Blake Pierce - Ještě Než Vezme

Rozsvítila čelní světla, aby ještě zvýšila vlastní viditelnost, kterou doteď zajišťovaly jenom všechny čtyři blinkry, otevřela dveře a vystoupila. Zůstala stát blízko u auta, ale zároveň mávala na to přijíždějící, které se ukázalo být náklaďákem. Ulevilo se jí, když světla začala zpomalovat. Vozidlo sjelo ze silnice k její straně a zaparkovalo čumákem přímo naproti tomu jejímu. Jeho řidič vypnul světlomety a rovněž zapnul výstražné blinkry. Vystoupil.

„Zdravíčko,“ řekl asi tak čtyřicetiletý muž.

„Dobrý,“ odpověděla Delores. Prohlédla si jej, ale pořád ještě se příliš zlobila na vlastní osud, než aby si dělala hlavu z cizince, který se tu u ní zastavil uprostřed noci a na míle od civilizace.

„Potíže s autem?“ zeptal se.

„Spousty,“ odpověděla Delores a ukázala rukou k pneumatikám. „Píchla jsem obě najednou. Věřil byste tomu?“

„No, to je hrůza,“ řekl muž. „Volala jste Triple A nebo servis nebo někoho?“

„Nemám signál,“ odpověděla. Skoro ještě dodala, „Nejsem zrovna zdejší,“ ale nakonec si to rozmyslela.

„Můžete si půjčit můj,“ řekl. „Obvykle tu mám minimálně dvě čárky.“

Přistoupil k ní a sáhl do kapsy pro telefon.

Jenomže to, co vyndal, telefon nebyl. Vlastně to hned nebyla schopna poznat. Nevěděla, co vidí. Nedávalo jí valný smysl, co to může být a...

Najednou to letělo rychle na její tvář. Zlomek vteřiny před tím, než došlo k nárazu, konečně poznala tvar té věci, jež si tak rychle nasadil na prsty.

Kovový boxer.

Když ta okovaná pěst narazila do jejího čela, zahřmělo to. Potom následoval blesk bolesti, jenž projel tělem od hlavy dolů a způsobil, že se jí podlomila kolena. Padla na silnici a poslední, co si ještě stačila všimnout, byla světla jeho náklaďáku a mužův obličej, který se nad ní téměř ustaraně skláněl. Potom už byla jenom tma.

Mackenzie Whiteová stála pod svým černým deštníkem a dívala se, jak je rakev pomalu spouštěna do hrobu. Lilo jako z konve. Vzlykání zúčastněných se v tom dešti bubnujícím o holou zem i okolní náhrobky skoro dokonale ztrácelo.

Mackenzie se smutnýma očima naposledy dívala, jak její bývalý parťák pomalu odchází ze světa živých.

Rakev zvolna sjížděla po ocelových kolejnicích, ke kterým byla připevněna během celého obřadu. Stáli při ní Bryersovi nejbližší. Většina z procesí se po pastorově finální řeči pomalu rozešla, ale tihle zůstali až do konce.

Mackenzie stála trochu stranou. Přišlo jí, že, přesto že si s Bryersem navzájem několikrát zachránili život, vlastně se tak dobře neznali. Fakt, že neměla ponětí, kdo ti lidé kolem rakve jsou, to všechno jenom dokazoval. Byl tam muž, který vypadal asi tak na třicet let a dvě ženy, choulící se pod velkou černou pláštěnkou.

Když se Mackenzie poté odvrátila, povšimla si ještě postarší ženy, jež se rovněž držela trochu dál. Před deštěm se chránila deštníkem. Byla celá v černém a v tom deštivém výjevu jí to docela slušelo. Její vlasy byly dokonale šedé, stažené vzadu do drdolu, ale přesto z nějakého důvodu působila mladě. Mackenzie ji pozdravila pohledem, když kolem ní procházela.

„Znala jste Jimmyho?“ zeptala se jí ta žena najednou.

Jimmyho?

Zabralo skoro vteřinu, než si uvědomila, že ta žena mluví o Bryersovi. Mackenzie jeho křestní jméno předtím slyšela asi jenom jednou nebo dvakrát. Vždy pro ni byl jednoduše Bryers.

Možná jsme si nebyli ani tak blízcí, jak jsem si myslela.

„Znala,“ odpověděla. „Pracovali jsme spolu. A co vy?“

„Bývalá manželka,“ řekla žena, roztřeseně si povzdechla a potom dodala: „Byl to skvělý chlap.“

Bývala manželka? Bože, já ho fakt vůbec neznala. Záhy jí však odkudsi z podvědomí vyplula vzpomínka, že se během jedné z jejich dlouhých společných jízd zmínil o tom, že byl rozvedený.

„Ano, to byl,“ řekla Mackenzie.

Chtěla té ženě povědět o časech, kdy ji Bryers vedl na cestě k její kariéře, a jak jí dokonce zachránil život. Ale potom si uvědomila, že fakt, že se ta žena nepřipojila k těm třem, stojícím přímo nad hrobem, jistě má svůj důvod.

„Byli jste si blízcí?“ zeptala se jeho ex.

Myslela jsem si to, proběhl Mackenzie hlavou, když se smutně ohlédla k hrobu. Její odpověď však byla jednodušší. „Nijak zvlášť.“

Potom se se smutným úsměvem od ženy odvrátila a vydala se k autu. Myslela na Bryerse...jeho suchý úsměv, který se málokdy doopravdy smál, ale když už se to stalo, tak to bylo jako exploze. Přemýšlela i nad tím, jak teď její práce bude vypadat. Bylo to sice trochu sobecké, ale nemohla si pomoci, aby nepřemýšlela nad tím, jak se změní její situace teď, když muž, jenž byl jejím partnerem, a který ji tak ochranitelsky bral pod svá křídla, je mrtvý. Dostane nového parťáka? Bude ta změna znamenat, že se vrátí zpátky za stůl, kde se bude nimrat na nějakém mizerném podpůrném podúkolu, na kterém ve výsledku ani nebude záležet?

Panebože, přestaň myslet na sebe, pomyslela si.

Déšť s neutuchající silou bičoval její deštník. Ten zvuk byl tak silný, že Mackenzie skoro ani nezaslechla vyzvánění vlastního telefonu.

Když si toho konečně povšimla, otevírala zrovna dveře od auta, a tak během nastupování nejenom zavírala deštník ale skoro zároveň i šátrala v kapse kabátu.

„Tady Whiteová.“

„Whiteová, tady McGrath. Jste na tom pohřbu?“

„Zrovna odjíždím,“ odpověděla.

„Je mi líto Bryerse. Byl to dobrý chlap. A velice schopný agent.“

„Ano, to byl,“ řekla.

Když se v té chvíli však znovu zadívala zapršeným okénkem a skrz déšť zpátky k hrobu, měla pocit, že skoro ani nemá právo to o něm říkat.

„Mrzí mě, že vyrušuji v takovou chvíli, ale potřebuju vás tu zpátky. Přijela byste za mnou do kanceláře?“

Mackenziino srdce se rozbušilo. Znělo to naléhavě.

„Co se děje?“ zeptala se.

McGrath byl chvíli zticha, jako kdyby snad váhal nad tím, jestli jí to má povědět už po telefonu nebo ne. Nakonec řekl jenom:

„Nový případ.“

***

Když dorazila před McGrathovu kanceláře, narazila tam na čekajícího Lee Harrisona. Byl to agent, který k ní byl dočasně přidělen, když Bryers ohlásil svou nemoc. Za posledních několik týdnů se stačili seznámit, ale neměli příležitost spolu začít i pracovat. Přišel jí v pořádku – akorát možná občas až příliš opatrný.

„Volal i vám?“ zeptala se.

„Ano,“ zněla odpověď. „Vypadá to, že nás asi čeká první společný případ. Rozhodl jsem se, že na vás počkám, než zaklepu na dveře.“

Mackenzie si nebyla jistá, jestli k ní cítil tak velký respekt, anebo jestli se McGratha jednoduše nebál. Ať už to však bylo jakkoliv, byl to dobrý nápad.

Zaklepala na dveře a okamžitě zaslechla netrpělivé „Vstupte“ zevnitř. Mávla na Harrisona a vstoupili společně. McGrath seděl za svým pracovním stolem a cosi psal do laptopu. Po jeho levici ležely na stole dvě složky a čekaly, až si je někdo převezme.

„Posaďte se, agenti,“ řekl jim.

Mackenzie s Harrissonem se každý posadili na jednu z židlí naproti McGrathovi. Mackenzie neuniklo, že Harrison sedí, jak kdyby spolknul pravítko, a jeho oči jsou rozšířené skoro do dvojnásobné velikosti...možná, že v tom nebyl přímo strach, ale rozhodně mu nechyběla nervozita a vzrušení.