Blake Pierce - Ještě Než Vezme

Thorsson s Heidemanem si v té chvíli již užívali nečekané večeře a cpali se nudlemi lo mein a oranžovým kuřetem. Ellington se na Mackenzie podíval, jako kdyby chtěl říci, Co naděláš?, pokrčil rameny a vydal se k jídlu též. Mackenzie učinila to samé, zatímco do místnosti přicházelo ještě několik dalších lidí. Když si sedala za velký konferenční stůl se svou porcí sezamového kuřete s krabím ragú, jeden z policistů, kterého již předtím zahlédla na místě činu na silnici 14, k ní došel a podal jí ruku. Jeho odznak jí připomněl, že má tu čest s místním šerifem.

„Agentka Whiteová, že?” zeptal se.

„To jsem já.”

„Rád vás poznávám, jsem šerif Bateman. Slyšel jsem, že jste se vy a váš partner vypravili do Sigourney promluvit si s matkou poslední unesené. Nějaké výsledky?”

„Nic. Jenom potenciální zdroj informaci’, který si můžeme odškrtnout za prověřený. A docela jisté potvrzení, že tu nejde o někoho, kdo by prostě změnil plány, nechal tu auto a nikomu se neozval.”

Šerif Bateman neskrýval zklamání. Pokýval hlavou a odešel do jiné části místnosti, aby se připojil ke dvěma dalším policistům v hovoru.

Když si k ní Ellington přisedl, oba obrátili pozornost do přední části místnosti. Muž, který se již dříve představil jako asistent Wickline umisťoval na bílou tabuli fotografie a nákresy z míst činu a připevňoval je magnety. Další policistka - s Mackenzie jediná žena v místnosti - psala na druhé straně tabule poznámky.

„Zdá se, že si dávají záležet,” poznamenal Ellington.

Mackenzie myslela na to samé. Předpokládala, že tohle bude nedbale poslepovaný cirkus podobný tomu, na kterém pracovala v Nebrasce. Ale způsob, jakým bylo v Bent Creeku vše organizováno, ji zatím jenom příjemně překvapoval.

O pár minut později se šerif Bateman došel zeptat policistů u tabule a následně vyhnal ty dva pryč z místnosti. Zůstala jenom policistka, jež se posadila za stůl. Bateman zavřel dveře a došel před tabuli. Pohledem přehlédl osazenstvo, sestávající ze čtyř agentů FBI a tří policistů z jeho sboru.

„Připravili jsme večeři, protože nemám ponětí, jak dlouho tu budeme,” řekl. „Obvykle v Bent Creeku pomoc FBI nepotřebujeme, takže tohle je pro nás nové. Takže, agenti, povězte mi, jestli je tu cokoliv, co můžeme udělat, aby všechno lépe fungovalo. Hlavně však chci předat slovo vám.”

Posadil se, čímž donutil Ellingtona s Thorssonem k výměně lehce zmatených pohledů. Thorsson se záhy ušklíbl a palcem Ellingtonovi naznačil směrem k tabuli. Odpovědnost přece musí být na agentech z DC.

Ellington s ním souhlasil. Proto lehce strčil loktem do Mackenzie a řekl: „Ano, takže, agentka Whiteová nás provede všemi informacemi i teoriemi, které zatím máme.“

Mackenzie by se na tom místě mohla klidně rozzlobit, že ji takhle strčil pod vlak, ale rozhodla se, že jí to nevadí. Malá část jejího já, která byla docela pyšná na práci, kterou dělá, si stejně přála být ve vedení věcí. Možná, že se někde v skrytu duše dokonce chtěla vrátit se do této oblasti a mluvit k plné konferenčce způsobem, jaký jí v Nebrasce nikdy nebyl umožněn. Ať už byl však důvod jakýkoliv, teď byl čas to učinit. Mackenzie vstala a došla k tabuli, kde si nejprve prohlédla její obsah.

„Práce, kterou tu provedli vaši kolegové,“ začala a ukázala prstem na tabuli, „to celkem pěkně vysvětluje za mě. První unesená bydlela v Bent Creeku. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. Zmizení ohlásila její dcera a stalo se před dvěma týdny. Její automobil byl nalezen na kraji silnice bez žádného zjevného poškození. Věřím, že policisté z tohoto oddělení neměli žádný problém to auto jednoduše odřídit sem na stanici.“

„To je správně,“ řekl zástupce Wickline. „Auto je pořád na zadržovacím parkovišti.“

„Druhá zmizelá osoba byla šestadvacetiletá Crystal Hallová. Její zaměstnavatel je společnost Wrangler Beef z Des Moines a ti už potvrdili, že ji poslali na služební cestu na jednu dobytčí farmu poblíž Bent Creeku. Majitel farmy potvrdil, že se tam Crystal ukázala a potom zase odjela krátce po páté večer. Historie její kreditní karty ukazuje jako poslední záznam platbu v Subwayi v Bent Creeku a to v pět padesát dva.“

Mackenzie ukázala prstem na tabuli do místa, kde policista tuto informaci již připevnil.

„Otázka zní,“ řekl Bateman, „kdy tedy byla unesena. Její auto bylo nalezeno až zhruba o půl druhé ráno. Vzhledem k tomu, že si jej nikdo nevšiml dříve, i když mluvíme o nefrekventované čtrnáctce, se dá předpokládat, že se ve městě ještě nějaký čas zdržela. Docela totiž pochybuji, že by někdo měl takovou kuráž, aby ji sebral mezi půl sedmou a půl osmou. Pokud tu kuráž ale měli...“

Zastavil se, jako kdyby se mu nelíbilo, jak bude muset svůj komentář zakončit. Takže mu Mackenzie ušetřila trápení a udělala to za něj.

„Tak to znamená, že to je někdo, kdo to tu zná,“ řekla. „Nejspíše i včetně provozu na silnici 14. Nicméně, profil našeho člověka zatím o kuráži příliš nevypovídá. Spíše se schovává v temnotách. Pronásleduje je. Zatím jsme nedokázali objevit jedinou věc, která by svědčila o otevřeném chování.“

Bateman na to přikývl s úsměvem nejen na tváři, ale i v očích. Mackenzie už takový výraz dříve viděla. Přicházel od člověka, který nejenom souhlasil s tím, co říká, ale dokonce to i oceňuje. Stejnou reakci sklidila od té policistky a muže trpícího nadváhou, sedícího na druhém konci stolu. Ten si stále ještě pochutnával na večeři. Zástupce Wickline kýval hlavou a dělal si do notesu poznámky.

„Šerife,“ řekl Ellington, „máme nějaké údaje o tom, jak je ta silnice během dne běžně dopravně vytížená?“

„Monitoring od státu, který proběhl v roce 2012 uvádí, že mezi šestou večer a půlnocí po silnici projede přibližně osmdesát vozidel. Opravdu to není nijak rušná silnice. Ale mějte na paměti, že to se týká jenom té spisovatelky a Crystal Hallové. První unesená osoba, Naomi Nylesová, zmizela na oblastní silnici 664.“

„A jak v tu dobu vypadá doprava tam?“ zeptala se Mackenzie.

„Skoro žádná,“ odpověděl Bateman. „Myslím, že číslo bylo mezi dvaceti a třiceti. Wickline, pamatuji si to správně?“

„Zní to správně,“ řekl Wickline.

„Když je už řeč o spisovatelce,“ pokračovala Mackenzie. „Delores Manningová, třicet dva let. Žije v Buffalu, ale kousek za Sigourney má rodinu. Pneumatiky jejího vozu byly proraženy rozbitým sklem na silnici. Střepy byly navíc nastříkané na černo, aby se neblýskaly v záři reflektorů. Její agent ji nahlásil za nezvěstnou asi tak hodinu a půl poté, co bylo nalezeno její auto. Objevil jej řidič náklaďáku, který projížděl kolem zhruba ve dvě ráno. Agent Ellington a já jsme mluvili s její matkou a sestrou, ale nedokázaly nám dát žádné použitelné stopy. Vlastně se zdá, že tu nejsou žádné pořádné stopy ani u jednoho z těch zmizení. Tohle tedy je bohužel všechno, co zatím máme.“

„Díky, agentko Whiteová,“ řekl Bateman. „Takže, kam se odtud teď vydáme?“

Mackenzie se ušklíbla a hlavou mírně pokynula k baru s vyloženou čínou v zadním rohu místnosti. „No, je dobře, že jste plánovali dopředu. Myslím si, že nejlepší bude začít tím, že prověříme všechna nevyřešená zmizení v okruhu sta mil a za posledních deset let.“

Nikdo nic nenamítal, ale výrazy tváří Batemana, Wicklina i ostatních hovořily samy za sebe. Policistka pokrčila poraženecky rameny a zvedla ruku. „Já se můžu pustit do záznamů a všechno to vytáhnout.“