Blake Pierce - Ještě Než Vezme

„Tak nějak,” odpověděla však. „Volala mi minulý týden a říkala, že bude v Cedar Rapids. Říkala, že by se chtěla zastavit a já souhlasila. Potom jsem o tom dala vědět i Ritě a ta se tu včera také ukázala. Docela překvapení.”

„Řídila jsem celou cestu z Texasu,” dodala Rita.

„Kdy jste s Delores naposledy mluvila?” zeptal se Ellington Rity.

„Asi tak před třemi týdny. Obvykle se nám docela daří udržovat kontakty.”

„V jakém citovém rozpoložení byla, když jste spolu mluvily?” zeptala se Mackenzie.

„Byla v sedmém nebi. Zrovna s nakladatelstvím podepsala smlouvu na další tři knížky. Plánovaly jsme, že až příště přijede do Texasu, půjdeme popít na zábavu.”

„Vy jste studentka, rozumím tomu správne?” zeptal se Ellington.

„Ano, v posledním ročníku,” odpověděla.

„Paní Manningová,” řekla Mackenzie a ujistila se přitom, aby matka pochopila, že mluví k ní a ne k dceři, „pokud nevadí, že to tak řeknu, nezdá se, že by vás ty zprávy příliš rozrušily.”

Oslovená pokrčila rameny, vydechla oblak kouře a típla cigaretu do hromádky popela z těch předešlých. „Vypadá to, že kdosi od FBI ví líp než já, jak se ohledně toho mám cítit.”

„To netvrdím, paní,” řekla Mackenzie.

„Podívejte se…mluvíme tu o Delores. Ta holka má hlavu pevně posazenou na ramenech. Jsem si jistá, že zavolala Triple A nebo nějakou jinou bandu zlodějů, když ta kola píchla. Momentálně je nejspíš už na půl cesty zpátky do New Yorku. Pokud by se dostala do nějakých trablů, tak by zavolala.”

„Takže by jí nebylo trapné vám zavolat o pomoc?”

Tammy se nad tím na vteřinku zamyslela. „Nejspíše ne. Zavolala by o pomoc a potom začala vyšilovat, kdybych se začala moc ptát. Ona taková už je.”

Nelibost v jejím hlase byla téměr stejně hutná, jako vzduch v tom malém přívěsu.

„Takže nemáte ponětí, kde by mohla být?” pokračoval Ellington.

„Vůbec. Ať už je kdekoliv, neobtěžovala se zavolat a povědět mi to. To ale není žádné velké překvapení. Obecně mi toho moc neříká.”

„Dobrá,” řekl Ellington. Rozhlédl se přitom po místnosti a zamračil se. Mackenzie si byla jistá, že v tom okamžiku myslí na to samé, co ona: právě jsme promarnili hodinu a deset minut cestováním.

Podívala se na Ritu, protože Tammyina laxnost ji popouzela. „Pracuje na tom policie z Bent Creeku, stejně jako agenti dvou různých kanceláří. Podle toho, co víme, je nezvěstná zhruba dvacet devět hodin. Pokud najdeme něco nového, spojíme se s vámi.

Rita kývla a slabým hlasem dodala: „Díky.”

Mackenzie s Ellingtonem oba chviličku počkali, aby dali Tammy šanci cokoliv dodat. Když si namísto toho zapálila další cigaretu a sáhla po televizním ovladači, Mackenzie vstala a vydala se ke dveřím.

Jakmile se ocitla venku, zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a pokračovala rovnou k autu. Když Ellington vyšel z domu, ona už si otvírala dveře u spolujezdce.

„Jste v pohodě?” zeptal se a mířil k ní.

„Nic mi není,” odpověděla. „Jenom nedokážu strávit lidi, kteří si vůbec nedělaji starosti o vlastní rodinu.”

Chtěla znechuceně nasednout do auta, když tu se dveře přívěsu Tammy Manningové znovu otevřely. Oba agenti se podívali na Ritu, která se k nim hnala téměř poklusem. Došla k autu a s roztřeseným povzdechem je oslovila.

„Panebože, já se tak omlouvám,” řekla. Mackenzie si všimla, že i ona tady venku dýchá s viditelným ulehčením. „S mámou to jde trochu z kopce jak umřel táta. A když Delores prorazila jako spisovatelka, tak to mámu nějak urazilo.”

„Tohle nám nemusíte vysvětlovat,” řekl Ellington. „Občas to vídáme.”

„Buďte ke mě ale upřímní…to s Delores…myslíte, že se zase najde? Nebo myslíte, že může být někde mrtvá?”

„Je příliš brzy něco takového povědět,” řekla Mackenzie.

„Bylo…no, bylo tam někde něco jako podezřelého?”

Mackenzie si vzpomněla na to obarvené sklo. Byla si docela jistá, že stále ještě měla trochu té barvy za nehty. Přesto však bylo příliš brzy na to vydat členům rodiny takovou informaci. Nebyl by to dobrý nápad, dokud nebude moci být spojena s dalšími stopami.”

„Znovu, zatím si nejsme jisti vůbec ničím,” odpověděla.

Rita přikývla. „Díky alespoň za to, že jste nám to dali vědět. Když něco najdete, tak zavolejte přímo mně. Mámu z toho pro teď vynechme. Nevím, co jí tak trápí. Ona jen…já nevím. Je to stárnoucí ženská, která neměla zrovna lehkej život a nijak se nesnaží se z toho vyhrabat.”

Dala jim své číslo a potom se pomalu vrátila zpět na schody. Když Ellington nastartoval a couval na cestu, Rita jim zadumaně zamávala.

„Tak, co si myslíte?” zeptal se Ellington zatímco vedl auto mezi přívěsy. „Byl to promarněný čas?”

„Ne. Myslím, že teď o Delores víme dost na to, abychom mohli říci, že by zavolala, pokud by se její plány nečekaně změnily.”

„Jak si tím můžete být tak jistá?”

„Nejsem si tím jistá. Ale z toho, co jsme posbírali od Tammy a Rity se zdá, že se Delores snažila s rodinou udržovat kontakty. Rita říkala, že měly občas napjaté vztahy. Nemyslím si, že by se Delores ptala, jestli může přijet, kdyby nebyla žádná naděje na zlepšení. A pokud je tomu opravdu tak, jistě by zavolala, kdyby se její plány náhle změnily.”

„Možná, že si to s tím smířením rozmyslela.”

„O tom pochybuju. Matky a dcery…když se odcizí…bývá to dost tvrdé. Delores by se jistě o nic nepokoušela jenom proto, aby z toho potom zase vycouvala.”

„Je vidět, že znáte problematiku,” řekl Ellington. „Vaše analýza je působivá.”

Mackenzie ten kompliment skoro ani nevnímala. Myslela na svou vlastní matku - ženu, se kterou nemluvila už velmi dlouhou dobu. Analyzovat tento vztah pro ni bylo snadné. Věděla o tom všechno z vlastní zkušenosti. Nebylo nic težkého to vztáhnout i k Tammy a Delores.

Přemýšlela nad tím, zda Delores Manningová v těchto jistě krušných chvílích na matku myslí. Tedy samozřejmě, pokud je vůbec ještě naživu.

Mackenzie věděla, že kancelář FBI nejbližší Bent Creeku je v Omaze v Nebrasce. Pomyšlení na to, že by se vrátila do Nebrasky v oficiální pozici, bylo vzrušující, ale ještě mnohem více ji děsilo. Takže s Heidemanovým telefonátem o tom, že základna pro současné vyšetřování bude na policejní strážnici v Bent Creeku, jí spadl kámen ze srdce.

Spolu s Ellingtonem tam dorazili chvilku po šesté večer, a když Mackenzie procházela dveřmi do budovy, pocity ženy, pracující v jinak téměř výlučně mužském prostředí ozbrojených složek na středozápadě, se jí pomaloučku vracely. Někteří z policistů se na ni budou dívat téměř až misogynsky. Změna oblečení a titulu s tím očividně nic moc neudělala. I teď ji muži jistě rychle odsoudí jako policistku druhé kategorie.

Přestu tu však rozdíl byl. Mackenzie to totiž bylo úplně jedno. Nezajímalo jí, jestli někoho urazí nebo snad zraní jeho city. Byla tu jménem FBI a jejím posláním bylo pomoci nespecializované místní policii s člověkem, který tu ze silnic unášel ženy. Rozhodně je nenechá, aby se k ní chovali stejným způsobem, jako když na středozápadě pracovala naposledy jakožto detektiv u nebraské policie.

Když však vstoupila do stanice, zjistila, že alespoň část jejích obav není nutná. Možná, že titul přece jenom něco znamenal. Když je odvedli do zasedací místnosti, zjistila, že jim policisté objednali čínu. Jídlo bylo vyložené na malém kávovém baru v zadní části místnosti a vedle něj stálo několik dvoulitrových lahví s pitím.