Blake Pierce - Ještě Než Vezme

„Máme tu případ z rurální Iowy,“ začal McGrath. „Vzhledem k tomu, že jste tam vyrůstala, myslel jsem, že to bude něco pro vás, Whiteová.“

Mackenzie si nervózně odkašlala.

„Já jsem z Nebrasky, pane,“ opravila jej.

„To je to samé, že?“ zvedl obočí.

Zakroutila hlavou. Ti, kteří nebyli ze středozápadu, tohle nikdy nemohli pochopit.

Iowa, pomyslela si. Ano, nebyla to Nebraska, ale stejně to bylo až příliš blízko na to, aby se při pomyšlení, že tam jede, cítila pohodlně. Neměla žádný logický důvod se toho místa bát, vždyť se už přece přesunula do Quantica a začala tu nový život. Dosáhla přitom svého snu a získala práci agentky FBI. Takže proč by jí pomyšlení, že se do těch plání vypraví zpátky, mělo působit takové nervy?

Protože všechno špatný, co tě v životě potkalo, je tam, pomyslela si. Tvoje dětství, bývalí kolegové, záhada kolem tátovy smrti...

„Zmizelo tam několik žen,“ pokračoval McGrath. „A zatím to vypadá, že byly uneseny rovnou z těch dlouhých opuštěných silnic. Poslední zmizela včera v noci. Její auto bylo nalezeno na krajnici s dvěma proraženými pneumatikami. O kus dál bylo na silnici rozsypané sklo v až alarmujícím množství. Místní policie má za to, že to bylo nastražené.“

Jednu z připravených složek posunul k Mackenzie, která si ji převzala. Bylo v ní několik fotografií auta a obzvláště jeho pneumatik. Dále viděla, že se ta silnice táhne doslova odnikud nikam a je z obou stran sevřena hustým lesním porostem. Jeden z obrázků rovněž ukazoval věci, které se v autě našly. Byl tam kabát, malá skříňka s nářadím a velká krabice s knihami.

„Co to je za knížky?“ zeptala se Mackenzie.

„Poslední unesená je spisovatelka. Delores Manningvá. Google mi pověděl, že zrovna vydala druhou knihu. Takové ty ženské románky. Rozhodně není nijak slavná, takže se nemusíme obávat, že by kolem toho bláznila média...zatím. Silnice byla uzavřena a silničáci dopravu organizují po objížďkách. Takže, Whiteová, potřebuju, abyste co nejdříve seděla v letadle na cestě tam. I když to není zrovna Wall Street, státní stejně nechtějí, aby ta silnice byla uzavřená příliš dlouho.“

V tom okamžiku přesunul McGrath svou pozornost k Harrisonovi.

„Agente Harrisone, potřebuji si s vámi něco ujasnit. Agentka Whiteová má ke středozápadu osobní vazby, takže o jejím nasazení jsem nepřemýšlel ani vteřinu. A i když jsem vás určil za jejího parťáka, tak bych si přál, abyste pro tenhle případ zůstal tady. Chci, abyste byl na velitelství a podporoval ji ze zákulisí. Pokud agentka Whiteová bude potřebovat nějaký výzkum, chci, abyste na tom dělal. A ne jenom na tom. Delores Manningová má svého agenta, vydavatele a tak dále. Pokud to nezabalíme rychle, tak se toho chytí někdo od pisálků. Chci, abyste všechno kryl z téhle stránky. Pokud někdo nakonec hodí hovno do větráku, bude vaše práce to nějak uklidnit. Bez urážky, ale chci, aby tohle dělal zkušenější agent.“

Harrison přikývl, ale zklamání v jeho očích bylo těžké přehlédnout. „Nikdo se neuráží, pane. Rád pomohu, jak budu moci.“

Ale ne, pomyslela si Mackenzie. Jenom ne řiťolezce.

„Takže tam pojedu sólo?“ zeptala se nahlas.

McGrath se ušklíbl jejím směrem a zakroutil hlavou. To gesto bylo téměř hravé, což jí potvrdilo, že od prvního, velice podivného setkání s tímto člověkem, už s McGrathem stačili ujít docela dlouhou cestu a někde na ní našli cosi, co by se dalo nazývat přátelstvím.

„Naprosto nehrozí, že bych zrovna vás poslal kamkoliv samotnou,“ odpověděl. „Oznámil jsem agentu Ellingtonovi, že pojede s vámi.“

„Aha,“ řekla Mackenzie zaskočeně.

Nebyla si jistá, jak se k tomu vlastně postavit. Mezi ní a Ellingtonem panovalo zvláštní napětí – už od prvního setkání, kdy ještě pracovala jako detektiv v Nebrasce. Tehdy se jí s ním pracovalo dobře, ale teď, když byly už věci jinak...inu, rozhodně to však bude zajímavější výlet. Nakonec nejspíše není čeho se obávat. Mackenzie si byla jistá, že dokáže rozlišovat mezi osobními city, které by pro něj možná mohla mít, a svou profesionální kariérou.

„Mohla bych se zeptat proč?“ podívala se na McGratha.

„Už dříve pracoval s místní policií na středozápadě, což sama dobře víte. Také má poměrně impozantní záznam, co se týče práce na únosech. Proč se vlastně ptáte?“

„Jenom mě to napadlo, pane,“ odpověděla. Vždyť i jejich první setkání se odehrálo na středozápadě a řešili přitom případ Strašákového vraha, který byl právě o únosech. „A...no...požádal o tu práci sám?“

„Ne,“ řekl McGrath. „Prostě se na tuhle práci jenom oba perfektně hodíte – on s jeho konexemi a vy díky vaší minulosti.“

McGrath vstal ze židle, čímž byla konverzace skončena. „Během pár minut obdržíte emaily s detaily o vašem letu,“ dodal ještě. „Mám dojem, že vám to letí už za pět minut dvanáct.“

„Ale to je už za hodinu a půl,“ řekla.

„Potom bych vám navrhoval pohnout kostrou.“

Mackenzie rychle opustila jeho kancelář. Agent Harrison pořád ještě seděl na židli, jako hromádka neštěstí, a nebyl si jistý, jestli už také může odejít a kam. Mackenzie však neměla čas se zajímat, jestli jí to nemá za zlé. Musela se rychle sbalit a dostat se na letiště, což byla, s limitem půl druhé hodiny, docela výzva.

Ba co více, musela se během té doby i vypořádat s představou, že bude opět přímo pracovat s Ellingtonem.

Poslední metry z letištního parkoviště už Mackenzie absolvovala v běhu. Do letadla se dostala až pět minut poté, co začal boarding, a když se poté prodírala uličkou, hořely jí tváře a nohy se třásly únavou. Napadlo ji, jestli to i Ellington stihnul, ale většinu jejích pocitů jednoduše zabírala radost, že se do letadla dostala ona sama. Ellington je velký kluk – jistě se o sebe dokáže postarat.

Její otázka byla zodpovězena v okamžiku, kdy našla svoje místo. Ellington už tam byl a stačil si i udělat pohodlí na sedadle vedle toho jejího. Když ji spatřil, usmál se na a zlehka jí zamával. Mackenzie zakroutila hlavou a zhluboka si oddychla.

„Náročný den?“ zeptal se.

„No, začal pohřbem v průtrži mračen, na níž plynule navázala McGrathova kancelář,“ odpověděla Mackenzie. „Potom se všechno rozmazalo v jednu uspěchanou šmouhu a teď jsem tady. Ještě není ani poledne.“

„Takže už to může být jenom lepší,“ zavtipkoval Ellington.

Mackenzie zastrčila svůj kufr do horní přihrádky a odpověděla: „Uvidíme. Ale povězte mi, copak FBI nemá vlastní letadla?“

„Ano, ale jenom pro nejurgentnější případy. A pro superstar agenty. Tenhle případ časově citlivý není a my také nejsme zrovna super hvězdy.“

Když se konečně posadila, dovolila si na vteřinku se uvolnit. Potom se podívala na Ellingtona, aby zjistila, že v ruce drží obálku velice podobnou té, kterou obdržela ona.

„Co si o tom případu myslíte?“ zeptal se.

„Myslím, že je příliš brzo na jakékoliv spekulace,“ odpověděla.

Ellington mírně zakoulel očima, ale zároveň se na ni hravě zamračil. „No tak. Musíte přece mít nějaký prvotní názor. Co je to?“

I když nechtěla hlásat svoje myšlenky jenom proto, aby se o pár hodin později ukázaly za zcela scestné, nápad vrhnout se na věci přímo jí naopak nebyl cizí. Navíc to dokazovalo, že je Ellington opravdu tvrdě pracující a odhodlaný agent, jak o něm McGrath mluvil – a jak také Mackenzie sama doufala, že bude.