Blake Pierce - Ještě Než Vezme

Jejich dva agenti byli opravdu těžko k přehlédnutí. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla, když zjistila, že jsou to oba muži. Jeden z nich ale vypadal jako nováček. Nebyla šance, že by mu bylo víc než dvacet čtyři let. Jeho partner vypadal naopak ostříleně – a nejspíše už mu táhlo na padesát.

Ellington se vydal rovnou k nim a Mackenzie jej následovala. Ani jeden z agentů nevstal, ale ten starší nabídl Ellingtonovi ruku.

„Agenti Heideman a Thorsson, je to tak?“ zeptal se Ellington.

„Jsem vinen,“ řekl ten starší. „Já jsem Thorsson a tady můj partner je Heideman.“

„Rád vás poznávám,“ řekl Ellington. „Jsem zvláštní agent Ellington a tohle je moje partnerka, agentka Whiteová.“

Všichni si potřásli rukama způsobem, jenž byl pro Mackenzie od příchodu k FBI už skoro nudný. Bylo to jako formalita, kterou bylo nutno podstoupit, než se přešlo k důležitějším věcem. Heidemanova ruka byla vlhká a jeho stisk velice slabý. Nepůsobil sice nervózně, ale jistě byl trochu nesmělý a nesvůj.

„Takže, jak daleko se nacházejí ta místa činu?“ zeptal se Ellington.

„Nejbližší je zhruba hodinu jízdy odsud,“ odpověděl Thorsson. „Ty další jsou potom deset nebo patnáct minut od něj.“

„Máte od rána něco nového?“ zeptala se Mackenzie.

„Nic,“ odpověděl Thorsson. „To je jeden z důvodů, proč jsme vás zavolali. Ten chlápek už si vzal tři ženské a my nejsme schopni nalézt sebemenší stopu. Věci zašly tak daleko, že zvažujeme o instalaci kamer kolem místních silnic. Jenže jak bychom mohli pod dohled kamer dostat celých sedmdesát pět mil silnice?“

„No, technicky by to možné bylo,“ řekl Heideman. „Ale chtělo by to tak tunu kamer a pořádný rozpočet. Takže to lidi z vedení považují za poslední možnou variantu.“

„Mohli bychom se vydat na první místo činu?“ zeptal se Ellington.

„Jistě,“ odpověděl Thorsson. „Budete chtít nejdřív vyřešit hotely a takové věci?“

„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vrhněme se rovnou do práce. Pokud říkáte, že je tu tak velký úsek silnice, který musíme pokrýt, tak bychom neměli ztrácet čas.“

Zatímco Thorsson s Heidemanem pokývali hlavami, Ellington se na ni pobaveně podíval. Mackenzie si nebyla jistá, jestli je to kvůli jejímu odhodlání dostat se na místo činu tak rychle, jak jen to bude možné, anebo údivu, že nenechává veškeré vedení jenom na něm. Pevně však věřila, že nevycítil, že myšlenka přiblížit se v jeho přítomnosti k jakémukoliv hotelu, ji naplňovala až příliš mnoha různými emocemi.

Starbucks opustili v útvaru, jenž by se dal nazývat frontou. Mackenzie byla příjemně překvapena, když jí Ellington podržel dveře, aby se ujistil, že není v řadě poslední.

„Víte,“ řekl Thorsson a ohlédl se za nimi, „jsem rád, že se tam chcete vypravit rovnou. Kolem toho případu jsou nějaké divné vibrace. Můžete to cítit, když mluvíte s místními policajty a na nás už to pomalu začíná působit taky.“

„Vibrace?“ zeptala se Mackenzie.

Thorsson s Heidemanem se na sebe ustaraně podívali, než Thorsson s trochu pokleslými rameny odpověděl: „Jakože se prostě nic neděje. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Není tam opravdu ani jediná stopa. Ten chlápek je jako duch.“

„S tím snad dokážeme pomoci,“ řekl Ellington.

„V to doufám,“ pokračoval Thorsson. „Protože momentálně si skoro všichni myslí, že ho prostě nikdy nemůžeme najít.“

Mackenzie byla velice překvapená, že místní kancelář vybavila Thorssona s Heidemanem Chevroletem Suburban. Po jízdě ve svém vlastním křápu a uniformních automobilech z půjčoven, se kterými se posledních pár měsíců potýkala, konečně měla pocit, že cestuje stylově. Když o hodinu a deset mnut později dorazili na první místo činu, byla však už ráda, že může ven. Nebyla zvyklá na takový komfort a během jízdy zjistila, že se v tom vlastně necítí nijak příjemně.

Thorsson zaparkoval u krajnice státní silnice číslo 14, což byla jednoduchá dvouproudá komunikace táhnoucí se hlubokými lesy Iowy. Po cestě si Mackenzie všimla několika odboček na prašné cesty, které se zdály všechny víceméně zapomenuté. Každou přehrazovaly dva kůly, mezi nimiž se táhnul drát či řetěz. Jinak už tam nebylo nic než stromy a stromy.

Thorsson s Heidemanem je dovedli k několika místním policistům, kteří na ně jenom nezúčastněně mávli na pozdrav. Vpředu před nimi stálo mezi dvěma zaparkovanými policejními vozy červené Subaru. Obě kola na straně řidiče byla prázdná.

„Jaká je policejní přítomnost tady kolem?“ zeptala se Mackenzie.

„Maličká,“ odpověděl Thorsson. „Nejbližší město je Bent Creek. Žije tam zhruba devět set lidí. Jejich policejní posádka se skládá z jednoho šerifa – který je teď mimochodem tady – dvou zástupců a sedmi pochůzkářů. Bylo tu pár stáťáků z Des Moines, ale v momentě, kdy jsme se do toho vložili my, se zase stáhli. Teď je to záležitost FBI. Zhruba tak vypadá současná situace.“

„Takže jsou rádi, že jsme sem do těch lesů přijeli na pomoc?“ zeptal se Ellington.

„Absolutně,“ odpověděl Thorsson.

Došli k autu a pár chvil kolem něj jenom tak kroužili. Mackenzie se přitom stačila podívat i zpátky k policistům. Pouze jeden z nich se skutečně zajímal, co tam ti agenti FBI dělají. To jí ale vůbec nevadilo. Obvykle totiž tihle policisté nejnižších úrovní věci jenom komplikovali a nadělali více nepořádku, než zajistili stop. Bylo by skvělé dělat na tomhle případu, aniž by se člověk musel ohlížet na uražené ego místního sboru.

„Bylo v autě už provedeno zjištění otisků prstů?“ zeptala se.

„Ano, dnes ráno,“ řekl Heideman. „Můžete se tam podívat.“

Mackenzie otevřela dveře u spolujezdce. Rychlý pohled dovnitř jí prozradil, že v tom autě možná už byly sejmuty otisky prstů, ale jinak nebylo za důkazní materiál zajištěno vůbec nic. Na sedadle spolujezdce dokonce pořád ještě ležel mobilní telefon. Na palubní desce potom našla balíček žvýkaček a několik zmačkaných a poházených poznámkových papírků.

„Tohle je auto té spisovatelky, že?“ zeptala se.

„Přesně tak,“ odpověděl Thorsson. „Delores Manningová.“

Mackenzie pokračovala v ohledání vozidla. Našla Deloresiny sluneční brýle, víceméně prázdný diář, pár kopií literárního magazínu The Tin House na zadním sedadle, společně s drobnými mincemi tu a tam. V kufru byla pouze krabice s knihami. V ní bylo osmnáct kopií knihy nazvané Zaslepena láskou od Delores Manningové.

„Byly otisky sejmuty i tady vzadu?“ zeptala se.

„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl Heideman. „Je to jenom krabice s knížkami, že?“

„Ano, ale pár jich chybí.“

„Vracela se z autogramiády,“ řekl Thorsson. „Nejspíše je prodala nebo rozdala.“

Nebylo to nic, co by stálo za dohady, a tak to nechala být. Přesto však nakonec dvě knihy prolistovala. Obě byly od Manningové podepsány na titulní straně.

Mackenzie vrátila knihy zpátky do krabice a namísto nich se začala zaobírat silnicí. Kráčela po jejím okraji ve snaze nalézt jakékoliv známky, že tam bylo nastraženo něco, co by pneumatiky prořízlo. V jednom okamžiku se ohlédla za Ellingtonem a s uspokojením zjistila, že ten už se mezitím věnuje pneumatikám samotným. I z místa, kde stála, viděla na slunci se třpytící střepy trčící z kol.