílku promočeném potem a tváří rudou od námahy zakončila svůj den finálním sprintem kolem překážkové pasáže, nechávajíc všechno bahno, klády a sítě zase odpočinout na zítra. Za běhu si však povšimla dvou mužů, kteří si ji nezávisle na sobě prohlíželi. Jejich pohledy nebyly ani tak vilné, jako spíše obdivné. Jí to ještě pomohlo přidat do kroku.

Popravdě řečeno, pár vilných pohledů tu a tam jí nijak nevadilo. Nové tělo, které si vypracovala do pružnosti a síly zároveň, si obdiv zasluhovalo. Bylo vlastně docela zvláštní cítit se tak silně, ale bylo to něco, na co si člověk velice snadno zvyknul. Věděla, že Harry Dougan ji v tomto ohledu dokáže ocenit také. Zatím nikdy nic neřekl, ale i kdyby to udělal, Mackenzie si nebyla vůbec jistá, jak by mu odpověděla.

Když zakončila svůj závěrečný běh, nemohlo to být více než dvě míle, dala si v nedaleké budově s šatnami a tělocvičnami sprchu a v automatu si koupila pytlík sušenek. Zbytek dne měla volný. Celé čtyři hodiny času, než se vrátí do tělocvičny na běžecký pás - další malý osobní zvyk, který si osvojila, jen aby se udržovala o krok před ostatními.

Co si ale počít se zbytkem dne? Možná, že by mohla konečně dovybalit svoje věci. V jejím bytě stále ještě čekalo šest krabic, ze kterých zatím ani nestrhala lepící pásku. To bylo ono. To je rozumně strávený čas. Přemýšlela také, co Harry asi tak chystá a jestli jeho pozvání na drink vydrží. Mluvil vůbec o dnešku?

Kromě toho navíc myslela i na to, co asi právě dělá agent Ellington.

Několikrát se s ním už měla setkat, ale nikdy k tomu nakonec nedošlo - nejspíš pro dobro všech a její obzvláště. Vůbec by jí nevadilo, kdyby měla prožít zbytek života bez připomínky toho trapasu, kterého se před Ellingtonem v Nebrasce dopustila.

Zamířila k autu a nadále si lámala hlavu tím, jak nejlépe využít volné odpoledne. Když o chvíli později vložila klíček do zapalování, tu ve zpětném zrcátku spatřila tvář známé, která zrovna probíhala kolem. Byla to také agentka ve výcviku, její jméno bylo Colby Stinsonová a když Mackenzie zahlédla, usmála se na ni. Doběhla k autu s takovou energií, až Mackenzie usoudila, že Colby svůj trénink právě začíná a ne končí.

„Ahojky,” řekla Colby. „Utekli ti?”

„Ne, už mám odběháno, ale dala jsem si ještě extra kolečko.”

„No jistě.”

„Co to má znamenat?” zeptala se Mackenzie. S Colby se znaly už docela dobře, ale bylo by přehnané říci, že jsou kamarádkami. Mackenzie si nikdy nebyla jistá, kdy si Colby dělá legraci a kdy se do ní naváží.

„To znamená, že jsi super snaživá a pořád chceš být lepší,” odpověděla Colby.

„Vinna.”

„Takže, co to tady děláš?” pokračovala Colby a prstem přitom ukázala na pytlík keksů v Mackenziině ruce. „Tohle je oběd?”

„Přesně tak,” odpověděla. „Smutné, že?”

„Tak trochu. Co takhle dát si něco společně? Já bych si dala pizzu.”

Mackenzie to slovo znělo rovněž lákavě. Jenže opravdu se jí nechtělo nutit se kvůli tomu do řečí o ničem, obzvláště s dívkou, která měla tendenci v jednom kuse sklouzávat k drbům. Na druhou stranu si ale také uvědomovala, že by měla v životě mít víc, než jenom trénink, další trénink a zašívání se na bytě.

„Dobrá, pojďme na to,” odpověděla nahlas.

Bylo to vlastně takové malé vítězství - vystoupení z vlastní komfortní zóny a pokus udělat si na tom novém místě, v té nové kapitole jejího života, pár přátel. S každým podobným krokem se před ní otevíraly nové prázdné listy možností a ona se nemohla dočkat, až bude moci začít doopravdy psát.

*

Donnieho pizzérie byla jenom zpola zaplněná, protože nejhorší návaly z doby přes oběd už stačily opadnout. Mackenzie s Colby si zabraly jeden ze zadních stolů a objednaly pizzu. Mackenzie se posadila a natáhla své bolavé nohy, ale přesto nedokázala být uvolněná dlouho.