Blake Pierce - Ještě Než Spatří

Muž ustoupil stranou a pokynul jí, ať jde dovnitř. „Pojďte dál,” řekl.

Susan vstoupila do malého obývacího pokoje. Na omlácené nábytkové stěně stál prehistoricky vyhlížející televizor. V rozích místnosti bylo pár zaprášených křesel, jež doplňovaly rozvrtanou pohovku. Všude byly keramické figurky a vyšívané ubrousky. Místnost působila, jako kdyby patřila spíše nějaké staré ženě a ne čtyřicátníku mužského pohlaví.

Nechápala proč, ale ani trochu se jí v té místnosti nelíbilo. Okamžitě však ten neurčitý, pudový strach zahladila logickým uvažováním. Buď je prostě divnej, anebo ten dům vůbec není jeho. Možná, že tu žije s matkou.

„Můžu sem?” zeptala se a ukázala na konferenční stolek stojící před gaučem.

„Ano, tam je to v pořádku,” odpověděl muž, usmál se na ni a zavřel dveře.

V okamžiku, kdy se s klapnutím zavřely, sevřel se Susan žaludek. Měla pocit, jako by se v místnosti náhle prudce ochladilo a všechny její smysly na to reagovaly. Něco nebylo v pořádku. Byl to bizarní pocit. Podívala se na nejbližší keramickou sošku, zpodobňující malého chlapce, který táhne vozík. Jako kdyby jí snad mohl dát odpověď.

Susan spěšně sáhla po své tašce. Vyndala z ní několik proteinového přípravků New You University a malý mixér (tržní cena je 35 dolarů, ale vy jej máte s prvním nákupem zcela zdarma!). Snažila se uklidnit.

„Teď,” začala a snažila se přitom znít klidně, i když jí mrazilo v zátylku. „Zajímáte se spíše o redukci váhy, přibrání svalové hmoty anebo udržování vaší stávající váhy?”

„Nejsem si jistý,” odpověděl, zatímco stál na druhé straně konferenčního stolku a patřil na její výrobky. „Co byste tak řekla?”

Susan najednou nemohla ani mluvit. Měla strach a přitom vůbec nechápala proč.

Podívala se směrem ke dveřím. V té chvíli už se jí i rozbušilo srdce. Zamknul ty dveře, když je zavíral? Nevzpomínala si, že by slyšela klapnutí zámku.

Uvědomila si, že ten člověk pořád ještě čeká na její odpověď. Přinutila se zapudit všechny svoje pocity a znovu se naladit do role prodejní agentky.

„Inu, já nevím,” odpověděla.

Chtěla se znovu podívat ke dveřím. Najednou měla pocit, že oči všech těch porcelánových sošek směřují přímo na ní. Jako oči nějakých predátorů.

„Nestravuji se nijak špatně,” řekl ten muž. „Mám ale slabost pro limetkový koláč. Budu stále moci jíst limetkový koláč, když budu na vaší dietě?”

„Pravděpodobně,” odpověděla, prohrábla se svými materiály a nevědomky si přitáhla tašku blíže k tělu. Deset minut, pomyslela si a přitom zápolila s každou vteřinou. Říkal, že má deset minut. To přece zvládnu.

Našla malou brožurku o tom, co mohl člověk jíst, když byl na jejich dietním programu. Podala ji muži. Ten knížku převzal a bříška jeho prstů se při předání na malou chviličku otřely o hřbet její ruky.

Alarm v její hlavě se rozezvučel podruhé. Musela se odsud dostat pryč. Ještě nikdy, když vstoupila do klientova domu, nic podobného necítila, ale teď ten pocit byl tak urgentní, že nemohla myslet na nic jiného.

„Je mi líto,“ řekla a začala sbírat svoje materiály zpátky do tašky. „Ale právě jsem si uvědomila, že ani ne za hodinu mám schůzku a je to až na druhé straně města.“

„Ach,“ reagoval, ale nevzhlédl od brožurky, kterou mu dala. „Inu, to chápu. Samozřejmě. Doufám, že tam stihnete včas dorazit.“

„Díky,“ řekla kvapně.

Vrátil ji brožurku a ona ji třesoucí se rukou převzala. Strčila ji do tašky a vydala se ke dveřím.

Ony byly zamčené.

„Omluvte mě,“ řekl muž.

Susan se otočila, aniž by spustila ruku z kliky.

Přilétající pěst ani nezahlédla. Prostě najednou narazila do její čelisti. Susan pocítila na jazyku chuť vlastní krve. Další vjem zaznamenal dopad zpátky na gauč.

Otevřela pusu, aby křičela, ale z nějakého důvodu nemohla čelistí ani pohnout. Pokoušela se tedy vstát na nohy, ale to už byl znovu u ní a tentokrát ji tvrdě udeřil kolenem do břicha. Vyrazil jí dech a tak už se nezmohla na nic víc, než schoulit se do klubíčka a zoufale bojovat o vzduch. Už jenom jakoby ve snu vnímala, že ji ten člověk chytil, zvedl, jako nějakou bezmocnou pravěkou ženu a odnášel si ji do své jeskyně.

Stále se pokoušela bojovat, ale její plíce stále ještě nebyly schopny se zcela zaplnit vzduchem. Měla pocit, jako kdyby se topila. Byla zcela paralyzována. Její tělo s každou vteřinou ochabovalo a to stejné platilo i pro její vědomí. Rozmazaně viděla, jak její krev odkapává z pusy na mužovu košili. Víc z toho z cesty domem, po které ji nesl, už neviděla.

V jednom okamžiku si uvědomila, že byla přenesena do jiného domu – nejspíš byl k tomu prvnímu nějak připojený. Jako s pytlem brambor s ní bylo mrštěno na linoleovou podlahu. Tělem jí projela vlna bolesti po nárazu, před očima se jí dělaly mžitky, ale zároveň jí ten náraz alespoň pomohl navrátit dech. Začala přerývaně a mělce dýchat. Podařilo se jí dokonce otočit se na bok a pomocí rukou se začít zvedat, ale než ten pohyb dokončila, už byl zase u ní.

Její zrak byl rozmazaný, ale přesto viděla dost na to, aby poznala, že otevřel nějaká malá dvířka, která byla předtím skrytá za křeslem. Uvnitř bylo tma, spousta prachu a ze stropu visely cáry jakési izolace. Susanino srdce se pokoušelo probušit z jejího těla ven, když si uvědomila, že ji tam hodlá strčit.

„Tady budeš v bezpečí,“ řekl jí, když se nad ní sehnul a odtáhl jí do toho kumbálu.

Ani se nenadála a byla všude kolem tma. Ležela na hrubých prknech, která tu nahrazovala podlahu, cítila pach prachu smíšený s pachem vlastní krve, jež jí stále ještě odkapávala odněkud z obličeje. Ten chlap…znala jeho jméno, ale teď si na něj za nic na světě nemohla vzpomenout. Všechny informace překryla bolest. Bolest v její hrudi, která ji bodala při každém pokusu o mělký nádech a mučivý výdech.

Po chvíli se jí konečně podařilo dostat do plic o něco více vzduchu. Okamžitě toho chtěla využít k výkřiku. Nikdy se k němu však neodhodlala. Namísto toho nechala blahodárný vzduch, ať plní její plíce a ulevuje její bolesti. V té chvíli uslyšela zavrzání pantů dveří a klapnutí zámku. Tma kolem ní potemněla dokonale.

Poslední věc, kterou slyšela předtím, než ztratila vědomí, byl tlumený smích kdesi vedle v místnosti.

„Neboj se,“ ozvalo se později. „Nebude to trvat dlouho.“

KAPITOLA PRVNÍ

Dešťové kapky bubnovaly na okolní svět s takovou razancí, že Mackenzie Whiteová ani neslyšela zvuk vlastních kroků. To bylo dobře. Znamenalo to, že muž, jehož pronásledovala, ji také nemůže slyšet.

Přesto však musela postupovat opatrně.

Nejenom, že lilo jako z konve, ale navíc ještě byla hluboká noc. Podezřelý mohl využít tmy ve svůj prospěch úplně stejně, jako to dělala ona. Slabé poblikávající pouliční osvětlení jí přitom v pronásledování nijak nepomáhalo.

S téměř promáčenými vlasy a v pršipláši, který se jí lepil na tělo, Mackenzie proběhla opuštěnou ulicí. Mířila k budově, ke které už mezitím stačil dorazit její parťák. Zahlédla jeho stín, schovávající se poblíž vchodu do staré betonové stavby. Když se k němu přibližovala, ozářená v tu chvíli jenom srpkem měsíce a jedinou pouliční lampou, sevřela bezděky v ruce Glock, který vyfasovala na akademii.